Lencher Falprea: Kulička strachu a pečené brambory
21. 9. 2012
Sedím v kanceláři za šedým stolem. Bolí mě břicho. Je to jedna z těch velkých kanceláří, kam se vejde spousta lidí. Naštěstí jsem vedle okna, i když často hledím na stěnu z vlnitého plechu. Sedím čelem k průzoru, který směřuje do vedlejší velkokapacitní kanceláře. V téhle firmě jsem už dvanáct let. Žaludek mě bolí čím dál víc.
Vystřídal jsem tři takové podobné kanceláře. Zezačátku jsem bojoval. Hledal jsem v práci smysl. Hledal jsem v ní naplnění. Měl jsem za to, že se v práci musím realizovat. Že práce je pro mě všechno. Až když jsem si uvědomil, že moje vnitřní touhy se týkají jiných záměrů, spadl mi velký kámen ze srdce. Začal jsem ve svém volném čase dělat, co mě baví. Začal jsem malovat, začal jsem psát… Dělal jsem věci na základě vnitřního pnutí, ne na základě tlaku okolí. Ten žaludek. Dá se říct, že jsem se se svojí prací smířil. Dokonce se někdo do práce i těším. Těším se na každodenní výzvy. Je to ohromující změna.
Přesto přese všechno jsem poměrně citlivý. Nesouvisí to přímo s prací ale právě v ní často dochází k projevům této citlivosti. Reaguji na spoustu vnějších podnětů strachem. Svírá se mi žaludek a cítím v něm rozpínající se tlak. Třesou se mi ruce. Je mi špatně. Hučí mi uších. Pulzují mi spánky. Myšlenky mi chaoticky víří hlavou bez jakéhokoliv řádu. Většinou ztrácím schopnost zdravého úsudku.
Dnes, jako ostaně každý den, cítím u žaludku těžkou kuličku. Jako by byla z kamene. Je těžká a tlačí. Někdy je větší, někdy menší. Nepálí, nestudí… tlačí. Vím, proč tam je. Je živá. Mění se. Reaguje na podněty z okolí. V určitých okamžicích pulzuje. Bohatě stačí, když mě někdo osloví. Když mi přijde mail. Je to ve chvílích, kdy podvědomě očekávám trest. Na to jsem už přišel. Je to okamžitá reakce. Osloví mě můj šéf a kulička okamžitě zapulzuje a ve zlomku vteřiny mi mysl přehraje film o tom, že jsem někde udělal chybu a budu potrestán. O tom to celé je… Funguje to jako chemická reakce.
SITUACE MYŠLENKA VYHODNOCENÍ REAKCE (EMOCE).
SITUACE – osloví mě můj nadřízený
MYŠLENKA – pozor, oslovil mě můj nadřízený
VYHODNOCENÍ – něco po mě chce, ale co (v tomto okamžiku vstupuje do hry EGO, nebo rozum a jejich zkušenosti z minulosti – očekávají trest, podvědomí přehraje situaci, která se stala někdy v minulosti, kdy mě někdo oslovil/okřikl a následoval trest, protože jsem pravděpodobně něco provedl. Situace byla natolik emočně vypjatá, že se zapsala do podvědomí. Spouštěč je tudíž oslovení/okřiknutí. Podvědomí reaguje jako automat. Mysl hodnotí. Podvědomí přehraje film, mysl/ego usoudí „už je to zase tady“ a do těla se vyplaví chemické látky, které tělem kolovaly i během původní, kořenové situace.
REAKCE - tělo reaguje, jako by se ta situace odehrávala nyní, i přesto, že se ve skutečnosti nic nestalo.
Klíčem je odstranit proces hodnocení. Hodnotím se, soudím se. Odsoudím se, očekávám trest. To všechno existuje jako podvědomý, naučený proces. Vzorec, program.
Jak bych to mohl odstranit? Úplně stačí vědomě sledovat vlastní vnitřní pochody. Neúčastnit se na nich nevědomky. Stačí jenom, abych sledoval samotnou reakci. Nedělal z ní závěry. Uvědomoval si celý výše zmíněný proces. Bral skutečnost jako takovou, bez hodnocení. Reaguje tělo? V pořádku. Reakce už běží. Je mi špatně, bolí mě žaludek. V pořádku. Je to proto, protože jsem neuhlídal myšlenku v prvopočátku. Ona spustila celý proces. Ale to neznamená, že jsem udělal chybu. Je to tak jak to je a tak je to v pořádku.
Tento postup ale vyžaduje, abych byl co nejvíce pohroužený v přítomném okamžiku. Je nezbytné uvědomovat si probíhající tělesné a emoční procesy a nenechat mysl/ego činit závěry. To je to okřídlené tady a teď, které neprožité nabývá abstraktní, těžko uchopitelné formy. Je potřeba zbavit se tzv. Tunelového života.
Jak probíhá tunelový život? Ráno vstanu a už se vidím v práci, jak musím řešit všechny možné i nemožné problémy (mysl na základě zkušeností vytváří více či méně katastrofické scénáře). Díky tomu přijdu o ráno doma a o cestu do práce. Když konečně přijdu do práce, tak už se vidím doma, co všechno musím udělat a co mě čeká za práci (mysl opět neklade meze kreativitě). Díky tomu přijdu o dalších 8 hodin života denně, které strávím v práci. Když konečně přijdu z práce domů, dělám automaticky věci na které jsem myslel v práci a myšlenkami odžívám tisícovky dalších scénářů a příběhů, které se staly, které by se mohly stát, atp. Samozřejmě co nejtragičtějších. A podle nich reaguje tělo, a to tak, jako by se odehrávaly ve skutečnosti. Extrémním, ale ne zřídkavým případem je člověk ležící v noci v posteli, paralyzovaný a roztřesený strachem ze situací budoucích.
Uvědomování a sledování probíhajících tělesných a psychických procesů tyto tendence omezuje, ne-li je přímo vylučuje. Mysl je zaměstnána a tudíž nemůže vymýšlet katastrofické scénáře.
Čím častěji se mi podaří tyto situace pouze sledovat/nehodnotit tím více ztrácejí na síle. Čím víc je beru jako běžné a nehodnotím je, nevyvozuji z nich závěry, tím více řídnou, slábnou a ztrácejí se. Podvědomé reakce mizí a s nimi i reakce těla. Žaludek nebolí permanentně, pouze chvilkově.
Můj život je plný výzev. Každou chvíli, každý okamžik je potřeba, abych byl pozorný vůči svým tělesným a mentálním pochodům. Je potřeba, abych tuto pozornost ukotvil ve svém životě a vytvoříl z ní pozitivní program, který se bude časem spouštět automaticky. Mysl/ego nejsou nepřátelé. Pouze vidí lásku z jiného úhlu. Respektive ji chápou úplně jinak. Chtějí mě chránit. Chtějí mě mít pod kontrolou i za tu cenu, že budu nešťastný a nesvobodný. Stavějí ochranné mříže, které mě nejen „chrání“ před vnějším „nebezpečím“ ale které mi brání ochutnat život ve všech jeho podobách. Co na tom, že se spálím. Je lepší se spálit a vědět, co to obnáší, než se celý život obávat toho, že se spálím a nevyzkoušet chuť ve žhavém popelu pečených brambor.
Lencher Falprea
Zdroj: http://www.probuzeni.blogspot.cz/
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
