Příběhy andělů

Život a smrt nejsou dva oddělené fenomény; jsou to dvě strany téže mince, dva  aspekty téže mince. Jestliže proniknete hlouběji, uvidíte, že život je smrt a smrt je život. V okamžiku, kdy se narodíte, zároveň začínáte umírat. A pokud tomu tak je, potom, když umíráte, začínáte znovu žít. Jestliže je smrt zahrnuta v životě, potom život je zahrnut ve smrti. Můžete se vyhýbat smrti, můžete jí ukazovat záda, můžete na ni dočista zapomenout…Proto také o smrti nemluvíme; nepatří to k dobrému vychování. Nemluvíme o ní, vyhýbáme se jí.

Ke smrti dochází každý den, dochází k ní všude, ale my se jí vyhýbáme. V okamžiku, kdy člověk umře, pospícháme, abychom se ho zbavili. Stavíme hřbitovy mimo města, aby tam nikdo nechodil. A i tam děláme hroby z mramoru a s nádhernou výzdobou. Přicházíme a pokládáme na hroby květiny. Co to vlastně děláte? Snažíte se smrt alespoň trochu zkrášlit. Co to vlastně děláte? – může vám to nějak pomoci? Smrt je zde. Máte namířeno směrem k hřbitovu; lhostejno, kam jej umístíte – jednou se tam dostanete. Již jste na cestě, stojíte ve frontě na onen okamžik, prostě čekáte ve frontě na smrt. Kam můžete uniknout smrti?

Vše je proces. Nic není ve stadiu jsoucnosti, nic!  Život je pohyb. Je jako řeka – neustále v pohybu. Hérakleitos praví: „Dvakrát do téže řeky bys nevstoupil,“, protože ve chvíli, kdy do ní vstoupíte podruhé, se již pohnula. Život se mění. Pouze změna je věčná.  V okamžiku, kdy na něčem lpíte, míjíte realitu. Vaše lpění se stává problémem, protože realita se mění a vy lpíte. Člověk musí být pravdivý ke stadiu, v němž se v určitém bodě nachází.

Duší existence je změna. A změna zkrášlí všechno. Každé období je nádherné a díky obdobím se každým okamžikem obnovujete – každý okamžik nová nálada, každý okamžik nový odstín bytí, každý okamžik nové oči a nová tvář. Starý člověk bude nádherný, jestliže život žil. Jestliže nežil, bude chtít lpět na nějakém minulém okamžiku, který již neexistuje. A takový člověk je mimo dobu, mimo krok s životem.

Všechno je nádherné ve svém okamžiku a vše má svůj okamžik. Nikdy neztratit krok – to nazývám pravým náboženstvím: nikdy neztratit krok. Být pravdivý k okamžiku: v mládí být mladý, ve stáří starý. A nemíchejte to dohromady, jinak v sobě budete mít nepořádek a nepořádek je odporný. Z vaší strany vážně není třeba nic podnikat. Jednoduše musíte  následovat přirozenost. Pokud jste žili, vyhledáváte věci, které jsou nádherné právě v určitých okamžicích života.

Buďte pravdiví k proměnám svého já, protože to je jediná realita. Žádne já neexistuje. Jste řeka. Neexistuje žádné já, protože ve vás není nic neproměnlivého. Jedině změna je stálá – nic není stálé. Proč chcete být něčím stálým? Proč chcete být mrtví? Protože pouze mrtvá věc může být stálá. Vlny přichází a odchází, protože oceán je živý. Jestliže vlny ustanou, vše v oceánu ustane. Bude to mrtvá věc. Vše je živé díky změně – a změna znamená změna k polaritě. Pohybujete se od jednoho pólu k druhému, jenom tak se znovu a znovu stáváte živými a svěžími. Život se pohybuje skrze jeden protiklad k druhému. Toto je tajemství, skrytá harmonie; toto je skrytá harmonie! Právě v proměnách nacházejí věci klidné spočinutí.

Nacházíte  se přesně uprostřed mezi smrtí a životem – nejste ani jedno, ani druhé. Proto nelpěte na životě a nemějte strach ze smrti.  Jste střetem a setkáním a splynutím a odtud se  rodí harmonie, nejjemnější harmonie. Nechť je život životem, nechť je smrt smrtí – a vy buďte harmonií, skrytou harmonií.

Člověk, který žil svůj život pravdivě, autenticky, kdo si ho užil, je vždy připraven zemřít, je vždy připraven odejít. Ten, kdo si ho neužil a neoslavoval, kdo nežil okamžikem, životem, se vždy obává odchodu – neboť „nadešel čas odejít a já stále nejsem naplněn.“. Ten, kdo žil, je vždy připraven zemřít. Jeho připravenost je přesně jako květina. Když květina rozkvetla, vyslala svou vůni do nekonečných koutů existence, užila si okamžik, žila jím, tančila vánkem, vzepjala se proti větru, vzhlédla k nebi, pozorovala východ slunce, žila jím, s večerem se dostaví naplnění a květina je připravena padnout k zemi, vrátit se, odpočívat. A to je vždycky nádherné – když jste žili, odpočinek je nádherný. O to jde! Květina jednoduše padne k zemi a odebere se ke spánku. Žádné napětí, žádná muka, žádný nářek, žádná snaha ulpívat.

Lpíte na životě, protože váš život je nenaplněný. Nevzepjali jste se proti silnému větru. nepoznali jste ráno a už je tady večer. Nikdy jste nebyli mladí a stáří již klepe na dveře. Nikdy jste nemilovali a blíží se smrt. Tento stav nenaplnění a blížící se smrt vytváří strach. Buddha říká, že jestliže jste žili, budete vždy připraveni zemřít. A tato připravenost nebude vynucená. Prostě přijde. Bude to přirozené. Zemřete přesně tak, jak jste se narodili. Jak jste přišli, tak odejdete. To je koloběh existence. Prožili jste část bytí, nyní prožijete část nebytí. Existovali jste, nyní existovat nebudete. Vystoupali jste, zjevili se, nyní se přemístíte do oblasti nezjevného. Byli jste viditelní, tělesní, nyní se bez těla přemístíte do oblasti neviditelného. Váš den je pryč! nyní si v noci odpočinete. Co je na tom špatného?

Vaše hledání stálosti ukazuje, že zůstáváte nenaplněni. Hledání stálého Já je ulpívání. Víte, že smrt tu bude neustále. Co si tedy počít? Tělo se rozloží, zmizí. Máte své naděje, že musí existovat nějaké stálé Já, které bude přetrvávat dál a dál. Pamatujte si, že ti, kdo mají strach, vždy věří ve věčnou duši. Jestliže jste žili, žili podle svých nejkrásnějších možností, optimálně, strach ze smrti zmizí. Pouze tehdy strach ze smrti zmizí, nikdy předtím. Jestliže se zříkáte života, jestliže nemilujete, jestliže nejíte, jestliže si neužíváte a netančíte; jestliže se jednoduše zříkáte a odsuzujete a říkáte:“To je všechno materialistické. Já jsem proti tomu,“ – kdo je tímto „já“, které říká „jsem proti tomu“? Je to ego. Nenajdete větší egoisty než takzvané spiritualisty. Neustále odsuzují materialisty. Co je špatného na tom „jíst, pít a být šťastný“? Co je na tom špatného? Je to první část života. Mělo by tomu tak být. Měli byste jíst, pít a být šťastni. Měli byste oslavovat!  Teprve tehdy, když jste oslavovali do  optimální míry, jste připraveni jít, jste připraveni odejít – a to bez jakékoliv záště, bez jakékoliv  stížnosti. Prožili jste den, nyní nadešla noc. A když byl den tak nádherný – stoupali jste s vlnami k nebi a činili jste, cokoliv okamžik vyžadoval – tehdy je odpočinek, návrat zpět k zemi nádherný.

Starý člověk bude nádherný, jestliže život žil. Jestliže nežil, bude chtít lpět na nějakém minulém okamžiku, který již neexistuje. A takový člověk je mimo dobu, mimo krok s životem.Všechno je nádherné ve svém okamžiku a vše má svůj okamžik. Nikdy neztratit krok – to nazývám pravým náboženstvím: nikdy neztratit krok. Být pravdivý k okamžiku: v mládí být mladý; ve stáří být starý. A nemíchejte to dohromady, jinak v sobě budete mít nepořádek a nepořádek je odporný. Z vaší strany vážně není třeba nic podnikat. Jednoduše musíte následovat  přirozenost.

Měli byste být připraveni! Toto nazývám meditací. Měli byste být připraveni. Když něco odchází, měli byste být připraveni. Měli byste to nechat jít. Neměli byste si stěžovat. Neměli byste dělat scény – když něco odchází, tak to odchází! Jestliže jste milovali život, rozejdete  se nádherně i s životem. Budete vděční. Když budete opouštět tento břeh pro druhý, vaše poslední slova budou slova vděčnosti – že vám toho život tolik dal a že vám dal tolik zážitků.

Život  z vás učinil, cokoliv jste. Bylo v něm neštěstí, ale byla v něm i požehnání. Bylo v něm utrpení, ale bylo v něm i štěstí. A jestliže jste žili obojím , poznáte, že utrpení existuje proto, aby vás učinilo blaženými. Noc existuje, aby vám dala nový den. Budete vděční nejen blaženým chvílím, ale i chvílím utrpení, protože bez nich nemohou existovat blažené chvíle. Budete vděčni životu v jeho úplnosti. Nebude žádná volba, neboť člověk, který prošel životem a vyrostl a poznal, co je život, pozná v jeho utrpení, v jeho blaženosti, co říká Hérakleitos:

Bůh je zima i léto.

Bůh je život i smrt.

Bůh je den i noc.

Bůh je utrpení i blaženost…obojí!

Je to koloběh – jin a jang, dobro a zlo, muž a žena, noc a den, život a smrt, léto a zima. Je to koloběh, vše se druží ke svému opaku – a pak opět přichází samo k sobě! Je to věčný návrat.

Osho

Zdroj: http://www.novoucestou.cz/?p=34251