Příběhy andělů

ÚVOD

Brzy prožijete něco neobyčejného. Budete hovořit s Bohem. Ano, ano. Vím... je to nemožné. Pravděpodobně si myslíte (nebo vás to učili), že to není možné. Člověk může hovořit k Bohu, zajisté, nemůže však hovořit s Bohem. Bůh vám přece nebude odpovídat. Určitě ne ve formě každodenního, běžného rozhovoru !

Totéž jsem si myslil i já. Pak se mi však přihodila tato kniha. A to myslím doslovně. Tuto knihu jsem totiž nenapsal, tato kniha se mi přihodila. Až ji budete číst, totéž se stane vám, neboť všichni jsme vedeni k pravd, na kterou jsme připraveni.

Kdybych o tom nemluvil, pravděpodobně bych měl mnohem klidnější život. Ale to není důvod, proč se mi to stalo. Ať už mi tato kniha způsobí sebevětší nepříjemnosti (například že budu považován za rouhače, podvodníka nebo pokrytce za to, že jsem podle těchto zásad nežil v minulosti, nebo - což je možná ještě horší - že budu považován za svatého muže), není možné, abych tento proces dnes zastavil. Ostatně jej ani zastavit nechci. Měl jsem mnoho příležitostí, abych od toho všeho upustil, nicméně jsem to neudělal. Rozhodl jsem se vytrvat v tom, co mi radí můj instinkt, místo abych se řídil radami většiny lidí.

Můj instinkt mi říká, že tato kniha není nesmyslným výplodem nešťastné duchovní představivosti ani obhajobou člověka, který chce ospravedlnit svůj špatný život. O tom všem jsem samozřejmě přemýšlel. Proto jsem tuto knihu dal přečíst několika lidem, ještě když byla v rukopisné formě. Všichni byli dojati. A všichni plakali. A všichni se smáli jejímu humoru. A pak mi říkali, že se jejich život změnil. Úplně se změnili. Nalezli v sobě novou sílu.

Mnozí tvrdili, že byli transformováni.

A tehdy jsem si uvědomil, že tato kniha je pro každého a že musela být vydána, neboť je nádherným darem pro všechny ty, kteří se vážně zamýšlejí nad otázkami a opravdu hledají odpovědi; pro všechny ty, kteří hledají pravdu s upřímným srdcem, toužící duší a otevřenou myslí. To znamená pro většinu z nás.

Tato kniha se pokouší odpovědět na většinu otázek týkajících se života a lásky, smyslu a funkce, lidí a lidských vztahů, dobra a zla, viny a hříchu, odpuštění a spásy, cesty k Bohu a cesty do pekla... prostě všeho. Pojednává o sexualitě, moci, penězích, dětech, manželství, rozvodech, životním poslání, zdraví, posmrtném životě i životě před narozením... prostě o všem. Zabývá se problematikou války a míru, vědění a nevědění, dávání a přijímání, radosti a smutku. Zamýšlí se nad konkrétním i abstraktním, viditelným i neviditelným, pravdou i nepravdou.

Lze říci, že tato kniha je „posledním Božím slovem“, přestože některým lidem to může připadat neuvěřitelné, zejména domnívají-li se, že Bůh přestal hovořit před dvěma tisíci lety nebo že pokud stále ještě hovoří, pak jen se světci, šamany nebo s lidmi, kteří meditují třicet let nebo jsou dobří dvacet let nebo jsou alespoň částečně dobří deset let (já sám nepatřím do žádné z těchto kategorií).

Ve skutečnosti však Bůh hovoří ke každému. K dobrému i špatnému. Ke světci i lotrovi. A zajisté ke všem z nás, kteří nepatříme k žádnému z těchto extrémů. Podívejte se třeba na sebe. Bůh k vám v životě přišel mnoha způsoby a tohle je další z nich. Kolikrát jste slyšeli známou pravdu: Když je žák připraven, učitel se objeví. Tato kniha je naším učitelem.

Krátce po tom, co mě tento text začal napadat, uvědomil jsem si, že hovořím s Bohem. Přímo, osobně. Nevyvratitelně. Uvědomil jsem si, že Bůh odpovídá na mé otázky přiměřeně mé schopnosti chápat. To jest, odpovídal mi takovým způsobem, jaký jsem byl schopen pochopit. Tato skutečnost do značné míry vysvětluje hovorovou formu knihy i občasné odkazy na látku, kterou jsem získal z jiných zdrojů a ze své dřívější zkušenosti. Dnes vím, že všechno, co mi život dal, pochází od Boha, a nyní se to všechno sjednocuje v jedné velkolepé, kompletní odpovědi na každou otázku, která mě kdy napadla.

Během tohoto procesu jsem si uvědomil, že je produkována kniha - kniha určená k publikaci. V pozdější části dialogu mi bylo řečeno, že budou napsány tři knihy a že:

1. První bude pojednávat o osobních problémech a příležitostech člověka.

2. Druhá bude pojednávat o obecnějších otázkách geopolitického a metafyzického života na této planetě a o problémech, před kterými dnes lidstvo stojí.

3. Třetí bude pojednávat o univerzálních pravdách nejvyššího řádu a o problémech a příležitostech duše.

Tato kniha, dokončená v únoru 1993, je první z nich. Když jsem přepisoval tento dialog, podtrhával jsem slova, která přicházela s obzvláštním důrazem - jako by je Bůh vytruboval - a ta byla pak vytištěna kurzívou.

Dnes - když jsem opětovně prostudoval moudrost, kterou tato kniha obsahuje - musím přiznat, že se stydím za svůj vlastní život, během kterého jsem se dopustil mnoha omylů a chyb, často se choval ostudně a učinil některá rozhodnutí, která druzí jistě považují za škodlivá a neodpustitelná. Ačkoli hluboce lituji, že jsem druhým lidem způsobil bolest, jsem nevýslovně vděčný za všechno, co jsem se naučil; také jsem zjistil, že se stále musím učit kvůli lidem kolem sebe. Omlouvám se všem za to, že se učím tak pomalu. Přesto jsem povzbuzován Bohem, abych si odpustil své chyby, překonal strach a výčitky svědomí a vždycky se snažil žít lepším životem.

Vím, že právě to chce Bůh od nás všech.

Neale Donald Walsch
Central Point, Oregon
Vánoce 1994

1

Na jaře 1992 - kolem velikonoc, pokud se nemýlím - se mi přihodilo něco neobyčejného. Bůh s vámi začal hovořit. Skrze mne.

Dovolte mi, abych vám to vysvětlil.

V té době jsem byl velmi nešťastný; celý svůj život jsem považoval za naprostý neúspěch. Protože jsem měl už dlouhou dobu ve zvyku zapisovat si své myšlenky ve formě dopisů (které jsem obvykle neodeslal), vzal jsem si svůj věrný poznámkový blok a začal jsem na jeho stránky vylévat své city.

Tentokrát jsem však nepsal dopis určitému člověku, o kterém jsem si myslil, že mě šikanuje, ale adresoval jsem jej přímo tomu, kdo mě šikanuje ze všech nejvíce. Rozhodl jsem se, že napíšu dopis Bohu.

Byl to vášnivý, záštiplný dopis, plný zmatených odsouzení. Obsahoval hromadu zlostných otázek.

Proč se mi v životě nic nedaří ? Co mám udělat, aby se můj život zlepšil ? Proč nemohu najít štěstí ve svých vztazích k druhým lidem ? Nebudu mít nikdy dostatek peněz ? A nakonec - Co jsem udělal, že si zasluhuji tak těžký život ?

Když jsem napsal poslední hořkou a nezodpověditelnou otázku a připravoval se odložit pero, má ruka zůstala nad papírem, jako by ji tam držela nějaká neviditelná síla. Najednou se pero začalo pohybovat samo od sebe. Neměl jsem nejmenší představu o tom, co budu psát, ale zdálo se, že mě něco napadá, a tak jsem se rozhodl pokračovat. Na papíře se objevilo...

„Opravdu chceš, abych ti odpověděl na všechny tyto otázky, nebo si psaním jen ulevuješ ?“

Zarazil jsem se... ale po chvíli má mysl našla odpověď. Napsal jsem ji tedy na papír.

Samozřejmě že si psaním ulevuji, ale jestliže existují odpovědi na tyto otázky, zatraceně rád bych je slyšel !

„Vy lidé jste „zatraceně“ přesvědčeni o mnoha věcech. Ale nebylo by pěkné, kdybyste o něčem byli „požehnaně“ přesvědčeni ?“

Napsal jsem tedy: Co to má znamenat ?

Aniž jsem si to uvědomil, začal jsem rozhovor... a psal jsem, jako by mi někdo diktoval.

Tento diktát pokračoval tři roky, ale tehdy jsem neměl ani ponětí, kam to všechno povede. Odpovědi na mé otázky nikdy nepřišly dříve, než jsem je napsal na papír a než jsem se přestal zabývat vlastními myšlenkami. Často mě odpovědi napadaly rychleji, než jsem byl schopen psát, a tak jsem škrabal, abych jim stačil. Když jsem začal být zmatený nebo jsem zapomněl, že slova přicházejí odjinud, položil jsem pero a přestal psát, dokud jsem opět nedostal inspiraci - lituji, ale to je jediné vhodné slovo - abych se k dopisu mohl vrátit.

Tyto rozhovory stále pokračují. Mnoho z nich najdete na následujících stránkách… na stránkách, které obsahují ohromující dialog, jemuž jsem zpočátku nevěřil, pak jsem jej považoval za důležitý jen pro sebe, ale dnes už vím, že nebyl určen jen pro mne. Byl určen pro vás a pro každého, kdo čte tuto knihu. Neboť mé otázky jsou také vašimi otázkami.

Přál bych si, abyste se do tohoto dialogu zapojili co možno nejdříve, neboť tu jde především o vás - nikoli o mne. Co vás sem přivedlo, je váš život. Tato kniha se týká vašich osobních zkušeností. Jinak byste ji teď nečetli.

Začněme tedy náš dialog otázkou, kterou jsem kladl velmi dlouho: Jak a ke komu hovoří Bůh ? Na tuto otázku jsem dostal následující odpověď:

„Hovořím ke každému. Stále. Problém není v tom, ke komu hovořím, ale v tom, kdo mě poslouchá.“

To mě zaujalo a proto jsem Boha požádal, aby mi to vysvětlil podrobněji. A Bůh mi řekl tohle:

„Především zaměňme slovo hovořit za slovo komunikovat. Je to mnohem přesnější výraz. Kdykoli se snažíme hovořit jeden k druhému - já k lidem, vy ke mně - slova nás okamžitě začnou omezovat. Proto nekomunikuji jen slovy. Ve skutečnosti to dělám jen velmi zřídka. Nejčastěji komunikuji skrze city.

City jsou jazykem duše.

Chcete-li zjistit, co je pro vás v danou chvíli pravdivé, zeptejte se svých pocitů.

Pocity je někdy obtížné objevit - a často ještě obtížnější přiznat. A přesto se ve vašich nejhlubších pocitech skrývá vaše nejvyšší pravda.

K těmto pocitům se však musíte umět dostat. A já vám ukážu jak. Znovu. Pokud si to budete přát.“

Řekl jsem Bohu, že si to opravdu přeji, ale že bych byl rád, kdyby mi nejdříve odpověděl na mou první otázku. A Bůh řekl:

„Komunikuji také prostřednictvím myšlenek. Myšlenky a pocity nejsou totéž, přestože k nim dochází zároveň. Při komunikaci prostřednictvím myšlenek často užívám představ a obrazů. Z toho důvodu jsou myšlenky mnohem účinnějším prostředkem komunikace než pouhá slova.

Jako účinného komunikačního prostředku užívám také zkušenosti.

Teprve když pocity, myšlenky i zkušenost zklamou, užívám slov. Slova jsou ve skutečnosti nejméně účinným prostředkem komunikace, neboť jsou velmi často interpretována nesprávně.

A proč je tomu tak ? Je tomu tak proto, že slova jsou jen slova. Jsou to pouhé zvuky, které symbolizují pocity, myšlenky a zkušenost. Jsou to symboly. Značky. Insignie. Slova nevyjadřují Pravdu. Nejsou skutečností.

Slova vám mohou pomoci něco pochopit. Zkušenost vám dovoluje něco poznat. Existují však věci, které nemůžete zakusit. A proto jsem vám dal další nástroje poznáni. Ty se jmenuji pocity. A také myšlenky.

Největší ironií však je, že všichni připisujete tak velký význam slovu Božímu a tak malý význam vlastní zkušenosti.

Ve skutečnosti si ceníte zkušenosti tak málo, že když se vaše vlastní poznání Boha liší od toho, co jste o Bohu slyšeli, automaticky se vzdáte vlastní zkušenosti a přijmete slova, zatímco byste měli udělat pravý opak.

Vaše zkušenost a vaše pocity představují to, co o něčem intuitivně víte. Slova jen symbolizují, co víte, a často vás mohou zmást.

Tohle jsou tedy nástroje, kterými komunikuji. Nicméně to nejsou metody, neboť ne všechny pocity, ne všechny myšlenky, ne všechny zážitky a ne všechna slova pocházejí ode mne.

Mnoho slov bylo vyřčeno jinými, mým jménem. Mnoho myšlenek a mnoho pocitů je podporováno něčím, co jsem přímo nestvořil. To je zdrojem mnoha vašich zkušeností a zážitků.

Problém spočívá ve správném rozlišování. Někdy je obtížné rozeznat, co přichází od Boha a co z jiných zdrojů. Rozlišovat je snadné, užijete-li tohoto základního pravidla:

Vaše nejvyšší myšlenky, vaše nejsrozumitelnější slova, vaše nejvznešenější pocity přicházejí vždy ode mne. Všechno ostatní přichází z jiného zdroje.

Nyní se rozlišování stává snadným, neboť ani pro začátečníka není obtížné rozpoznat, co je nejvyšší, nejsrozumitelnější a nejušlechtilejší.

Přesto vám dám tato pravidla:

Nejvyšší myšlenka je vždy ta myšlenka, která obsahuje radost. Nejsrozumitelnější slova jsou ta slova, která obsahují pravdu. Nejvznešenější pocit je ten pocit, kterému říkáte láska.

Radost, pravda, láska.

Tyto tři pojmy jsou zaměnitelné a jeden vždycky vede k druhému. Nezáleží na jejich pořadí.

Jakmile s pomoci těchto pravidel zjistíte, která poselství jsou ode mne a která přicházejí z jiného zdroje, záleží jen na tom, zda mým poselstvím budete věnovat pozornost.

Většině z nich pozornost nevěnujete. Některým proto, že vám připadají příliš dobrá na to, abyste věřili, že jsou pravdivá. Jiným proto, že se vám zdá př1iš obtížné řídit se jimi. Mnoha si nevšímáte proto, že jim prostě nerozumíte. A většinu prostě nepřijímáte.

Mým nejlepším poslem je zkušenost, a dokonce i tu ignorujete. Obzvlášť tu ignorujete.

Kdybyste naslouchali své zkušenosti, váš svět by nebyl v takovém stavu, v jakém je. Protože to však neděláte, neustále svou zkušenost znovu prožíváte. Mé poselství však nakonec dostanete. Dříve nebo později. Neboť můj záměr nebude zmařen, má vůle nebude ignorována.

Nebudu vás však nutit. Neboť jsem vám dal svobodnou vůli - schopnost dělat to, co si vyberete - a to vám nikdy nevezmu, nikdy.

A proto vám budu i nadále posílat stejná poselství, znovu a znovu, po tisíciletí a do všech koutů vesmíru. Donekonečna vám budu posílat svá poselství, dokud je nepřijmete za svá.

Má poselství k vám budou přicházet ve stovkách podob, v tisíci okamžicích, miliony let. Budete-li skutečně poslouchat, nepřeslechnete je. Jakmile je skutečně uslyšíte, nebudete je moci ignorovat. A tak začne naše skutečná komunikace. Neboť v minulosti jste se ke mně jen modlili a prosili mě. Ale nyní vám mohu odpovídat, jako to dělám právě teď.“

Jak poznám, že toto poselství je od Boha ? Jak poznám, že není výplodem mé vlastní představivosti ?

„Jaký by v tom byl rozdíl ? Copak nechápeš, že bych k vám mohl hovořit skrze vaši představivost stejně jako skrze cokoli jiného ? V každém okamžiku, tak či onak, vám budu dávat správné myšlenky, slova nebo pocity.

Poznáte, že tato slova jsou ode mne, neboť vy sami jste nikdy nehovořili tak srozumitelně. Kdybyste si na tyto otázky již odpověděli tak srozumitelně, nekladli byste je.“

Ke komu Bůh hovoří ? Hovoří k nějakým výjimečným lidem ? V nějakou výjimečnou dobu ?

„Všichni lidé jsou jedineční a všechny okamžiky jsou zlaté. Žádný člověk není lepší a žádný okamžik vhodnější než druhý. Mnoho lidí věří, že Bůh sděluje své myšlenky zvláštními způsoby a jen výjimečným lidem. To zbavuje většinu lidí odpovědnosti slyšet a přijímat má poselství a dovoluje jim spoléhat se na slova druhých. Nemusíte poslouchat mne, protože věříte, že druzí již slyšeli mé slovo a že stačí, když budete naslouchat jim.

Nasloucháte-li tomu, o čem jsou druzí přesvědčeni, že slyšeli ode mne, nemusíte vůbec myslit.

Z toho důvodu většina lidí neposlouchá má poselství. Přiznáte-li však, že má poselství přijímáte přímo, pak jste nuceni interpretovat je sami. Je mnohem snazší přijímat interpretaci druhých (i těch, kteří žili před dvěma tisíci lety) než interpretovat poselství, které přijímáte v tomto okamžiku.

Proto vám doporučuji nový způsob komunikace s Bohem. Dvoustrannou komunikaci. Ve skutečnosti jsi mě o to požádal. Neboť jsem k tobě přišel tímto způsobem, v tomto okamžiku, abych ti vyhověl.“

Proč se zdá, že někteří lidé, například Kristus, slyší více tvých poselství než druzí ?

„Protože někteří lidé jsou ochotni skutečně naslouchat. Jsou ochotni poslouchat i ve chvílích, kdy to ostatním připadá nebezpečné, bláznivé nebo naprosto nevhodné.“

Měli bychom poslouchat Boha, i když se nám to, co říká, zdá být nepravdivé ?

„Obzvlášť když vám to připadá nepravdivé. Myslíte-li si, že máte ve všem pravdu, proč byste měli hovořit s Bohem ?

Řiďte se i nadále tím, co víte. Ale uvědomte si, že to děláte od počátku času. Zamyslete se nad stavem světa. Je jasné, že vám něco uniklo. Je zřejmé, že jste něco nepochopili. To, co chápete, vám musí připadat pravdivé, protože slovo „pravdivé“ je výraz, jímž označujete něco, s čím souhlasíte. Proto vám to, co jste nepochopili, bude zpočátku připadat „nepravdivé“.

Proto se musíte zeptat sami sebe, „Co by se stalo, kdyby všechno, co považuji za 'nepravdivé', bylo ve skutečnosti 'pravdivé' ?“ To si uvědomuje každý velký vědec. Když se mu něco nedaří, vzdá se svých předpokladů a začne znovu. Ke všem velkým objevům došlo díky ochotě a schopnosti nemít pravdu. A tuto ochotu v sobě musíte najít.

Nikdy nepoznáte Boha, dokud si budete říkat, že ho již znáte. Nikdy neuslyšíte Boha, dokud si budete myslit, že jste ho již slyšeli.

Nemohu vám říci svou pravdu, dokud mi budete říkat vaši pravdu.“

Ale má pravda o Bohu pochází od Boha.

„Kdo to řekl ?“

Druzí.

„Kteří druzí ?“

Vůdcové. Kněží. Rabíni. Pastoři. Knihy. Bible, proboha !

„To nejsou autoritativní zdroje.“

Nejsou ?

„Ne.“

A co tedy je ?

„Naslouchejte svým pocitům. Poslouchejte své nejvyšší myšlenky. Poslouchejte svou zkušenost. Kdykoli se liší od toho, co vám říkají vaši učitelé nebo knihy, zapomeňte na slova. Slova jsou nejméně spolehlivými nástroji Pravdy.“

Rád bych ti toho tolik řekl, rád bych se na tolik zeptal. Nevím, kde začít.

Například proč se nám nezjevíš ? Jestliže skutečně existuje Bůh a jestliže to jsi ty, proč se nám nezjevíš v takové podobě, abychom to všichni pochopili ?

„Dělám to znovu a znovu. Dělám to právě v tomto okamžiku.“

To nemyslím. Mám na mysli způsob zjevení, který nelze vyvrátit, který nelze popřít.

„Jako například ?“

Kdyby ses třeba objevil před mýma očima právě v tomto okamžiku.

„Ale to právě teď dělám !“

Kde ?

„Všude, kam se podíváš.“

Ale já mám na mysli takový způsob, jaký nikdo nemůže popřít.

„Jaký by to měl být způsob ? V jaké podobě nebo formě bych se ti měl zjevit ?“

Ve své skutečné podobě nebo formě.

„To je nemožné, protože nemám žádnou podobu ani formu, které by člověk rozuměl. Mohl bych na sebe vzít podobu nebo formu, které by lidé rozuměli, ale pak by si všichni myslili, že to, co vidí, je jediná podoba nebo forma Boha - nikoli jen jedna z mnoha.

Lidé věří, že jsem takový, jak mě oni vidí, nikoli takový, jak mě nevidí. Já jsem však Velký neviditelný, nejsem tím, čím se jevím v kterémkoli daném okamžiku. V jistém smyslu jsem tím, čím nejsem. Pocházím právě z tohoto nebytí a tam se vždycky vracím.

Když se však zjevím v určité podobě - v podobě, které lidé rozumějí - lidé mi tuto podobu připisují navždy.

A kdybych se zjevil jednomu národu v určité podobě, druhý národ by tvrdil, že jsem se prvnímu nezjevil, neboť jsem vypadal a hovořil jinak, než mě viděl a slyšel národ druhý - jak bych to tedy mohl být já ?

Tady vidíš, že nezáleží na tom, v jaké podobě nebo formě se zjevím - ať už si vyberu jakýkoli způsob a jakoukoli podobu, každý způsob a každou podobu lze popřít.“

Kdybys však udělal něco, co by nezvratně dokazovalo tvou skutečnou existenci a vylučovalo jakoukoli pochybnost...

„... stále by byli lidé, kteří by říkali, že to je dílem ďábla nebo něčí představivosti. Že to udělal někdo nebo něco jiného než já.

Kdybych se zjevil jako Bůh všemohoucí, Pán Nebe a Země, kdybych přenášel hory, stále by byli lidé, kteří by říkali, „To musel být Satan“.

A právě tak to musí být. Neboť Bůh se zjevuje sám sobě skrze vnitřní zážitek člověka, nikoli skrze vnější pozorování. A jestliže vám vnitřní zážitek odhalil existenci Boha, nepotřebujete vnější důkaz. A jestliže spoléháte na vnější pozorování, vnitřní zážitek je nemožný.

Jestliže tedy žádáte Boha, aby se vám zjevil, nemůže se vám to splnit, neboť vaše žádost je přiznáním, že v tomto okamžiku Boha nevidíte. Vaše myšlenky jsou tvůrčí a vaše slova produktivní a proto vaše myšlenky a slova vytvářejí vaši realitu. Proto máte dojem, že Boha nevidíte, neboť kdybyste ho viděli, nežádali byste ho, aby se vám zjevil.“

Znamená to tedy, že nemohu žádat o nic z toho, co chci ? Chceš snad říci, že modlitba oddaluje to, za co se modlíme ?

„Tuto otázku slyším odedávna - a kdykoli ji dostanu, vždycky na ni odpovím. A přesto mou odpověď neslyšíte nebo jí nechcete věřit.

Odpověď na tuto otázku v moderním jazyce zní: Nikdy nebudete mít, co chcete, a nikdy nedostanete to, o co žádáte. Je to proto, že tato vaše žádost je přiznáním nedostatku, přiznáním, jež produkuje určitou zkušenost - chtění - ve vašem životě.

Správná modlitba tudíž není prosbou, nýbrž vyjádřením vděčnosti.

Děkujete-li Bohu za to, co chcete v životě prožít, ve skutečnosti přiznáváte, že to už prožíváte. Vděčnost je tudíž nejúčinnější modlitbou k Bohu; je potvrzením, že jsem vás vyslyšel ještě dříve, než jste o něco poprosili.

Proto nikdy o nic neproste. Oceňujte.“

Ale co když jsem Bohu vděčný za něco, co se nikdy nestane ? To může vést ke zklamání a hořkosti.

„Vděčnosti nemůžete užívat jako nástroje k ovlivňování Boha, jako nástroje, kterým oklamete vesmír. Nemůžete lhát sami sobě. Vaše mysl zná vaše skutečné myšlenky. Říkáte-li, „Děkuji ti, Bože, za to a to“, a přitom dobře víte, že to nemáte, nemůžete očekávat, že to Bůh neví a proto vám to dá.

Bůh ví všechno, co víte vy; a to, co víte vy, se vám jeví jako vaše realita.“

Jak tedy mohu být skutečně vděčný za něco, o čem vím, že to neexistuje ?

„Víra. Máte-li víru velikosti hořčičného zrna, můžete přenášet hory. Poznáte, že to existuje, protože jsem řekl, že to existuje; protože jsem řekl, že vás vyslyším ještě dříve, než poprosíte; protože jsem řekl a stále říkám všemi možnými způsoby, skrze všechny učitele, které znáte, že se stane všechno, co si zvolíte mým jménem.“

A přece tolik lidí říká, že jejich modlitby nebyly vyslyšeny.

„Žádná modlitba - a modlitba není ničím než vášnivou výpovědí o tom, co je - není nevyslyšena. Každá modlitba - každá myšlenka, každé prohlášení, každý pocit - je tvůrčí. Každá modlitba bude vyslyšena do té míry, jak vášnivě ji věříte.

Říkáte-li, že vaše modlitba nebyla vyslyšena, znamená to, že začala působit vaše nejvášnivější myšlenka, slovo nebo pocit. Musíte si však uvědomit - a v tom spočívá veškeré tajemství - že za každou myšlenkou je vždycky základní myšlenka, které říkám řídící myšlenka.

Jestliže tedy o něco žádáte a prosíte, zdá se, že máte mnohem menší šanci dosáhnout toho, co si myslíte, že chcete, neboť řídící myšlenka za každou vaši prosbou říká, že ještě nemáte to, co si přejete. Tato řídící myšlenka se stává vaší realitou.

Jediná řídící myšlenka, která může překonat tuto realitu, je víra, že Bůh vám poskytne všechno, o co ho požádáte. Někteří lidé takovou víru mají, ale těch je velmi málo.

Proces modlení je mnohem snazší, když místo víry, že Bůh vždycky splní každou vaši žádost, intuitivně pochopíte, že o nic nemusíte žádat. Pak je vaše modlitba poděkováním. Není žádostí, ale vyjádřením vděčnosti za to, co je.“

Když říkáš, že modlitba je vyjádřením vděčnosti za to, co je, znamená to, že Bůh nedělá nic, že všechno, co se stane po modlitbě, je důsledkem působení modlitby ?

„Věříte-li, že Bůh je nějaká všemohoucí bytost, která poslouchá všechny modlitby, na některé odpovídá „ano“, na jiné „ne“ a na zbytek „možná, ale ne teď“, pak se mýlíte. Jakým pravidlem by se řídil při svém rozhodování ?

Věříte-li, že Bůh rozhoduje o všem ve vašem životě, pak se mýlíte.

Bůh je pozorovatel, nikoli tvůrce. Bůh je připraven vám pomoci, ale ne takovým způsobem, jak možná očekáváte.

Úkolem Boha není vytvářet okolnosti a podmínky vašeho života. Bůh vás stvořil podle obrazu svého. Vy tvoříte zbytek užitím schopností, které vám dal Bůh. Bůh stvořil život. Dal však člověku svobodnou vůli, aby se svým životem mohl nakládat podle svého přání.

V tomto smyslu je vaše vůle vůlí Boží.

Svůj život žijete tak, jak jej žijete, a já vám do toho nezasahuji.

Tohle je velká iluze, v níž žijete: že Boha zajímá, co děláte.

Nezajímá mě, co děláte, ale vy to nechcete slyšet. Zajímá vás, co dělají vaše děti, když je pošlete ven, aby si hrály ? Považujete za důležité, zda hrají na babu nebo na schovávanou ? Samozřejmě že ne, protože víte, že se jim nic nemůže stát. Připravili jste jim prostředí, které považujete za přátelské a bezpečné.

Samozřejmě že doufáte, že se jim nic nestane. A když se jim náhodou něco stane, pomůžete jim, vyléčíte je a umožníte jim, aby se opět cítili bezpečně, aby byly šťastné a opět si hrály. A druhý den vás opět nebude zajímat, zda budou hrát na babu nebo na schovávanou.

Samozřejmě jim řeknete, které hry jsou nebezpečné. Nemůžete jim však zabránit v tom, aby dělaly nebezpečné věci. Ne vždycky. Ne navždy. Ne v každém okamžiku od této chvíle do smrti. Rozumní rodiče si to uvědomují. Nicméně rodiče mají starosti o výsledek. Tato dichotomie - nepříliš velký zájem o proces, ale velký zájem o výsledek - dost přesně charakterizuje dichotomii Boha.

Bůh se však v jistém smyslu nezajímá ani o výsledek. Nezajímá se o konečný výsledek. Je to proto, že konečný výsledek je zaručený.

A tohle je vaše další velká iluze: že výsledek života je nejistý.

Právě pochybnosti o konečném výsledku stvořily vašeho největšího nepřítele, kterým je strach. neboť jestliže pochybujete o výsledku, pak musíte pochybovat také o Stvořiteli - musíte pochybovat o Bohu. A jestliže pochybujete o Bohu, musíte žít celý život ve strachu a s pocitem viny.

Pochybujete-li o Božích úmyslech - a o schopnosti Boha dosáhnout konečného výsledku - jak se můžete uvolnit ? Jak můžete najít klid ?

Ačkoli je Bůh dokonale schopen své úmysly realizovat, vy tomu nemůžete a nebudete věřit (přestože tvrdíte, že Bůh je všemohoucí), a proto si ve své představivosti budete muset vytvořit moc rovnou Bohu, abyste našli sílu, která je schopna zmařit vůli Boží. A proto jste si ve své mytologii vytvořili bytost, které říkáte „ďábel“. Dokonce si představujete, že Bůh s touto bytostí bojuje (neboť si myslíte, že Bůh řeší problémy stejným způsobem jako vy). A nakonec si představujete, že by Bůh mohl tento boj prohrát.

Tohle vše je popřením všeho, co víte o Bohu, ale na tom vám nezáleží. Žijete ve své iluzi a v neustálém strachu, protože jste se rozhodli pochybovat o Bohu.

Kdybyste však učinili nové rozhodnutí, co si myslíte, že by se stalo ?

Řeknu vám tohle: žili byste tak, jako žil Buddha. Jako žil Kristus. Jako žili všichni světci, které zbožňujete.

A přece by vám lidé nerozuměli, stejně jako nerozumějí většině světců. Kdybyste se snažili vysvětlit svůj pocit pohody, svou radost, svou vnitřní extázi, poslouchali by vaše slova, ale neslyšeli by je. Snažili by se vaše slova opakovat, ale přidávali by svá.

Divili by se, jak můžete mít něco, co oni nemohou najít. A pak by začali žárlit. Jejich žárlivost by se brzy změnila v zuřivost a ve svém hněvu by se snažili přesvědčit vás, že to jste vy, kdo nerozumí Bohu.

A kdyby se jim nepodařilo zkazit vám radost, snažili by se uškodit vám; tak velká by byla jejich zuřivost. A kdybyste jim řekli, že ani smrt vás nemůže připravit o vaši radost ani změnit vaše přesvědčeni, zajisté by vás zabili. Kdyby pak viděli, s jakým klidem jste smrt přijali, považovali by vás za světce a opět by vás začali milovat.

Neboť je v povaze lidí milovat, zničit a pak opět milovat to, čeho si váží nejvíce.“

Ale proč ? Proč to děláme ?

„Veškerá lidská činnost je motivována buď láskou, nebo strachem. Ve skutečnosti existují jen dvě emoce - pouze dvě slova v jazyce duše. Jsou to opačné póly velké polarity, kterou jsem vytvořil, když jsem stvořil vesmír a váš svět.

Tyto dva body - alfa a omega - umožňují existenci systému, kterému říkáte „relativita“. Bez těchto dvou bodů, bez těchto dvou myšlenek by nemohla existovat žádná jiná myšlenka.

Každá lidská myšlenka a každá lidská činnost je založena buď na lásce, nebo na strachu. Člověk nemá žádnou jinou motivaci a všechny ostatní myšlenky jsou odvozeny z těchto dvou základních myšlenek. Jsou různými verzemi - různými variacemi na totéž téma.

Přemýšlejte o tom a uvidíte, že to je pravda. To, čemu říkám řídící myšlenka, je buď myšlenka strachu, nebo myšlenka lásky. To je základní myšlenka za každou myšlenkou. Je to první myšlenka. Je to prvotní síla. Je to surová energie, která pohání motor lidského života.

A tímto způsobem produkuje lidské chování znovu a znovu opakované zážitky a zkušenosti. Proto lidé milují, ničí a opět milují: člověk se vždycky pohybuje mezi těmito dvěma základními emocemi. Láska probouzí strach, strach probouzí lásku, láska probouzí strach...

... A příčinu najdete v první lži - ve lži, kterou považujete za pravdivou - že Bohu nelze důvěřovat, že na Boží lásku není spolehnutí, že Boží přijetí je podmínečné a že konečný výsledek je tudíž nejistý. Nemůžete-li se spolehnout na Boží lásku, na čí lásku se potom můžete

spolehnout ? Jestliže se od vás Bůh odvrátí, když se nechováte správně, neudělají totéž pouzí smrtelníci ?

... A proto se v takové chvíli zřeknete své nejvyšší lásky a vítáte svůj největší strach.

Neboť jakmile řeknete „Miluji tě“, začnete se obávat, zda uslyšíte stejnou odpověď. A jestliže ji uslyšíte, okamžitě dostanete strach, že právě nalezenou lásku ztratíte. A tak se veškerá vaše činnost stává reakcí - obranou proti možné ztrátě - zatímco se bráníte, abyste neztratili Boha.

Kdybyste si však uvědomili, kdo jste - že jste nejpozoruhodnější, nejúžasnější a nejskvělejší bytost, jakou Bůh kdy stvořil - nikdy byste neměli strach. Neboť kdo by mohl odmítnout něco tak nádherného ? Dokonce ani Bůh by nemohl najít žádnou vadu u takové bytosti.

Ale vy nevíte, kdo jste, a domníváte se, že jste mnohem míň. A kde jste na to přišli ? Od jediných lidí, kterým ve všem věříte. Od své matky a svého otce.

Tito lidé vás milují ze všech nejvíce. Proč by vám tedy lhali ? Ale nevyčítali vám všelijaké nedostatky ? Neříkali vám, abyste nevyjadřovali své názory ? Nekárali vás ve chvílích, když jste se cítili nejlépe ? A nenabádali vás, abyste se vzdali svých nejkrásnějších představ ?

Toto jsou informace, které jste dostávali, a přestože neodpovídají Božím měřítkům a nejsou tedy poselstvím od Boha, právě tak dobře jím mohly být, neboť jste je dostali od bohů vašeho světa.

Právě vaši rodiče vás učili, že láska je podmínečná - často jste si jejich podmínky uvědomovali - a proto přenášíte tuto zkušenost do svých milostných vztahů.

A také do vztahu k Bohu.

Na základě této zkušenosti jste si vytvořili své představy o Bohu. V tomto rámci vyjadřujete svou pravdu. „Bůh je milující,“ říkáte, „porušíte-li však jeho přikázání, navždy vás zatratí a uvrhne vás do věčného vyhnanství.“

Nezakusili jste snad zavržení svých rodičů ? Nepoznali jste bolest jejich zatracení ? Jak byste si tedy mohli myslit, že ve vztahu k Bohu je to jiné ?

Zapomněli jste, jaké to bylo, když jste byli milováni bezpodmínečně. Už si nepamatujete, jaké to je, když vás miluje Bůh. A na základě své zkušenosti se snažíte představovat si Boží lásku.

Roli „rodiče“ připisujete Bohu a vidíte ho jako Boha, který vás odměňuje nebo trestá podle toho, jak se mu líbí vaše chování. To je však zjednodušené pojetí Boha, založené na vaší mytologii. Nemá nic společného s Bohem, jimž jsem.

Když jste založili celý myšlenkový systém o Bohu na základě lidské zkušenosti, místo na duchovních pravdách, začnete vytvářet realitu kolem lásky. Tato realita je založena na strachu, neboť vychází z vaší představy o strašném, pomstychtivém Bohu. Vaše řídící myšlenka je mylná, ale kdybyste ji odmítli, narušili byste celou svou teologii. A přestože by nová teologie byla vaší spásou, nemůžete ji přijmout, neboť pojetí Boha, kterého se nemusíte bát, který neodsuzuje a který nemá žádný důvod trestat, je příliš velkolepé na to, aby je obsáhla i vaše nejvznešenější představa o Bohu.

Tato realita založená na strachu určuje způsob, jakým prožíváte lásku; ve skutečnosti jej vytváří, neboť si nejen představujete, že dostáváte lásku, která je podmínečná, ale také vidíte sami sebe, jak lásku dáváte stejným způsobem. A zatímco si stanovíte své podmínky, část vašeho já si uvědomuje, že skutečná láska je něco jiného. A přesto se zdá, že jste bezmocní změnit způsob, jakým lásku dáváte. Máte špatné zkušenosti a nechcete být už nikdy zranitelní.

[Vaše (mylné) představy o lásce vám brání prožívat ji čistě. Proto ani Boha nepoznáte takového, jaký skutečně je. Dokud mě nepoznáte. Neboť přijde okamžik našeho usmíření a vy nebudete schopni popírat mě navždy.]

Veškerá lidská činnost je založena na lásce a strachu. Rozhodnutí týkající se podnikání, politiky, náboženství, vzdělání, sociálních programů, ekonomických cílů, války a míru, obrany a agrese; rozhodnutí hromadit nebo rozdávat, sjednocovat nebo rozdělovat - jakékoli svobodné rozhodnutí, které učiníte, vychází z jedné ze dvou možných myšlenek: z myšlenky lásky nebo z myšlenky strachu.

Strach je energie, která omezuje, uzavírá, skrývá, hromadí a poškozuje.

Láska je energie, která rozšiřuje, otvírá, odhaluje, sdílí a léčí.

Strach zahaluje naše tělo, láska nám, dovoluje, abychom zůstali nazí. Strach lpí na všem, co máme, láska rozdává všechno, co máme. Strach v nás probouzí nenávist, láska uklidňuje. Strach napadá, láska léčí.

Každá lidská myšlenka je založena na jedné z těchto dvou emocí. V tomto ohledu nemáte na vybranou, protože žádné jiné emoce neexistují. Můžete si však svobodné zvolit jednu z nich.“

Když tě poslouchám, připadá mi to velmi jednoduché, a přesto v okamžiku rozhodnutí většinou vítězí strach. Proč je tomu tak ?

„Od dětství vás učili žít ve strachu. Neustále jste slyšeli, že přežívají jen ti nejsilnější a úspěch mají ti nejchytřejší. O štěstí nejvíce milujících jedinců jste slyšeli jen velmi málo. A proto se snažíte být nejsilnějšími a nejchytřejšími a když se vám to nedaří, začnete mít strach, neboť vám bylo řečeno, že být slabšími znamená prohrát.

A proto si vybíráte takovou činnost, která vychází ze strachu, neboť to jste se naučili. Já vás však učím tohle: když si zvolíte činnost, která vychází z lásky, pak se vám podaří víc než přežít, pak se vám podaří víc než zvítězit, pak se vám podaří víc než dosáhnout úspěchu. Pak poznáte nádheru toho, čím skutečně jste a čím můžete být.

Abyste toho byli schopni, musíte odmítnout učení svých dobromyslných, ale špatně informovaných učitelů, a učit se od těch, jejichž moudrost přichází z jiného zdroje.

Mezi lidmi je a vždycky bylo mnoho takových učitelů, neboť vás neponechám bez těch, kteří vás budou učit, vést a připomínat vám tyto pravdy. A přesto největším učitelem je váš vnitřní hlas, nikoli někdo jiný. To je první nástroj, kterého užívám, neboť je ze všech nejdostupnější.

Váš vnitřní hlas je nejhlasitější hlas, kterým k vám hovořím, protože je vám nejblíže. Je to onen hlas, jenž vám říká, co je dobré a co špatné, co je pravdivé a co nepravdivé. Je to radar, jenž udává směr, řídí vaši loď a vede vás na vaší cestě, pokud mu to dovolíte.

Je to onen hlas, který vám říká, zda slova, která právě čtete, jsou slova lásky nebo slova strachu. Podle něj se můžete rozhodnout, zda se podle nich řídit nebo je ignorovat.“

Řekl jsi, že když si zvolíme činnost, která vychází z lásky, pak poznáme skutečnou nádheru toho, čím jsme a čím můžeme být. Můžeš mi to vysvětlit podrobněji ?

„Všechno živé má jediný cíl, a tím je prožívání vrcholného štěstí.

Všechno ostatní, o čem přemýšlíte, co říkáte nebo děláte, je závislé na této funkci. Vaše duše nemá nic jiného na práci a nic jiného ani dělat nechce.

Je úžasné, že tato činnost je nekonečná. Každý konec je omezením, ale Boží záměr nemá hranice. V okamžiku, kdy prožíváte vrcholné štěstí, pochopíte, že můžete dosáhnout ještě většího štěstí. Čím dokonalejšími jste, tím dokonalejšími se můžete stát, a čím dokonalejšími se můžete stát, tím dokonalejšími můžete být.

Nejhlubším tajemstvím je, že život není procesem objevování, nýbrž procesem tvoření.

Sami sebe neobjevujete, sami sebe tvoříte. Proto se nesnažte zjistit, čím jste, snažte se stát se tím, čím chcete být.“

Někteří lidé říkají, že život je školou, že jsme na světě proto, abychom se naučili určité lekce, a že jakmile „se vyučíme“, můžeme se pokusit o dosažení vyšších cílů, nezávislých na našem těle. Je to pravda ?

„To je další součásti vaši mytologie založené na lidské zkušenosti.“

Život tedy není školou ?

„Ne.“

Nejsme tu proto, abychom se něco naučili ?

„Ne.“

Tak proč tu tedy jsme ?

„Abyste se rozpomenuli a znovu se stali tím, čím jste. To vám říkám znovu a znovu. Vy mně však nevěříte. Ale tak to musí být. neboť pokud nestvoříte sami sebe, nemůžete být tím, čím jste.“

Tomu nerozumím. Vraťme se k tvému přirovnání života ke škole. Všichni učitelé nám neustále opakují, že život je školou. Opravdu mě šokuje, že to popíráš.

„Škola je místem, kam chodíte, když se chcete naučit něco, co neznáte. Nechodíte tam, když jste se to naučili a když chcete svých znalostí užít v praktickém životě.

Život (jak tomu říkáte) vám dává možnost skutečně poznat a prožít to, co již znáte rozumově. K tomu, abyste toho byli schopni, se nemusíte nic učit. Stačí, když si připomenete to, co již znáte, a jednáte podle toho.“

Tomu dobře nerozumím.

„Začněme tady. Duše - vaše duše - vždycky ví všechno, co lze vědět. Neexistuje nic, co by nevěděla. Vědomost však nestačí. Duše se snaží prožívat a zakoušet.

Například můžete vědět, že jste velkorysí, ale dokud neuděláte něco velkorysého, nemáte nic než myšlenku. Můžete vědět, že jste laskaví, ale dokud svou laskavost neprojevíte, nemáte nic než představu o sobě samých.

Jedinou skutečnou touhou vaší duše je proměnit svou nejvznešenější představu o sobě samé ve svůj nejkrásnější zážitek. Dokud se myšlenka nebo představa nestane zážitkem, všechno je pouhá spekulace. Přemýšlel jsem o sobě dlouhou dobu. Déle než si všichni společně pamatujeme. Déle než věk vesmíru násobený věkem vesmíru. Tady vidíte, jak mladá - jak nová je moje zkušenost.“

Opět ti nerozumím. Tvoje zkušenost ?

„Ano. Dovol mi, abych ti to vysvětlil takto: Na počátku existovalo jen Jsoucno, a nebylo nic jiného. Jsoucno však neznalo samo sebe - protože Jsoucno je všechno, co bylo, a neexistovalo nic jiného. A tudíž Jsoucno... nebylo. Neboť v nepřítomnosti něčeho jiného Jsoucno není.

Tohle je ona velká nicota, o které hovoří mystikové od počátku času.

Jsoucno vědělo, že je vším, co existuje - to však nestačilo, neboť znalo svou dokonalou nádheru pouze rozumově, nikoli ze zkušenosti. Toužilo po prožitku sama sebe, neboť chtělo poznat, jaké to je být tak nádherné. To však bylo nemožné, protože slovo „nádherné“ je relativní výraz. Jsoucno nemohlo vědět, jaké to je být nádherné, dokud se neobjevilo to, co není.

V nepřítomnosti toho, co není, neexistuje ani to, co je.

Rozumíš tomu ?“

Myslím, že ano. Pokračuj.

„Dobře.

Jsoucno vědělo jen to, že neexistuje nic jiného. A proto nikdy nemohlo poznat samo sebe zvnějšku, to jest z nějakého bodu mimo sebe. Žádný takový bod prostě neexistoval. Existoval jen jediný referenční bod uvnitř Jsoucna, a tím bylo toto „Není Je“. „Ne-Jsem Jsem“.

Přesto se Jsoucno rozhodlo, že skutečně pozná samo sebe.

Tato energie - tato čistá, neviděná, nepozorovaná, neslyšená a tudíž nikomu známá energie - se rozhodla zakusit sama sebe jako dokonalou nádheru, již byla. Proto si uvědomila, že bude muset použít referenčního bodu uvnitř sebe samé.

Dospěla k správnému závěru, že jakákoli její část musí být menší než celek a že jestliže se rozdělí na části, každá část se bude moci dívat na zbytek celku a uvidí jeho nádheru.

A proto se Jsoucno rozdělilo na části - a v jediném úžasném okamžiku se stalo tím, co je toto, a tím, co je ono. Tyto části poprvé existovaly odděleně. A přece existovaly současně. Stejně jako všechno ostatní.

A tak se najednou objevily tři prvky: To, co je tady. To, co je tam. A to, co není ani tady, ani tam - ale co musí existovat, aby mohlo existovat tady a tam.

To je ona nicota, která obsahuje jsoucno. To je ona prázdnota, která obsahuje prostor. To je ono všechno, které obsahuje všechny části.

Rozumíš tomu ?“

Myslím, že ano. Věř mi nebo ne, ale tvé vysvětlení je tak jasné, že si opravdu myslím, že tomu rozumím.

„Budu tedy pokračovat. Tuto nicotu, která obsahuje jsoucno, nazývají někteří lidé Bohem. To však není přesné, neboť to naznačuje, že existuje něco, čím Bůh není - to jest všechno, co není „nicota“. Ale já jsem vším -vším viditelným i neviditelným takže východní definice Boha jako Velkého neviditelného není o nic přesnější než západní definice, která říká, že Bůh je všechno viditelné. Správné pochopení mají ti, kteří chápou, že Bůh je vším, co je, a zároveň vším, co není.

Tím, že Bůh stvořil to, co je „tady“, a to, co je „tam“, umožnil sám sobě poznat sám sebe. V okamžiku této ohromné exploze zevnitř stvořil relativitu - největší dar, který si Bůh kdy dal.

A tak se z nicoty zrodilo jsoucno - tato duchovní událost je v naprostém souladu s teorií, které vaši vědci říkají teorie velkého třesku.

Když se celek rozdělil na části, vznikl čas, neboť určitá část byla nejdřív tady a potom tam - a doba, kterou trvalo dostat se odtud tam, byla měřitelná.

Stejně jako se začaly definovat viditelné části ve vztahu jedna k druhé, začaly se definovat i neviditelné části.

Bůh věděl, že k tomu, aby mohla existovat láska - a k tomu, aby si mohl uvědomovat sám sebe jako čistou lásku - musí existovat také její protiklad. A proto stvořil velkou polaritu - absolutní protiklad lásky - všechno, co není láska - to, čemu dnes říkáme strach. Jakmile začal existovat strach, mohla existovat láska jako něco, co je možno prožívat.

O tomto stvoření duality lásky a jejího protikladu hovoří různé mytologie jako o zrození zla, Adamovu pádu, Satanově vzpouře atd.

Jako je pro vás Bůh ztělesněním čisté lásky, ďábel je ztělesněním strachu.

Některé národy vytvořily kolem této události složité mytologie plné bitev a válek, andělských a ďábelských bojovníků, sil dobra a zla, světla a tmy.

Tyto mytologie byly prvním pokusem lidstva pochopit kosmickou událost, kterou si lidská duše hluboce uvědomuje, ale kterou mysl může jen stěží chápat.

Tím, že se Bůh rozdělil na části, stvořil z čisté energie všechno, co existuje - všechno viditelné i neviditelné.

Tak byl stvořen jak fyzický, tak metafyzický vesmír. Ta část Boha, která tvoří druhou polovinu rovnice jsoucna a nicoty, vybuchla v nekonečné množství jednotek menších než celek. Těmto energetickým jednotkám říkáte duchové.

V některých náboženských mytologiích se říká, že „Bůh Otec“ měl mnoho duchovních dětí. Zdá se, že toto srovnáni s lidskou zkušeností, že všechno živé se rozmnožuje, je jediným způsobem, jak lze masám vysvětlit náhlý vznik - náhlou existenci - nespočetných duchů v „Království nebeském“.

V tomto případě nejsou vaše mýty daleko od základní reality - neboť nespočetní duchové, z nichž se skládám, jsou v kosmickém smyslu mými potomky.

Božským clem toho, že jsem se rozdělil, bylo vytvořit dostatečné množství částí sebe sama, abych se mohl poznat ze zkušenosti. Existuje jen jediný způsob, jak Stvořitel může poznat sám sebe jako Stvořitele, a tím je tvořit. A proto jsem dal každé z nespočetných částí sebe sama stejnou schopnost tvořit, jako mám sám jako celek.

To je smyslem tvrzení vašich náboženství, když říkají, že jste byli „stvořeni podle obrazu Božího“. To však neznamená, že naše fyzická těla vypadají stejně (i když Bůh na sebe může vzít jakoukoli podobu). Znamená to, že máme stejnou podstatu. Skládáme se ze stejné látky. Jsme stejnou látkou ! Se stejnými vlastnostmi a schopnostmi - včetně schopností tvořit fyzickou realitu z ničeho.

Stvořil jsem vás proto, abych poznal sám sebe jako Boha. To mohu udělat jedině skrze vás. Proto lze říci (a mnohokrát to bylo řečeno), že smyslem vašeho života je poznat sami sebe jako Boha.

To vám může připadat velmi jednoduché, ale ve skutečnosti je to velmi složité - neboť jediný způsob, jak můžete poznat sami sebe jako Boha, je poznat sami sebe jako lidi.

A tady to začíná být velmi složité; proto mě dobře poslouchej a snaž se mě pochopit. Jsi připraven ?“

Myslím, že ano.

„Dobře. Pamatuj si, že toto vysvětlení ode mě žádáš. Už léta na něj čekáš. Chceš, abych to lidem vysvětlil srozumitelným jazykem, protože nechtějí slyšet vědecké teorie ani teologické doktríny.“

Ano - vím, na co se ptám.

„A protože se ptáš, odpovím ti.

Abych své vysvětlení zbytečně nekomplikoval, budu vycházet z vašeho mýtu o dětech Božích, protože jej znáte - a protože není tak vzdálený pravdě.

Vraťme se tedy k tomu, jak tento proces sebepoznání musí fungovat.

Existuje jeden způsob, jak jsem svým duchovním dětem mohl dát najevo, že jsou částmi Boha - mohl jsem jim to prostě říci. To jsem udělal. Není však dostatečné, aby Duch poznal sám sebe jako Boha nebo dítě Boží nebo dědice království.

Jak už jsem řekl, vědět je něco jiného než zakoušet nebo prožívat. Duch toužil po tom, aby skutečně poznal sám sebe (stejně jako já). Rozumové poznání vám nestačilo. Proto jsem vypracoval plán. Je to nejneobyčejnější myšlenka ve vesmíru - a nejefektnější spolupráce. Říkám spolupráce, protože vy všichni se mnou spolupracujete.

Podle mého plánu jste vy jako čistý duch měli vstoupit do fyzického vesmíru, který byl právě stvořen. Je to proto, že fyzický způsob je jediný způsob, jak empiricky poznat to, co znáte rozumově. Proto jsem stvořil fyzický vesmír - a systém relativity, který jej řídí.

Jakmile jste vy, moji duchovní potomci, vstoupili do fyzického vesmíru, mohli jste zakoušet to, co o sobě víte - ale nejdříve jste museli poznat opak. Jednoduše řečeno, nemůžete poznat, co je vysoké, dokud si neuvědomíte, co je nízké. Nemůžete poznat tloušťku, dokud neznáte tenkost.

Z toho logicky vyplývá, že nemůžete poznat, čím jste, dokud jste se nesetkali s tím, čím nejste. To je smyslem teorie relativity a veškerého fyzického života. Jste definováni tím, čím nejste.

Nemůžete skutečně poznat sami sebe jako Stvořitele, dokud nic nestvoříte. A nemůžete stvořit sami sebe, dokud se nezničíte. V jistém smyslu musíte nejdřív „nebýt“, abyste mohli být. Rozumíš ?“

Myslím...

„Tak dobře poslouchej.

Není žádný způsob, jak nebýt tím, čím jste - tím prostě jste (čistým, tvůrčím duchem), vždycky jste tím byli a vždycky tím budete. A proto jste si zvolili druhou nejlepší možnost. Zapomněli jste na to, čím skutečně jste.

Když jste vstoupili do fyzického vesmíru, zapomněli jste na sebe. To vám umožňuje rozhodnout se, že budete tím, čím jste, místo abyste se tak říkajíc prostě probudili na zámku.

Právě ve chvíli rozhodnutí být částí Boha poznáváte sami sebe jako svobodnou bytost, jakou je a priori Bůh. Jak si však můžete zvolit něco, co zvolit nelze ? I kdybyste se snažili sebevíc, nemůžete nebýt mými potomky - ale můžete na to zapomenout.

Jste, vždycky jste byli a vždycky budete části božího celku. Proto se aktu sjednocení s celkem, vašemu návratu k Bohu, říká rozpomínání. Vzpomenete si na to, čím skutečně jste, spojíte se se všemi svými částmi, abyste je všechny poznali - a tak poznáte Boha.

Vaším úkolem na zemi není učit se (neboť již víte), vaším úkolem je rozpomenout se na to, čím jste. A rozpomenout se na to, čím jsou všichni ostatní. Proto musíte připomínat druhým, aby se také rozpomenuli.

Všichni velcí duchovní učitelé to dělají. V tom je smysl vašeho života.“

Bože, je to tak jednoduché - a tak symetrické. Všechno do sebe zapadá. Najednou to do sebe všechno zapadá. Tak vidím celkový obraz, který jsem dosud neviděl dost jasně.

„To je dobře. To je cílem tohoto dialogu. Chceš ode mne odpovědi. Slíbil jsem, že ti je dám.

Z tohoto dialogu udělán knihu a má slova přiblížíš mnoha lidem. To je součástí tvé práce. Zatím jsme položili základy. Máš mnoho dalších otázek, a proto k ním nyní přistupme. A neměj strach. Jestliže něčemu nerozumíš, brzy ti to začne být jasné.“

Mám spoustu otázek. Myslím, že bych měl začít s těmi největšími. Například proč je svět v takovém stavu ?

„Tuto otázku slyším nejčastěji. Lidé mi ji dávají od počátku času. Od prvního okamžiku až dodnes jste chtěli vědět, proč to takhle musí být.

Vaše typická otázka zní takto: Je-li Bůh dokonalý a milující, proč připustí hladomory, války a nemoci, zemětřesení a tornáda a hurikány a všechny možné přírodní katastrofy ?

Odpověď najdete v hlubším tajemství vesmíru a v nejvyšším smyslu života.

Neprojevuji svou dobrotu tím, že vytvářím jen to, čemu říkáte dokonalost. Neprojevuji svou lásku tím, že vám nedovoluji projevit lásku vaši.

Jak už jsem řekl, nemůžete projevit lásku, dokud nemůžete projevit nelásku. Nic nemůže existovat bez svého protikladu. To je možné jedině ve sféře absolutna. Tato sféra však nestačila ani vám, ani mně. Existoval jsem v ní, a také vy jste z ni přišli.

Ve sféře absolutna nejsou zkušenosti a zážitky, je tam jen vědění. Vědění je božským stavem, ale největší radost je v bytí. Bytí lze dosáhnout jedině zkušeností.

Evoluce postupuje takto: vědění, zakoušení, bytí.

Tohle je Boží trojice - trojjedinost, kterou je Bůh.

Bůh Otec je vědění - rodič všeho pochopení, otec veškeré zkušenosti, neboť nemůžete zakoušet a prožívat to, co neznáte.

Bůh Syn je zakoušení - ztělesnění všeho, co o sobě Otec ví, neboť nemůžete být tím, co jste nezakusili.

Svatý duch je bytí - odtělesnění všeho, co Syn zakusil; jednoduché a znamenité bytí, které je možné jedině skrze vzpomínky na vědění a zakoušení.

Toto jednoduché bytí je blaženost. Je to Boží stav, v němž se nachází Bůh, když poznal a zakusil sám sebe. Právě po tom Bůh toužil na počátku.

Předpokládám, že vám nemusím vysvětlovat, že popis Boha jako otce a syna nemá nic společného s pohlavím. Užívám zde obrazné řeči vašich posledních posvátných knih. Starší posvátné texty užívaly podobenství matky a dcery. Ani jedno podobenství není správné. Vaše mysl nejlépe pochopí vztah mezi rodičem a potomkem. Nebo mezi tím, co dává něčemu vzniknout, a tím, co vzniká.

Přidáním třetí části Boží trojice dostaneme tento vztah:

To, co dává něčemu vzniknout / To, co vzniká / To, co je.

Tato trojjediná realita je charakteristickým znakem Boží podstaty. Je to Boží struktura. Tuto trojjedinost nacházíme všude ve sféře posvátného. Nelze se jí vyhnout, jakmile se začnete zabývat otázkami času a prostoru, Boha a vědomi a všech jemných vztahů. Trojjedinou Pravdu však nenajdete v žádném hrubším životním vztahu.

Tuto trojjedinost uznávají všichni, kteří se zabývají studiem jemných životních vztahů. Někteří věřící popisuji tuto pravdu jako Otce, Syna a Ducha svatého. Někteří psychiatři užívají pojmů nadvědomí, vědomí a podvědomí. Někteří spiritualisté říkají mysl, tělo a duch. Někteří vědci hovoří o energii, hmotě a éteru. Někteří filozofové říkají, že nic není pravda, dokud to není pravda v myšlence, slovu a činu. Čas rozdělujete na minulost, přítomnost a budoucnost. Vaše vnímání rozlišuje tři okamžiky - předtím, nyní a potom. V prostorových vztazích rozlišujete tady, tam a prostor mezi.

V otázkách hrubých vztahů nerozlišujete žádné „mezi“, neboť tyto vztahy jsou dyadické, zatímco vztahy vyšších sfér jsou vždy triadické. Odtud pochází dyáda vpravo - vlevo, nahoře - dole, velký - malý, rychlý - pomalý, horký - studený a největší existující dyáda: mužský - ženský. V těchto dyádách je všechno buď jedním, nebo druhým, nebo větší či menší verzí jedné z polarit.

Ve sféře hrubých vztahů nemůže existovat žádný pojem bez svého protikladu. Náš každodenní život je založen na této realitě.

Ve sféře posvátných vztahů neexistují protiklady. Všechno je Jedno a všechno se pohybuje v nekonečném kruhu.

Čas je takovou posvátnou sférou, ve které to, čemu říkáte minulost, přítomnost a budoucnost, existuje souvztažně. Minulost, přítomnost a budoucnost nejsou protiklady, jsou to části téhož celku, jsou vývojem stejné myšlenky; jsou to cykly téže energie, aspekty téže neměnné Pravdy. Jestliže z toho vyvozujete, že existují v tutéž „dobu“, pak se nemýlíte. (K tomu se však vrátíme později, až budeme podrobně zkoumat pojetí času.)

Svět je takový, jaký je, protože ve fyzické sféře nemůže být jiný. Zemětřesení a hurikány, povodně a tornáda a všechno, čemu říkáte přírodní katastrofy, jsou pohybem mezi jednou a druhou polaritou. Celý koloběh zrození a smrti je součástí tohoto pohybu. To vše jsou rytmy života, kterým je podřízeno všechno ve sféře hrubé reality, neboť život sám je rytmem. Život je vlnou, vibrací, pulsem v srdci jsoucna.

Nemoc je opakem zdraví a projevuje se ve vaší realitě na váš příkaz. Nemůžete být nemocní, aniž to na nějaké úrovni způsobíte, a můžete se opět uzdravit, jakmile se uzdravit chcete. Hluboká osobní zklamání jsou reakce, které si volíte, a světové katastrofy jsou výsledkem celosvětového vědomí.

Z tvé otázky vyplývá, že tyto události úmyslně vyvolávám. Tak tomu však není, neboť já vás jen pozoruji, jak je vyvoláváte vy. Tyto události se však nesnažím zastavit, protože tím bych odporoval vaší vůli. A to by vás připravilo o možnost zakusit Boží existenci, což je zkušenost, kterou jste si vy i já zvolili.

Proto neodsuzujte všechno, co na světě považujete za špatné. Spíš se ptejte sami sebe, co považujete za špatné a co chcete udělat, abyste to změnili.

Nehledejte odpovědi ve vnějším světě, místo toho se zeptejte své duše, „Kterou část svého já chci poznat při této katastrofě ? Kterou stránku své existence chci projevit ?“ Neboť život existuje jako nástroj, který jste si sami vytvořili, a všechny jeho události se vám prezentují jako příležitosti k tomu, abyste se rozhodli být tím, čím jste.

To platí o všech duších; z toho vidíte, že ve vesmíru nejsou žádné oběti, jsou jen tvůrci. Všichni velcí Mistři si to uvědomovali. Proto se žádný z nich nepovažoval za oběť - přestože mnoho z nich opravdu trpělo.

Každá duše je Mistrem - i když ne každá si pamatuje svůj původ nebo dědictví. Každá z nich si však vytváří podmínky pro dosažení svého nejvyššího cíle - v každém okamžiku.

Proto neodsuzujte karmickou cestu, kterou si zvolili druzí. Nezáviďte druhým, když jsou úspěšní, a nelitujte je, když jsou neúspěšní, neboť nevíte, co duše považuje za úspěch a co za neúspěch. Nedívejte se na nic jako na katastrofu ani jako na radostnou událost, dokud nepoznáte, k čemu taková událost slouží. Neboť je smrt katastrofou, jestliže zachrání životy tisíců lidí ? A je život radostnou událostí, jestliže působí jen zármutek ? Ale ani to byste neměli posuzovat; měli byste se radit se svou duší a umožnit totéž druhým.

To neznamená, že byste měli ignorovat volání o pomoc nebo naléhání své duše, která vás nabádá, abyste změnili nějakou okolnost. Znamená to však vyhnout se odsuzování. Neboť každá okolnost je darem a v každé zkušenosti je ukrytý poklad.

Kdysi dávno existovala duše, která o sobě věděla, že je světlem. Byla to nová duše, která prahla po životě. „Jsem světlo,“ říkala. „Jsem světlo.“ Ale skutečnost, že to věděla a že to neustále opakovala, nemohla nahradit opravdový zážitek. Ve sféře, ze které tato duše přišla, nebylo nic než světlo. Každá duše byla vznešená, každá duše byla nádherná a každá vyzařovala Boží záři. A tak tato malá dušička byla jen svíčkou na slunci. Uprostřed největšího světla - jehož byla částí- nebyla schopna vidět ani zakusit, čím skutečně je.

A tak po tomto poznání začala toužit. A její touha byla tak velká, že jsem jí jednoho dne řekl, „Dušičko, víš, co musíš udělat, abys uspokojila svou touhu ?“

„Co, Bože ? Co ? Udělám cokoli !“ řekla dušička.

„Musíš se oddělit od nás ostatních,“ odpověděl jsem, „a pak se musíš obklopit temnotou.“

„Co je temnota, Bože ?“ zeptala se dušička.

„To, co ty nejsi,“ odpověděl jsem a dušička to pochopila.

A tak se oddělila od všech ostatních a dokonce odešla do jiné sféry. A v této sféře měla možnost zakusit všechny druhy temnoty. A také to dělala.

Z této temnoty však volala, „Otče, Otče, proč jsi mě opustil ?“ Stejně jako to děláte vy. Ale já jsem vás nikdy neopustil, jsem stále s vámi a jsem vždy ochoten připomenout vám, čím skutečně jste; jsem vždy připraven zavolat vás domů.

Proto buďte světlem uprostřed temnoty a neproklínejte ji.

A když jste obklopeni tím, čím nejste, nezapomínejte na to, čím jste. A chvalte svět, i když jej chcete změnit

A vězte, že to, co děláte v nejtěžší chvíli, může být vaším největším vítězstvím. Neboť život, který si vytvoříte, je výpovědí o tom, čím jste - a čím chcete být.

Podobenství o dušičce a slunci jsem vám vyprávěl proto, abyste pochopili, proč je svět takový, jaký je - a jak se může okamžitě změnit, jakmile si každý uvědomí svou nejvyšší realitu.

Jsou však lidé, kteří říkají, že život je školou a že to, co v životě vidíte a prožíváte, je tu proto, abyste se něco naučili. Už jsem se o tom zmínil a opět to opakuji:

V životě se nemusíte nic učit - musíte jen ukázat, co již znáte. Při tomto projevu svých znalostí znovu tvoříte sami sebe. Tak ospravedlňujete život a dáváte mu smysl. Tak jej činíte posvátným.“

Chceš říci, že všechno špatné, co se nám děje, jsme si sami vybrali ? Chceš říci, že vytváříme i přírodní katastrofy, abychom mohli „prožívat opak toho, čím jsme“ ? A je-li tomu tak, není nějaký méně obtížný způsob, jak vytvořit příležitosti k tomu, abychom mohli poznat sami sebe ?

„Položil jsi mi několik otázek a všechny jsou dobré. Odpovím ti na každou zvlášť.

Ne všechno, co považujete za špatné, jste si sami zvolili. Alespoň ne vědomě. Nicméně je to vaším výtvorem.

Stále jste v procesu vytváření. V každém okamžiku. Každou minutu. Každý den. Jak vytváříte, to vám vysvětlím později. Prozatím se spolehněte na má slova - jste velkým tvořivým strojem a neustále něco tvoříte tak rychle, jak myslíte.

Události, podmínky, okolnosti - to vše se vytváří z vědomí. Individuální vědomí je velmi mocné. Můžete si tedy představit, kolik tvůrčí energie se uvolní, kdykoli se dva nebo více lidí shromáždí ve jménu Boha. A masové vědomí ? Je tak mocné, že může vyvolat události planetárního dosahu.

Nebylo by přesné říci - alespoň ne v tom smyslu, jak to myslíš - že si tyto důsledky volíte. Neděláte to o nic víc než já. Jako já je prostě pozorujete. A ve vztahu k nim poznáváte, čím jste.

Na světě však nejsou ani oběti, ani lotři. A vy nejste oběťmi rozhodnutí druhých. V jistém smyslu jste všichni vytvořili to, co se vám protiví - a protože jste to vytvořili, vybrali jste si to.

Tohle je vyšší úroveň myšlení, jíž všichni Mistři dříve nebo později dosáhnou. Neboť teprve když přijmou zodpovědnost za všechno, mohou nabýt schopnosti změnit nějakou část.

Dokud si myslíte, že existuje něco nebo někdo, kdo „vám to dělá“, zbavujete se schopnosti ovlivnit to. Jedině když si řeknete, „To jsem udělal já,“ najdete sílu změnit to.

Je mnohem snazší změnit to, co děláte vy, než to, co dělá někdo jiný.

Chcete-li něco změnit, nejdříve si musíte uvědomit a přiznat, že jste si zvolili, aby to bylo takové, jaké to je. Jestliže to nemůžete připustit na osobní úrovni, přiznejte to skrze své pochopení, že všichni jsme Jedinou bytostí. Snažte se pak něco změnit ne proto, že to je špatné, ale proto, že to správně nevyjadřuje, čím jste.

Všechno, co děláte, děláte z jediného důvodu: abyste vyjádřili to, čím jste.

Když takto žijete, váš život je tvůrčí. Vytváříte sami sebe, takové, jací jste a jakými jste vždycky chtěli být. A měli byste se snažit změnit jen to, co již nevyjadřuje to, čím chcete být. To, co vás již nereprezentuje.

Chcete-li být správně reprezentováni, musíte se snažit ve svém životě změnit všechno, co neodpovídá obrazu vašeho já, který chcete promítnout do věčnosti.

V nejširším smyslu jste si zvolili všechno „špatné“, co se děje. Chybou není to, že jste si to zvolili, ale to, že to považujete za špatné. Neboť jestliže to považujete za špatné, musíte považovat za špatné také své já, neboť jste to vytvořili.

Protože se však nemůžete považovat za špatné, popíráte své vlastní výtvory. A právě tato intelektuální a duchovní nepoctivost vám dovoluje přijímat svět, ve kterém existují takové podmínky, jaké existují. Kdybyste cítili hlubokou odpovědnost za svět, svět by se stal mnohem lepším. Tak by tomu zajisté bylo, kdyby se zodpovědným cítil každý. Právě tato naprostá zřejmost to činí tak bolestivým a ironickým.

Přírodní katastrofy nezpůsobujete vy. Ovlivňujete jen to, do jaké míry se dotýkají vašeho života.

Dějí se události, o kterých nikdo nemůže tvrdit, že jste je způsobili.

Tyto události jsou vytvářeny společným vědomím lidstva. Celý svět je společně vytváří. Všichni se v těchto událostech pohybujete a každý rozhoduje o tom, čím je ve vztahu k ním.

A tak kolektivně a individuálně vytváříte život a dobu, ve které žijete, abyste se mohli vyvíjet.

Ptal ses, zda existuje méně bolestivý způsob, jak můžete podstoupit tento proces - a odpověď zní ano - a přesto se na vašem vnějším vzezření nic nezmění. Zmírnit bolest, kterou spojujete se světskými zkušenostmi a událostmi, můžete jedině tím, že změníte způsob, jak se na tyto události díváte.

Nemůžete změnit vnější událost (neboť byla vytvořena všemi a vy nemáte dostatečně vyvinuté vědomí, abyste mohli individuálně změnit to, co bylo vytvořeno kolektivně), a proto musíte změnit svůj vnitřní vztah k této události. To je cesta k dokonalosti.

Nic není bolestivé samo o sobě. Bolest je důsledkem špatného myšlení. Je to chyba v myšlení.

Mistr může nechat zmizet tu nejhorší bolest. Tímto způsobem Mistři léčí.

Bolest je důsledkem úsudku, který jste si o něčem vytvořili. Odstraňte úsudek a bolest zmizí.

Úsudek je často založen na dřívějších zkušenostech. Vaše představy o věcech vycházejí z vašich dřívějších představ. Vaše dřívější představy vycházejí z ještě dřívějších představ, až se nakonec dostanete k tomu, čemu říkám první představa nebo myšlenka.

Všechny myšlenky jsou tvůrčí a žádná není tak mocná jako první myšlenka. Proto se jí občas říká prvotní hřích.

Prvotního hříchu se dopustíte, když je vaše první myšlenka mylná. Tento omyl se mnohonásobně zhorší, když si o něčem vytvoříte druhou nebo třetí myšlenku. Funkcí Ducha svatého je inspirovat vás k novému porozumění, které vás osvobodí od dalších omylů.“

Chceš říci, že by mě nemělo znepokojovat pomyšlení na hladovějící děti v Africe, na násilí a nespravedlnost v Americe nebo na zemětřesení, které zabilo stovky lidí v Brazílii ?

„V Božím světě nejsou žádné morální imperativy. Dělejte, co chcete dělat. Dělejte cokoli, co vás reprezentuje jako vznešenější verzi sebe samých. Chcete-li mít výčitky svědomí, mějte si je.

Ale neposuzujte a neodsuzujte, neboť nevíte, proč a za jakým účelem k něčemu došlo.

A pamatujte si, že to, co odsuzujete, bude odsuzovat vás, a tím, co posuzujete, se jednou stanete.

Spíš se snažte změnit to, co již neodpovídá vaší nejušlechtilejší představě o tom, čím jste - nebo podporujte lidi, kteří se to snaží změnit.

Žehnejte všemu - neboť všechno je stvořením Božím.“

Mohli bychom na chvíli přestat, abych se mohl nadechnout ? Řekl jsi, že v Božím světě neexistují žádné morální imperativy ?

„Ano, to jsem řekl.“

Jak je to možné ? Jestliže nejsou v tvém světě, kde by pak měly být ?

„Opravdu - kde … ?“

Opakuji svou otázku. Kde jinde by měly být, když ne v tvém světě ?

„V lidské představivosti.“

Ale ti, kteří mě učili, co je špatné a co je dobré, mi říkali, že všechna morální pravidla pocházejí od Boha.

„V tom případě se mýlili. Nikdy jsem nestanovil, co je dobré a co je špatné, co máte dělat a co dělat nemáte. Kdybych to udělal, připravil bych vás o největší dar, kterým je příležitost dělat, co uznáte za vhodné, možnost vytvářet sami sebe podle obrazu toho, čím opravdu jste. Připravil bych vás o možnost vytvářet stále vyšší realitu založenou na nejušlechtilejších představách o tom, čeho jste schopni.

Říkat, že něco je „špatné“, by bylo totéž jako říkat, abyste to nedělali. Říkat vám, abyste něco nedělali, by bylo totéž jako vám něco zakazovat. Zakazovat vám něco by znamenalo omezovat vás. Omezovat vás by znamenalo odpírat vám realitu toho, čím skutečně jste, a možnost vytvořit ji.

Jsou lidé, kteří říkají, že jsem vám dal svobodnou vůli, ale titíž lidé tvrdí, že když mě nebudete poslouchat, uvrhnu vás do pekla. Jaká je to svobodná vůle ? Není to výsměchem Bohu - nemluvě o skutečném vztahu mezi námi ?“

Nyní se dostáváme k další otázce, o které jsem chtěl hovořit. Totiž k otázce existence nebe a pekla. Z toho, co říkáš, by se dalo usoudit, že žádné peklo neexistuje.

„Peklo existuje, ale je to něco jiného, než si člověk představuje, a vy ho nezakoušíte z důvodů, které jsem uvedl.“

Co je peklo ?

„Peklo je prožitek nejhoršího možného výsledku vašich rozhodnutí a činnosti. Je to přirozený důsledek všech myšlenek, které popírají Boha nebo odmítají to, čím jste ve vztahu ke mně.

Je to bolest, která je důsledkem nesprávného myšlení. Ale dokonce i výraz „nesprávné myšlení“ je nepřesný, neboť neexistuje nic, co by bylo nesprávné.

Peklo je opakem radosti. Je to nespokojenost. Znamená to vědět čím jste, ale nezakoušet to. Znamená to být něčím míň. To je peklo, a vaše duše nezná nic horšího.

Peklo však není oním místem, které jste si vymyslili, místem, kde vás spaluje věčný oheň a kde věčně trpíte. Jaký by to mělo smysl ?

I kdyby mě napadla neobvykle bezbožná myšlenka, že si „nezasloužíte“ nebe, proč bych měl potřebu mstít se vám nebo vás trestat ? Nebylo by pro mě jednodušší prostě se vás zbavit ? Jaká mstivá část mé povahy by mě vedla k tomu, abych vás odsoudil k věčnému utrpení, jež ani nelze popsat ?

Jestliže se domníváš, že jsem motivován touhou po spravedlnosti, nemyslíš, že by účelům spravedlnosti posloužilo stejně, kdybych vám jednoduše odepřel nebeské společenství ? Je také nutné, abych vám působil nekonečnou bolest ?

Říkám vám, že po smrti vás nečeká nic z toho, co jste si vykonstruovali ve svých mytologiích založených na strachu. A přece existují duše tak nešťastné, tak nedokonalé, tak oddělené od Boží radosti, že to pro ně je peklem. Ale já vás do takového pekla neposílám, já vás takto netrestám. Vy sami si to způsobujete, kdykoli oddělujete své já od své nejvznešenější představy o sobě samých, kdykoli popíráte své já a kdykoli odmítáte to, čím skutečně jste.

Ale tak nemusíte žít věčně. Tak žít nemůžete, neboť není v mém plánu, abyste ode mne zůstali navždy odděleni. Něco takového je ve skutečnosti nemožné - neboť abyste toho dosáhli, nejen vy byste museli popřít to, čím jste, ale musel bych to udělat i já. To však nikdy neudělám. A pokud alespoň jeden z nás zůstane věrný této pravdě o vás, tato pravda nakonec zvítězí.“

Jestliže však neexistuje peklo, znamená to, že si člověk může dělat, co chce, a nemusí se bát odplaty ?

„Potřebujete strach k tomu, abyste byli, dělali a měli to, co je správné ? Musí vám být vyhrožováno, abyste byli „dobří“ ? A co to znamená „být dobrý“ ? Kdo o tom nakonec rozhoduje ? Kdo určuje pravidla ?

Řeknu vám tohle: Vy sami si vytváříte pravidla. A vy sami posuzujete, jak je dodržujete. Neboť vy jste ti, kdo rozhodli o tom, čím skutečně jste - a čím chcete být. A vy jste jediní, kdo mohou posoudit, jak na tom jste.

Nikdo jiný vás nikdy nebude soudit, neboť proč by měl Bůh soudit tvory, které sám stvořil ? Kdybych byl chtěl, abyste dělali všechno dokonale, byl bych vás nechal ve stavu naprosté dokonalosti, z kterého pocházíte. Cílem celého životního procesu je, abyste objevili sami sebe, abyste sami sebe vytvořili takové, jací skutečně jste - a jakými skutečně chcete být. Tím však nemůžete být, pokud nemáte možnost být něčem jiným.

Měl bych vás tedy trestat za to, že jste učinili rozhodnutí, které jsem vám umožnil ? Kdybych nechtěl, abyste učinili toto druhé rozhodnutí, proč bych vám k tomu dával příležitost ?

Na tuto otázku si musíte odpovědět, než mi připíšete roli odsuzujícího Boha.

Proto odpověď na tvou otázku zní: ano, můžete si dělat, co chcete, a nemusíte se bát odplaty. Bude však dobré, když si uvědomíte důsledky.

Důsledky jsou přirozené následky. Ty jsou něčím jiným než odplatou nebo trestem. Následky jsou prostě tím, k čemu vede aplikace přírodních zákonů. Jsou tím, co se děje v důsledku toho, co se událo předtím.

Veškerý fyzický život funguje ve shodě s přírodními zákony. Jestliže si tyto zákony zapamatujete a budete se jimi řídit, zvládnete život na fyzické úrovni.

To, co vám připadá jako trest - nebo to, co považujete za zlo - není ničím než působením přírodních zákonů.“

Kdybychom tyto zákony znali a řídili se jimi, neměli bychom už nikdy žádné problémy ? To jsi chtěl říci ?

„Nikdy byste neměli pocit, že jste v „nesnázích“. Žádnou životní situaci byste nepovažovali za problém. Žádná okolnost by vám nenaháněla strach. Skoncovali byste se svým strachem, pochybnostmi a obavami. Žili byste tak, jak si představujete, že žili Adam a Eva - ne jako odtělesnění duchové ve sféře absolutna, nýbrž jako ztělesnění duchové ve sféře relativity. A přece byste měli veškerou svobodu, radost, klid, moudrost a schopnosti Ducha, jímž jste. Byli byste naplněnými bytostmi.

To je cílem vaší duše - plně realizovat samu sebe, zatímco přebývá v těle, stát se ztělesněním všeho, čím skutečně je.

To je můj plán. To je můj ideál: že se budu realizovat skrze vás. Že se rozumové poznání změní ve zkušenost, abych mohl empiricky poznat sám sebe.

Já jsem stanovil zákony vesmíru. Jsou to dokonalé zákony, které zaručují dokonalé fungování fyzického světa.

Viděli jste někdy něco dokonalejšího, než je sněhová vločka ? Její složitost, struktura, symetrie, její shoda se sebou samou, její odlišnost od všeho ostatního - to vše je záhadou. Žasnete nad zázrakem tohoto přírodního jevu. Jestliže však mohu udělat tohle s jednou sněhovou vločkou, co si myslíte, že mohu udělat s celým vesmírem ?

Kdybyste viděli jeho symetrii, dokonalost jeho struktury - od největšího tělesa až po nejmenší částici - nebyli byste schopni to pochopit. Neumíte si představit implikace ani toho mála, co jste schopni zahlédnout. Nicméně si uvědomujete, že takové implikace existují - jsou však mnohem složitější než cokoli, co můžete pochopit. Váš Shakespeare to vyjádřil nádherně:

„Jsou věci mezi nebem a zemí, o nichž lidská moudrost nemá ani zdání.“

Jak mohu tyto zákony poznat ? Jak se je mohu naučit ?

„To není otázka učení, je to otázka rozpomenutí.“

Jak si na ně mohu vzpomenout ?

„Nejdřív se úplně uklidni. Uklidni vnější svět, aby ti vnitřní svět přinesl poznání. Právě toto vnitřní poznání všichni hledáte, ale nemůžete je najít, zabýváte-li se pouze vnější realitou. Proto se snažte žít ve své duši. A jestliže v ní nežijete, vycházejte z ní ve svém vztahu k vnějšímu světu. Pamatujte si tento axiom:

Nežijete-li ve své duši, o hodně přicházíte.

Opakujte si to v první osobě, aby to znělo osobněji:

Jestliže nežiji ve své duši, o hodně přicházím.

Celý život o něco přicházíte. Ale tak to nemusí být.

Není nic, čím byste nemohli být, není nic, co byste nemohli dělat. Není nic, co byste nemohli mít.“

To zní, jako bys mi sliboval rajské slasti.

„Co jiného bys očekával od Boha ? Věřil bys mi, kdybych ti sliboval méně ?

Tisíce let lidé nevěřili Božím slibům, protože jim připadaly příliš krásné. A proto jste si vybrali menši slib - menší lásku. Neboť nejkrásnější Boží slib vychází z nejušlechtilejší lásky. Neumíte si představit dokonalou lásku a proto si neumíte představit dokonalý slib. Právě tak jako dokonalého člověka. Proto nevěříte ani ve své já.

Protože nevěříte v nic, nevěříte ani v Boha. Neboť víra v Boha produkuje víru v největší Boží dar - v bezpodmínečnou lásku - a v největší Boží slib - v neomezený potenciál.“

Mohu tě nyní přerušit ? Nerad přerušuji Boha, když se rozhovořil.., ale řeči o neomezeném potenciálu jsem slyšel už dříve. Ty však neodpovídají lidské zkušenosti. Zapomeň na problémy, které mají průměrní lidé - ale co problémy těch, kteří se narodili s nějakým duševním nebo tělesným omezením ? Mají i oni neomezený potenciál ?

„Píšete o tom ve vašich posvátných knihách - mnoha způsoby a na mnoha místech.“

Uveď nějaký příklad.

„Přečti si například šestý verš v jedenácté kapitole první knihy Mojžíšovy.

Je tam psáno, „Potom Bůh řekl: 'Pohleďme, je to jeden lid a pro všechny je jeden jazyk, a tohle začínají dělat. Ano, není teď nic, co by zamýšleli udělat a co by bylo pro ně nedosažitelné.'“

„Ano. A věříš tomu ?“

To se netýká slabých a postižených - netýká se to lidí, kteří jsou něčím omezení.

„Myslíš si, že jsou něčím omezení, aniž si to sami zvolili ? Domníváš se, že se lidská duše setkává s problémy náhodně ? To si skutečně myslíš ?“

Chceš říci, že si lidská duše vybírá předem, jakým životem bude žít ?

„Ne, to by zmařilo smysl vašeho setkání s problémy. Cílem je vytvořit váš život - a tím vytvořit vaše já - v nádherném přítomném okamžiku. Svůj život si tedy nevybíráte předem.

Můžete si však vybírat lidi, místa a události, problémy a překážky, příležitosti a možnosti, z nichž vytvoříte svůj život. Můžete si vybrat barvy pro svou paletu a nástroje pro svou dílnu. Co vytvoříte, záleží na vás.

Váš potenciál je neomezený ve všem, co chcete udělat. Nemyslete si, že duše ztělesněná v těle, kterému říkáte omezené, nedosáhla svého plného potenciálu, neboť nevíte, čeho taková duše chtěla dosáhnout. Neznáte její program. Neznáte její záměry.

Proto žehnejte každému člověku a každé situaci a buďte za všechno vděční. Tak potvrzujete dokonalost Božího světa - a projevujete svou víru. Neboť v Božím světě se neděje nic náhodně a neexistuje nic takového jako shoda okolností. Svět není bičován nahodilými událostmi ani tím, čemu říkáte osud.

Je-li sněhová vločka naprosto dokonalá, nemyslíte si, že totéž lze říci o něčem tak nádherném, jako je váš život ?“

Dokonce i Ježíš léčil nemocné. Proč by je léčil, kdyby byli v tak dokonalé kondici ?

„Ježíš neléčil nemocné proto, že by je považoval za nedokonalé. Léčil je proto, že viděl, že jejich duše to vyžadují jako součást svého procesu. Viděl dokonalost celého procesu. Uvědomoval si záměr duší. Kdyby si byl myslil, že všechny nemoci, duševní nebo tělesné, představují nedokonalost, nevyléčil by všechny lidi na této planetě ? Pochybuješ snad, že by toho byl schopen ?“

Ne. Věřím, že by toho schopen byl.

„Dobře. Proč to tedy neudělal ? Proč nechal některé trpět, zatímco jiné léčil ? Proč Bůh připouští jakékoli utrpení ? Tuto otázku jsem již slyšel a odpověď zůstává stejná. Životní proces je dokonalý a všechno živé vzniká ze svobodné volby. Není správné do takové volby zasahovat ani o ní pochybovat. Obzvlášť nevhodné je odsuzovat ji.

Správné je pozorovat životní proces a pak udělat pro duši všechno, co jí pomůže učinit vyšší rozhodnutí. Proto rozhodnutí druhých pozorujte, ale neodsuzujte je. Uvědomte si, že jejich rozhodnutí je v daném okamžiku dokonalé - ale buďte připraveni jim pomoci ve chvíli, kdy chtějí učinit nové rozhodnutí - vyšší rozhodnutí.

Vstupte do společenství duší druhých lidí a jejich záměry a cíle vám začnou být jasné. To dělal Ježíš s těmi, které léčil - a se všemi, jejichž životy ovlivnil. Ježíš vyléčil všechny, kteří ho o to požádali. Neléčil každého. Kdyby to byl dělal, porušil by posvátný zákon vesmíru.

Dovolte každé duši jít svou cestou.“

Ale znamená to, že nesmíme pomáhat nikomu, kdo nás o to nepožádá ? Jistě že ne, neboť bychom nebyli schopni pomoci hladovějícím dětem v Indii, trpícím masám v Africe ani chudým a poníženým kdekoli na světě. Veškerá dobročinná činnost by byla zakázaná. Aby nám bylo dovoleno udělat něco, co je zjevně správné, musíme čekat, dokud někdo nezačne zoufale volat o pomoc ?

„Odpověď na tuto otázku je zřejmá. Je-li něco zjevně správné, udělejte to. Dobře však posuzujte, co je „správné“ a co „nesprávné“.

Věci jsou správné nebo nesprávné jen proto, že si to myslíte. Inherentně nejsou ani správné, ani nesprávné.“

Nejsou ?

„Ne. Zda je něco správné nebo nesprávné závisí na subjektivním názoru založeném na osobním systému hodnot. Svým subjektivním hodnocením vytváříte své já - vaše osobní hodnoty určují, čím jste.

Svět je takový, jaký je, abyste mohli činit takováto rozhodnutí. Kdyby byl svět dokonalý, proces vytváření vašeho já by skončil. Právníkova kariéra by skončila, kdyby přestaly existovat soudní pře. Lékařova kariéra by skončila, kdyby přestaly existovat nemoci. Filozofova kariéra by skončila, kdyby neexistovaly žádné otázky.“

A kariéra Boha by skončila, kdyby přestaly existovat problémy !

„Přesně tak. Vyjádřil jsi to naprosto přesně. Všichni bychom přestali tvořit, kdyby nebylo co tvořit. Všichni máme zájem na tom, aby celý proces pokračoval. Přestože říkáme, že bychom rádi vyřešili všechny problémy, neodvažujeme se je vyřešit, protože bychom neměli co na práci.

Představitelé válečného průmyslu si to uvědomují velmi dobře. Z toho důvodu jsou proti jakékoli vládě, která by chtěla navždy skoncovat s válkou kdekoli.

Lékařský establishment si to také uvědomuje. Proto se v zájmu svého přežití tak horlivě brání proti jakémukoli zázračnému léku - nemluvě o možnosti samotných zázraků.

Vaší náboženské obci je to také jasné. Proto napadá jakékoli pojetí Boha, které nezahrnuje strach, soud a odplatu, a odmítá jakoukoli definici Já, která nezahrnuje její vlastní představu jediné pravé cesty k Bohu.

Jestliže řeknu člověku, ty jsi Bůh - k čemu je potom náboženství ? Jestliže mu řeknu, jsi vyléčen, k čemu je potom lékařská věda ? Jestliže mu řeknu, budeš žít v míru, k čemu jsou potom vyjednavači míru ? Jestliže řeknu, že všechno funguje, k čemu jsou potom všichni ostatní ?

K čemu jsou například instalatéři ?

Na světě jsou v podstatě dva druhy lidí: ti, kteří vám dávají věci, které potřebujete, a ti, kteří tyto věci spravují. V jistém smyslu jsou údržbáři i řezníci, pekaři, výrobci svíček a všichni ostatní, kteří vám dávají potřebné věci. Neboť toužit po něčem znamená potřebovat to. Proto si dávejte pozor, aby se vám touha nestala návykem.“

Chceš říci, že na světě budou vždycky problémy ? Chceš říci, že chceš, aby to tak bylo ?

„Říkám, že svět existuje tak, jak existuje - stejně jako sněhová vločka existuje tak, jak existuje - přesně podle plánu. Vy jste jej takovým udělali - stejně jako jste udělali svůj život přesně takovým, jaký je.

Já chci to, co chcete vy. Jakmile budete chtít opravdu skoncovat s hladem, na světě přestane být hlad. Dal jsem vám všechno potřebné, abyste to mohli udělat. Ale vy to neuděláte. Ne proto, že to udělat nemůžete. Mohli byste skoncovat s hladem hned zítra. Vy to však udělat nechcete.

Tvrdíte, že existují dobré důvody, aby denně umíralo hladem 40 tisíc lidí. Žádné dobré důvody neexistují. Říkáte, že proti tomu nemůžete nic dělat, a přitom každý den přivádíte na svět 50 tisíc novorozenců. A tomu říkáte láska. Tomu říkáte Boží plán. Takový plán postrádá jakoukoli logiku, nemluvě vůbec o soucitu.

Ukazuji vám, že svět existuje tak, jak existuje, protože to tak chcete. Systematicky ničíte životní prostředí a přitom označujete takzvané přírodní katastrofy za důkaz krutosti Boha nebo Přírody. Podvádíte sami sebe, neboť právě vaše způsoby jsou kruté.

Nic není mírnější než Příroda. A nikdo není k Přírodě krutější než člověk. A přesto odmítáte veškerou odpovědnost. Říkáte, že to není vaše vina, a v tom máte pravdu. Neboť to není otázka viny, je to otázka volby.

Můžete se rozhodnout, že hned zítra přestanete ničit deštné pralesy. Můžete se rozhodnout, že přestanete ničit ochrannou vrstvu ozonu kolem zeměkoule. Můžete se rozhodnout, že přestanete ničit světový ekosystém. Můžete se pokusit dát sněhovou vločku opět dohromady - nebo alespoň zastavit její neúprosné tání - ale uděláte to ?

Podobně můžete hned zítra skončit všechny války. Jednoduše. Snadno. Záleží jen na tom, zda se všichni dohodnete. Nemůžete-li se však dohodnout na něčem tak jednoduchém, jako je skoncování se zabíjením lidí, jak můžete žádat Boha, aby dal váš život do pořádku ?

Neudělám pro vás nic, co neuděláte vy pro sebe. Tak hovoří zákon a tak hovoří prorokové.

Svět je v takovém stavu, v jakém je, kvůli vám a rozhodnutím, která jste učinili - nebo neučinili.

(Nerozhodnout se znamená rozhodnout se.)

Země je v takovém stavu, v jakém je, kvůli vám a rozhodnutím, která jste učinili - nebo neučinili.

Váš vlastní život je takový, jaký je, kvůli vám a rozhodnutím, která jste učinili - nebo neučinili.“

To, že mě přejelo nákladní auto, vůbec nezáleželo na mém rozhodnutí ! Nezáleželo na mém rozhodnutí ani to, že jsem byl přepaden lupičem. To by mohl někdo říci. Na světě jsou lidé, kteří by to mohli říci.

„Vy všichni jste zodpovědní za situace, které v lupiči probouzejí touhu krást. Všichni vytváříte vědomí, které umožňuje znásilňování žen. Teprve když v sobě samých uvidíte to, co je příčinou zločinu, začnete napravovat podmínky, jež k němu vedou.

Nakrmte hladové, vraťte důstojnost chudým. Dejte příležitost méně talentovaným. Skoncujte s předsudky, které udržují masy v beznadějné situaci. Odhoďte všechna omezení a tabu týkající se sexuální energie - pomozte druhým pochopit nádheru sexuality a zaměřte ji správným směrem. Když to uděláte, navždy skoncujete s násilím.

Pokud se týká takzvaných „nehod“, naučte se je přijímat jako součást velké mozaiky. Přišli jste na svět, abyste si vypracovali individuální plán, jak spasit sami sebe. Spása však neznamená, že se vyhnete nástrahám ďábla. Neexistuje nic takového jako ďábel, a neexistuje peklo. Snažíte se vymanit ze zapomnění nerealizovaného života.

V této bitvě nemůžete prohrát. Nemůžete neuspět. A proto to není bitva, ale proces. Jestliže si to však neuvědomíte, budete považovat život za neustálý boj. Můžete tomu uvěřit natolik, že si kolem boje vytvoříte celé náboženství. Takové náboženství vás bude učit, že boj je smyslem života. To je však špatné učení. Život se vyvíjí tím, že nebojujete. Vítězství dosáhnete tím, že se odevzdáte.

Nehody se stávají, protože se stávají. Určité prvky životního procesu, které se sešly v určitou dobu a určitým způsobem, vedly k určitým výsledkům - k výsledkům, které z různých důvodů považujete za nepříznivé. A přesto z hlediska programu vaší duše nemusejí být tak nepříznivé.

Řeknu vám tohle: Neexistují shody okolností a nic se neděje „náhodně“. Každou událost si vybíráte, abyste mohli vytvořit a poznat to, čím skutečně jste. Všichni skuteční Mistři si to uvědomují. Proto si zachovávají klid a rozvahu i v nejhorších chvílích života.

Velcí učitelé vašeho křesťanského náboženství si to uvědomují. Vědí, že Ježíše nevyvedlo z klidu ani ukřižování, protože to očekával. Mohl odejít, ale neodešel. Mohl celý proces zastavit, kdykoli by se mu zachtělo. Měl k tomu dostatečnou moc. A přesto to neudělal. Nechal se ukřižovat, aby osvobodil člověka. Říkal lidem, podívejte se, co mohu udělat. Dívejte se na to, co je pravdivé. A uvědomte si, že tohle všechno můžete udělat i vy. Neboť neřekl jsem vám, že jste Bohové ? Vy mi však nevěříte. Jestliže tomu nevěříte, věřte v sebe a věřte ve mne.

Ježíš byl tak soucitný, že si našel způsob, jak ovlivnit svět, aby se všichni lidé dostali do nebe (seberealizace) skrze něho. Neboť Ježíš přemohl utrpení a smrt. A totéž můžete udělat i vy.

Kristus neučil, že získáte věčný život - učil, že ho už máte; neučil, že budete bratry v Bohu učil, že jimi už jste; neučil, že dostanete všechno, co chcete, - učil, že to už máte.

Nic jiného nepotřebujete vědět. Neboť jste tvůrci své reality a váš život nemůže být jiný než takový, jak si ho představujete.

Svůj život vytváříte svým myšlením. To je první krok tvůrčího aktu. Bůh Otec je myšlenka. Vaše myšlenka je rodičem, který dává vzniknout všemu.“

Tohle je jeden ze zákonů, které si musíme zapamatovat ?

„Ano.“

Můžeš mi říci, jaké jsou další ?

„Už jsem ti to řekl. Od počátku času vás učím všechny zákony. Vysvětluji vám je znovu a znovu. Posílám vám jednoho učitele za druhým. Vy je však neposloucháte. Vy je zabíjíte.“

Ale proč ? Proč zabíjíme ty nejzbožnější lidi mezi námi ? Zabíjíme je nebo je zneuctíváme, což je totéž. Proč ?

„Protože odmítají každou vaši myšlenku, která mě popírá. A vy mě musíte popírat, jestliže popíráte své já.“

Proč bychom chtěli popírat tebe nebo sebe ?

„Protože se všichni bojíte. A protože se vám mé sliby zdají být příliš dobré. Protože nemůžete přijmout nejvyšší Pravdu. A proto se omezujete na duchovnost, která učí strach a závislost a nesnášenlivost, místo aby učila lásku a moc a pochopení.

Jste naplněni strachem - a největší strach máte z toho, že můj největší slib může být největší lží. A proto si vytváříte různé fantazie. Tvrdíte, že každý slib, který vám dává moc a zaručuje vám Boží lásku, musí být falešným slibem ďábla. Říkáte si, že jedině ďábel by vám mohl dát takový slib - aby vás svedl k falešné představě strašného, žárlivého, mstivého a trestajícího Boha.

Přestože tyto vlastnosti odpovídají spíš definici ďábla (kdyby nějaký vůbec existoval), připisujete je Bohu, abyste nemuseli přijmout Božské sliby svého Stvořitele ani Božské vlastnosti svého Já.

Taková je moc strachu.“

Snažím se svého strachu zbavit. Můžeš mi říci o dalších zákonech ?

„První zákon říká, že můžete dělat, být a mít všechno, co si umíte představit. Druhý zákon říká, že přitahujete všechno, čeho se bojíte.“

Proč je tomu tak ?

„Emoce je síla, která přitahuje. To, čeho se bojíte, zakusíte. Zvířata - která považujete za nižší životní formu - okamžitě poznají, když se jich bojíte. Rostliny - které považujete za ještě nižší životní formu - reagují mnohem lépe na lidi, kteří je milují, než na lidi, kteří o ně nemají zájem.

Nic z toho není náhodné. Ve vesmíru není nic náhodného - existuje jen velký plán; neuvěřitelná „sněhová vločka“.

Emoce je energie v pohybu. Když rozproudíte energii, vyvoláte účinek. Jestliže rozproudíte dostatek energie, vytvoříte hmotu. Hmota je nahromaděná energie. Manipulujete-li energii určitým způsobem a dostatečně dlouhou dobu, dostanete hmotu. Každý Mistr zná tento zákon. Je to alchymie vesmíru. Je to tajemství života.

Myšlenka je čistá energie. Každá myšlenka je tvůrčí. Energie vaší myšlenky nikdy neumírá. Nikdy. Opouští vaši bytost a rozšiřuje se do celého vesmíru. Myšlenka je věčná.

Všechny myšlenky koagulují; všechny myšlenky se setkávají s ostatními myšlenkami a vytvářejí proměnlivou strukturu nevýslovné krásy a neuvěřitelné složitosti.

Energie přitahuje energii stejného druhu - a vytváří „nakupení“ stejné energie. Když se setká dostatečné množství podobných „nakupení“, spojí se dohromady. K vytvoření hmoty je třeba nepředstavitelné množství energie stejného druhu. Nicméně z čisté energie se nakonec vytvoří hmota. To je jediný způsob, jak může vzniknout hmota. Jakmile se energie změní v hmotu, zůstane hmotou velmi dlouho - pokud její struktura není narušena jiným druhem energie. Tato energie jiného druhu ve skutečnosti rozkládá hmotu a uvolňuje surovou energii.

Na této teorii je založena například atomová bomba. Einsteinovi se podařilo vysvětlit nejlépe ze všech lidí tvůrčí tajemství vesmíru.

Nyní byste měli chápat, jak mohou lidé podobného smýšlení vytvořit určitou realitu. Rčení, „Kdykoli se dva nebo více lidí shromáždí ve jménu Boha“, získává mnohem hlubší význam.

Když celé společnosti myslí určitým způsobem, stává se mnoho velmi pozoruhodných věcí - ne všechny jsou však žádoucí. Například společnost, která žije ve strachu, nevyhnutelně produkuje to, z čeho má největší strach.

Velké komunity nebo kongregace často nacházejí ve společném myšlení (neboli v tom, čemu někteří lidé říkají modlitba) schopnost produkovat zázraky.

A je nutné podotknout, že dokonce i jedinci - je-li jejich myšlenka dostatečně silná - mohou vyprodukovat podobný výsledek. Ježe to dělal běžně. Věděl, jak přenášet a ovládat energii a hmotu. Mnoho dalších Mistrů to umělo. Mnoho Mistrů to umí i dnes.

I vy se to můžete naučit. Dnes.

Je to znalost dobra a zla, znalost, na které se podíleli Adam a Eva. Dokud to nepochopili, nemohl existovat život v dnešní podobě. Adam a Eva - první muž a první žena - byli Otcem a Matkou lidské zkušenosti.

To, co mytologie popisuje jako Adamův pád, bylo ve skutečnosti Adamovým povznesením; byla to největší událost v historii lidstva. Neboť bez toho by neexistoval svět relativity. Čin Adama a Evy nebyl prvotním hříchem, byl ve skutečnosti prvním požehnáním. Měli byste jim děkovat, neboť tím, že učinili první „nesprávné“ rozhodnutí, vytvořili možnost činit jakákoli rozhodnutí.

Vaše mytologie popisuje Evu jako špatnou - neboť nabídla Adamovi jablko ze zakázaného stromu dobra a zla. Tato mýtická událost vám od té doby dovoluje považovat ženu za příčinu mužova „pádu“.

Čeho se nejvíc bojíte, to vás bude ze všeho nejvíc pronásledovat. Váš strach to k vám bude přitahovat jako magnet. Posvátné knihy všech náboženství vás nabádají, abyste neměli strach. Myslíte si, že je to náhoda ?

Zákony jsou velmi jednoduché:

1. Myšlenka je tvůrčí.

2. Strach přitahuje energii podobného druhu.

3. Neexistuje nic než láska.“

Tomu nerozumím. Jak může existovat jen láska, když strach přitahuje energii podobného druhu ?

„Láska je nejvyšší realita. Láska je jediná realita. Láska je všechno. Pocit lásky je vaším prožíváním Boží existence.

Láska je vším, co je, co bylo a co bude. Když vstoupíte do absolutna, vstoupíte do lásky.

Sféra relativity byla vytvořena proto, abych mohl zakoušet své Já. To jsem vám již vysvětlil. To však nedělá sféru relativity reálnou. Vy i já tuto realitu vytváříme - abychom mohli poznat sami sebe empiricky.

Nicméně tato realita se může jevit jako velmi reálná. Přijímáme ji jako skutečně existující. Tímto způsobem Bůh stvořil „něco jiného“ než sebe (i když to je, přesně řečeno, nemožné, neboť Bůh je vším, co existuje).

Tím, že jsem stvořil „něco jiného“ - to jest sféru relativity - vytvořil jsem prostředí, ve kterém se můžete rozhodnout, že budete Bohem, místo aby vám bylo připomínáno, že Bohem jste; ve kterém můžete zakoušet Boha jako tvůrčí akt, nikoli jako pouhé myšlení; ve kterém i malá svíčka na slunci ta nejmenší dušička - může poznat sama sebe jako světlo.

Strach je druhým pólem lásky. To je prvotní polarita. Když jsem stvořil sféru relativity, nejdříve jsem stvořil opak sebe samého. Ve sféře, kde žijete na fyzické úrovni, jsou jen dva stavy existence: láska a strach. Myšlenky zakořeněné ve strachu produkují jeden druh materializace na fyzické úrovni, kdežto myšlenky zakořeněné v lásce produkují jiné druhy.

Staří mistři objevili tajemství relativního světa - a odmítli uznat jeho realitu. Zkrátka a dobře Mistři jsou ti, kteří uznávají jen lásku. V každém okamžiku. V každém případě. V každé situaci. I když byli zabíjeni, milovali své vrahy. I když byli pronásledováni, milovali své pronásledovatele.

To je velmi obtížné pochopit a ještě obtížnější napodobit. Nicméně to každý Mistr vždycky dělal. Každý Mistr to dělal bez ohledu na to, k jaké náboženské nebo filozofické tradici patřil.

Tento příklad a toto ponaučení vám bylo dáno. Znovu a znovu vám to bylo ukazováno. Během celé historie a na všech místech. Po celý váš život a v každém okamžiku. Vesmír použil všech prostředků, aby vám tuto Pravdu odhalil. Odhalil vám ji v písních a příbězích, v poezii a tanci, v pohyblivých obrazech, kterým říkáte film, a ve slovech, kterým říkáte knihy.

Všemi koridory lidské zkušenosti se ozývá tato Pravda: Láska je jedinou odpovědí. Ale vy neposloucháte.

Nyní se obracíte k této knize a opět se mě ptáte na to, co jsem vám řekl nesčíslněkrát. A já vám to budu opakovat - v kontextu této knihy. Jste ochotni nyní poslouchat ? Uslyšíte mě ?

Co vás přivedlo k této knize ? Jak došlo k tomu, že ji držíte v rukou ? Myslíte si, že nevím, co dělám ?

Ve vesmíru neexistují žádné náhody.

Slyšel jsem volání vašich srdcí. Viděl jsem hledání vašich duší. Vím, jak hluboce toužíte po této Pravdě. V bolestech i radosti po ní voláte. Neustále mě prosíte: Ukaž se. Zjev se.

V této knize to dělám tak srozumitelně, že tomu nelze nerozumět. Vyjadřuji se jazykem tak jednoduchým, že vás nemůže zmást. Slovy tak obyčejnými, že se v nich nemůžete ztratit.

Proto se mě ptejte. Ptejte se na cokoli. Pokusím se vám odpovědět. Použiji k tomu celého vesmíru. Proto dávejte dobrý pozor. Tato kniha není ani zdaleka mým jediným nástrojem. Můžete mi položit otázku a pak knihu odložit. Ale dávejte pozor. Poslouchejte. Soustřeďte se na slova příští písně, kterou uslyšíte. Na informace v příštím článku, který budete číst. Na příběh příštího filmu, který uvidíte. Na náhodnou poznámku člověka, kterého potkáte. Nebo na zvuk příští řeky, příštího oceánu, příštího závanu větru, který laská vaše uši - to vše jsou moje prostředky; všechny tyto cesty jsou mi otevřeny. Budu k vám hovořit, pokud budete naslouchat. Přijdu k vám, pozvete-li mě. Pak vám ukážu, že jsem tu vždycky. Všemi způsoby.“

 zdroj:www.skola-esoteriky.cz