Hovory s Bohem - část druhá
2
Způsobíš, abych poznal stezku života.
U tvého obličeje je radování do sytosti;
po tvé pravici je příjemnost navždy.
Žalm 16:11
Celý život hledám cestu k Bohu.
„To vím - “
- a teď jsem ji našel a nemohu tomu uvěřit. Připadám si, jako bych tu seděl a psal tohle vše sám sobě.
„To děláš.“
Nepřipadá mi to jako rozhovor s Bohem.
„Chceš zvony a píšťaly ? Uvidím, co mohu udělat.“
Pravděpodobně víš, že někteří lidé budou považovat tuto knihu za rouhání. Zejména budeš-li mluvit jako vtipálek.
„Dovol mi, abych ti něco vysvětlil. Všichni si myslíte, že Bůh se projevuje jen jedním způsobem. To je velmi nebezpečná myšlenka.
Brání vám v tom, abyste Boha viděli všude. Myslíte-li si, že Bůh hovoří jen jedním způsobem, že má jen jednu podobu, nikdy mě neuvidíte a neuslyšíte. Celý život budete hledat Boha a nenajdete ji. Neboť hledáte jeho. Tohle je jen příklad.
Říká se, že nevidíte-li Boha v profánním ani hlubokém světě, uniká vám půl pravdy. To je velká Pravda.
Bůh je ve smutku i ve smíchu, v hořkosti i radosti. Za vším se skrývá Boží záměr - a proto je Bůh přítomen ve všem.“
Jednou jsem začal psát knihu, které jsem chtěl dát titul „Bůh je obložený chlebíček“.
„Byla by to velmi dobrá kniha. Dal jsem ti inspiraci. Proč jsi ji nedopsal ?“
Připadalo mi to jako rouhání. Nebo při nejmenším jako něco strašně neuctivého.
„Chceš říci nádherně neuctivého ! Jak jsi přišel na to, že Bůh je jen „uctivý“. Bůh je dole i nahoře. Bůh je teplo i chlad. Je napravo i nalevo. Uctivý i neuctivý !
Myslíš si, že Bůh se neumí smát ? Že nemá rád vtipy ? Že nezná humor ? Říkám vám, Bůh vymyslil humor.
Myslíte si, že musíte šeptat, když se mnou mluvíte ? Jsou snad slangová nebo sprostá slova mimo dosah mého chápání ? Říkám vám, můžete ke mně mluvit, jako byste hovořili ke svému nejlepšímu příteli.
Myslíte si, že existuje nějaké slovo, které jsem nikdy neslyšel ? Nějaký pohled, který jsem nikdy neviděl ? Zvuk, který neznám ?
Myslíte si, že něčím pohrdám, zatímco miluji ostatní ? Říkám vám, ničím nepohrdám. Nic mi není odporné. Všechno je život, a život je dar; nevýslovný poklad; něco posvátného.
Já jsem život, neboť jsem látka, kterou je život. Každý aspekt života má posvátný účel. Nic neexistuje bez důvodu; všemu rozumím a se vším souhlasím.“
Jak je to možné ? A co všechno to zlo, které dělá člověk ?
„Vy lidé nemůžete vytvořit nic - ani myšlenku, ani předmět, ani událost - co by se vymykalo Božímu plánu. Neboť součástí Božího plánu je, abyste tvořili všechno, co chcete. V této svobodě spočívá vaše poznání Boha jako Boha - a pro takové poznání jsem vás stvořil. Proto jsem stvořil život.
Zlo je to, čemu říkáte zlo. A dokonce i to miluji, neboť jedině skrze to, čemu říkáte zlo, můžete poznat dobro; jedině skrze to, čemu říkáte práce ďábla, můžete poznat a vykonávat práci Boží. Nedávám přednost horkému před studeným, vysokému před nízkým, pravému před levým. To vše je relativní. Všechno je součástí toho, co je.
„Dobro“ nemiluji více, než miluji „zlo“. Hitler odešel do nebe. Až to pochopíte, porozumíte Bohu.“
Byl jsem vychován k tomu, abych věřil, že dobro a zlo skutečně existuje; že špatné a dobré jsou protiklady; že některé věci nejsou z hlediska Boha přijatelné.
„Z hlediska Boha je „přijatelné“ všechno, neboť jak by Bůh mohl odmítnout to, co je ? Něco odmítnout znamená popírat, že to existuje. Říci, že něco není správné, je totéž jako říci, že to není částí Boha - a to není možné.
Buďte však věrni svým názorům a hodnotám, neboť to jsou hodnoty vašich rodičů, vašich přátel a vaší společnosti. Tvoří strukturu vašeho života a kdybyste je ztratili, rozpárali byste látku své zkušenosti. Přesto je zkoumejte jeden po druhém. Nerozebírejte dům, ale podívejte se na každou cihlu a vyměňte ty, které jsou rozbité a budovu již nepodporují.
Vaše představy dobra a zla jsou jen představy. Jsou to myšlenky, které tvoří podstatu toho, čím jste. Existuje jen jediný důvod změnit je: a tím je nespokojenost s tím, čím jste.
Jedině vy sami víte, zda jste spokojení. Jedině vy můžete říci o svém životě: „Tohle je můj výtvor (syn), se kterým jsem spokojen.“
Jestliže vám vaše hodnoty vyhovují, buďte jim věrní. Ospravedlňujte je. Braňte je.
Bojujte za ně takovým způsobem, který nikoho nezraňuje. Zranění není nutnou součástí hojení.“
Říkáš, „buďte věrní svým hodnotám“ a zároveň říkáš, že všechny naše hodnoty jsou nesprávné. Vysvětli mi to.
„Neřekl jsem, že vaše hodnoty jsou nesprávné. Ale nejsou ani správné. Jsou to prostě názory. Hodnocení. Rozhodnutí. Většinou jsou to rozhodnutí, která jste neučinili vy, ale někdo jiný. Například vaši rodiče. Vaše náboženství. Vaši učitelé, historikové, politikové.
Velmi málo svých názorů jste si utvořili na základě vlastní zkušenosti. A přesto cílem vašeho života je získat zkušenost - a z této zkušenosti vytvořit své já. Vy však tvoříte své já ze zkušenosti druhých.
Kdyby existoval hřích, pak by jím bylo právě tohle: dovolit sami sobě stát se tím, čím jsme, na základě zkušenosti druhých. A právě tohoto „hříchu“ se dopouštíte. Vy všichni. Nečekáte na svou vlastní zkušenost, přijímáte zkušenost druhých jako evangelium (doslovně), a když pak poprvé sami něco zažijete, překryjete svou zkušenost tím, co si myslíte, že už znáte.
Kdybyste to nedělali, mohli byste získat úplně jinou zkušenost - zkušenost, která by mohla popřít zkušenost vašich učitelů. Většinou nechcete připustit, že se vaši rodiče, vaše škola, vaše náboženství a posvátné knihy mýlí - a proto popíráte svou vlastní zkušenost ve prospěch toho, co vám bylo řečeno, abyste si myslili.
Ničím to není ilustrováno lépe než vaším vztahem k sexualitě.
Každý ví, že sexuální zážitek může být nejsilnějším, nejvíce vzrušujícím, nejradostnějším, nejvíce posilujícím, nejintimnějším fyzickým zážitkem, jakého je člověk schopen. I když to víte ze své vlastní zkušenosti, přesto přijímáte názory druhých - kteří mají zájem na tom, jak myslíte.
Tyto názory a myšlenky odporují vaší vlastni zkušenosti, ale protože nechcete připustit, že se vaši učitelé mýlí, přesvědčíte sami sebe, že mylná je vaše zkušenost. Proto jste zradili svou vlastní pravdu - se zničujícími důsledky.
Totéž děláte s penězi. Kdykoli jste měli spoustu peněz, cítili jste se dobře. Dělalo vám dobře, když jste je dostávali, a dělalo vám dobře, když jste je utráceli. Nebylo na tom nic „špatného“. Přesto jste si vštípili učení druhých natolik, že jste odmítli svou vlastní zkušenost ve prospěch „pravdy“.
Když jste přijali tuto „pravdu“ za svou, utvořili jste si kolem ní své názory - to jest myšlenky, které jsou tvůrčí. Tak jste si vytvořili osobní realitu kolem peněz, která od vás peníze odpuzuje - neboť proč byste se snažili přitahovat něco, co není dobré ?
Je překvapující, že jste si vytvořili stejně rozporný názor na Boha. Vaše srdce vám říká, že Bůh je dobrý. Vaši učitelé vám říkají, že Bůh je špatný. Vaše srdce vám říká, abyste Boha milovali bez obav. Vaši učitelé vám říkají, že Boha se musíte bát, neboť je to mstivý Bůh. Říkají, že musíte žít ve strachu před Božím hněvem. Musíte se třást v jeho přítomnosti. Celý život se musíte bát jeho soudu. Neboť Bůh je „spravedlivý“. Bůh ví, že budete mít potíže, až stanete před jeho strašným soudem. Proto musíte být „poslušni“ jeho přikázání. Nebo na to doplatíte.
Nesmíte klást takové logické otázky jako: „Kdyby Bůh vyžadoval, abychom přísně dodržovali jeho zákony, proč vytvořil možnost porušování těchto zákonů ?“ Protože chtěl, abyste měli „svobodnou volbu“, říkají vaši učitelé. Jaká je to však svobodná volba, když vám přináší odsouzení ? Jak může být taková volba svobodná, když to není vaše volba, ale volba někoho jiného ? Ti, kteří vás tohle učí, dělají z Boha pokrytce.
Říkají vám, že Bůh je odpouštějící a soucitný - ale když o odpuštění nepožádáte „správným způsobem“, pak vaše prosby nebudou vyslyšeny. Ani to by nebylo tak špatné, kdyby existoval jediný správný způsob, jak se modlit za odpuštění; je však tolik „správných způsobů“, kolik je učitelů, kteří je učí.
Proto většina z vás stráví celý život hledáním „správného“ způsobu, jak Boha uctívat a poslouchat a jak mu sloužit. Celá ironie spočívá v tom, že nechci vaše uctívání, nepotřebuji vaši poslušnost a nevyžaduji od vás, abyste mi sloužili.
Takové chování vždy vyžadovali od svých poddaných monarchové - často velmi egocentričtí a despotičtí. Nejsou to Boží požadavky - a je pozoruhodné, že lidé ještě nepřišli na to, že jsou to falešné požadavky, které nemají nic společného s potřebami Boha.
Bůh nemá žádné potřeby. Jsoucno je všechno, co je. Proto nic nepostrádá ani nepotřebuje.
Věříte-li v Boha, který něco potřebuje - a je natolik uražen, když to nedostane, že trestá ty, kteří mu to nedali - pak věříte v mnohem menšího Boha, než jsem já. Jste dětmi menšího Boha.
Mé děti, dovolte mi, abych vás opět ujistil, že nemám žádné potřeby. Nic nepotřebuji.
To neznamená, že nemám žádné touhy. Touha je něco jiného než potřeba (i když pro mnohé z vás je touha a potřeba totéž).
Touha je počátkem veškeré tvůrčí činnosti. Je to první myšlenka. Je to vznešený pocit v duši. Je to Bůh, který se rozhoduje, co stvoří.
A co je touhou Boha ?
Především toužím poznat a zakusit sám sebe v celé své nádheře - abych poznal, čím jsem. To bylo nemožné před tím, než jsem stvořil vás a všechny světy ve vesmíru.
Zadruhé chci, abyste poznali a zakusili, čím skutečně jste - skrze schopnost tvořit sami sebe jakýmkoli způsobem, který si zvolíte.
Zatřetí chci, aby celý životní proces byl neustálou radostí, neustálým tvořením, neustálým rozšiřováním a dokonalým naplněním v každém okamžiku.
Vytvořil jsem dokonalý systém, který zaručuje realizaci těchto tužeb. Právě teď se realizuji. Jediný rozdíl mezi vám a mnou je v tom, že já to vím.
V okamžiku absolutního poznání (který může přijít kdykoli) se budete cítit tak, jako se já cítím vždycky: budete radostní, milující, chápající, žehnající a vděční.
Existuje pět postojů Boha. Než skončíme tento dialog, ukážu vám, jak užitím těchto postojů dosáhnete zbožnosti.
To vše je velmi dlouhou odpovědí na velmi krátkou otázku.
Ano, buďte věrni svým hodnotám a názorům - dokud máte pocit, že vám slouží. Ale snažte se zjistit, zda hodnoty, kterým sloužíte svými myšlenkami, slovy a činy, vám dovolují realizovat nejvyšší a nejlepší představu, kterou jste o sobě kdy měli.
Zkoumejte své hodnoty jednu po druhé. Vystavte je světlu veřejného zkoumání. Jestliže bez váhání můžete říci světu, čím jste a v co věříte, pak jste se sebou spokojeni. V tom případě nemusíte pokračovat v tomto dialogu, neboť jste si vytvořili takové já a takový život - že nemusíte nic zlepšovat. Dosáhli jste dokonalosti. Odložte tuto knihu.“
Můj život není dokonalý. Já nejsem dokonalý. Jsem změtí nedokonalostí. Přeji si - občas si to přeji z celého srdce - napravit tyto nedokonalosti; poznat příčinu svého chování, svých neúspěchů a překážek. Proto jsem se obrátil na tebe. Sám nejsem schopen najít odpovědi.
„Jsem rád, že ses na mě obrátil. Vždycky jsem tu byl proto, abych lidem pomáhal. Jsem tu i teď. Nemusíte hledat odpovědi sami. Nikdy jste to dělat nemuseli.“
A přece mi připadá příliš... troufalé... hovořit s tebou tímto způsobem - nedovedu si představit, že ty - Bůh - mi odpovíš - chci říci, že to je šílené.
„Chápu. Všichni autoři bible byli normální, ale vy ostatní jste šílení.“
Autoři bible byli svědkové Kristova života a věrně zaznamenali všechno, co slyšeli a viděli.
„Tady tě musím opravit. Většina autorů Nového zákona se nikdy nesetkala s Ježíšem. Narodili se dlouho po Ježíšově odchodu ze Země. Nepoznali by ho, ani kdyby do něho vrazili na ulici.“
Ale...
„Autoři bible byli velcí věřící a velcí historikové. Zapisovali příběhy, které slyšeli od svých starších, až nakonec vznikl písemný doklad.
A ne všechno, co slyšeli, bylo zahrnuto do konečné verze.
Kolem Ježíšova učení vzniklo mnoho „církví“ - a jak se často stává, když se lidé shromáždí kolem mocné myšlenky, byli jedinci, kteří rozhodovali o tom, které části Ježíšova příběhu budou zapsány a jak. Tento proces výběru a editace pokračoval po celou dobu psaní evangelií a Bible.
Dokonce několik století po napsání původní verze rozhodl Vysoký církevní koncil o tom, které pravdy a doktríny budou zahrnuty do oficiální bible - a které budou vypuštěny jako „nezdravé“ a „předčasné“.
Existují také další posvátné knihy - všechny napsané v okamžicích inspirace obyčejnými lidmi, kteří nebyli o nic šílenější než vy.“
Naznačuješ - to snad nemyslíš vážně - že by se tento text jednoho dne mohl stát „posvátnou knihou“ ?
„Mé dítě, všechno v životě je posvátné. V tom smyslu je tedy i tento text posvátný. Ale nebudu se s tebou dohadovat o slovech, protože vím, co chceš říci.
Ne, nenaznačuji, že se tento rukopis jednou stane posvátnou knihou. Určitě ne dříve než za několik století ani před tím, než se jazyk stane zastaralým.
Problém spočívá v tom, že jazyk této knihy je příliš hovorový, příliš současný. Lidé se domnívají, že kdyby s nimi hovořil Bůh, nemluvil by jako jejich soused. Jazyk by měl mít nějakou sjednocující strukturu. Určitou důstojnost. Božskost.
Jak už jsem řekl, to je součástí celého problému. Lidé se domnívají, že Bůh se projevuje jen v jedné podobě. Všechno, co neodpovídá této podobě, je považováno za rouhání.“
Jak už jsem řekl.
„Jak už jsi řekl.
Ale zkoumejme jádro tvé otázky. Proč si myslíš, že je ší1ené rozmlouvat s Bohem ? Nevěříš snad v modlitbu ?“
Věřím, ale to je něco jiného. Modlitbu jsem vždy považoval za monolog. Já se modlím a Bůh mlčí.
„Bůh nikdy nevyslyšel tvou modlitbu ?“
Ano, ale nikdy na ni neodpověděl slovy. V životě se mi stalo mnoho věcí, o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou odpovědí - velmi přímou odpovědí - na modlitbu. Ale Bůh ke mně nikdy nehovořil.
„Rozumím. Takže tento Bůh, v něhož věříš - tento Bůh může dělat všechno - ale nemůže mluvit.“
Samozřejmě že Bůh může mluvit, když chce. Zdá se mi však nepravděpodobné, že by chtěl mluvit ke mně.
„Tohle je příčinou všech problémů ve vašem životě - neboť vy lidé se nepovažujete za hodné toho, aby k vám hovořil Bůh.
Jak tedy můžete očekávat, že uslyšíte můj hlas, když si myslíte, že si nezasloužíte, abych k vám hovořil ?
Říkám tohle: Právě teď dělám zázrak. Neboť hovořím nejen k tobě, ale ke každému, kdo čte tuto knihu.
Hovořím ke každému z nich. Každého z nich znám. Vím, kdo si najde cestu k mým slovům - a vím, že někteří uslyší - a někteří budou jen poslouchat, ale neuslyší nic.“
To mě přivádí k další věci. Už teď přemýšlím o tom, že tenhle rozhovor budu publikovat.
„Ano. A co je na tom „špatného“ ?“
Může někdo říci, že to dělám proto, abych na tom vydělal ? Není to podezřelé ?
„Chceš něco napsat jen proto, abys vydělal spoustu peněz ?“
Ne. Proto jsem nezačal psát. Začal jsem si tento dialog zapisovat, protože mě třicet let pronásledovaly určité otázky, na které jsem zoufale potřeboval odpovědi. Teprve později mě napadlo, že bych z toho mohl udělat knihu.
„Ten nápad jsem ti dal já.“
Ty ?
„Ano. Přece si nemyslíš, že bych dovolil, abys promarnil všechny tyto nádherné otázky a odpovědi.“
O tom jsem nepřemýšlel. Zpočátku jsem jen chtěl dostat odpovědi na své otázky, abych ukončil své hledání a našel spokojenost.
„Dobře. Tak přestaň pochybovat o svých motivech (děláš to pořád) a pokračuj v psaní.“
3
Mám stovku otázek. Tisíc otázek. Milion. Ale někdy nevím, kde začít.
„Začni kdekoli. Ptej se. Napiš si na papír otázky, které tě napadnou.“
Dobře. Některé z nich ti budou připadat velmi jednoduché, velmi obyčejné.
„Přestaň se kritizovat. Prostě je napiš na papír.“
Tak dobře. Tady jsou otázky, které mě právě napadají.
1. Kdy se můj život konečně rozběhne ? Co je třeba k tomu, abych měl alespoň nějaký úspěch ? Skončí někdy ten zápas ?
2. Kdy se naučím dost, abych si rozuměl s lidmi ? Je možné být šťastný ve vztazích k druhým ? Musí mě druzí neustále napadat ?
3. Proč nikdy nemám dost peněz ? Jsem předurčen k tomu, abych žil do konce života v nedostatku ? Co mi brání v tom, abych plně realizoval svůj potenciál v tomto ohledu ?
4. Proč nemohu dělat to, co skutečně chci, a zároveň se tím uživit ?
5. Jak mohu vyřešit své zdravotní problémy ? Mám dostatek chronických potíží na celý život. Proč je mám všechny teď ?
6. Jaké karmické ponaučení tu mám získat ? Co se snažím zvládnout ?
7. Existuje reinkarnace ? Kolik jsem měl životů ? Čím jsem v nich byl ? Je „karmický dluh“ realitou ?
8. Občas mám pocit, že mám psychické schopnosti. Existují takové schopnosti ? Mám je já ? Co je pravdy na tom, že lidé, kteří tvrdí, že mají psychické schopnosti, „čachrují s ďáblem“ ?
9. Je v pořádku nechat si platit za to, že děláme dobro ? Jestliže se rozhodnu dělat dobro - Boží práci - mohu to dělat a zároveň být bohatý ? Nebo se to vzájemně vylučuje ?
11. Proč jsi udělal sexualitu tak krásným zážitkem, když se jí máme vyhýbat ? Proč je nemorální nebo nezákonné všechno zábavné ?
12. Existuje život na jiných planetách ? Navštívily nás bytosti z jiných planet ? Pozorují nás ? Dočkáme se důkazů mimozemského života ? Má každá životní forma svého Boha ? Jsi Bohem všeho ?
13. Zavládne někdy na Zemi utopie ? Zjeví se někdy Bůh lidem ? Existuje něco jako druhý příchod Kristův ? Přijde někdy konec světa - nebo apokalypsa, jak to je prorokováno v bibli ? Existuje jediné pravé náboženství ? A jestliže ano, které ?
Tohle je jen několik mých otázek. Jak už jsem řekl, mám jich další stovky. Některé mě přivádějí do rozpaků - jsou tak naivní. Nicméně na ně odpověz - na jednu po druhé a pojďme o nich „hovořit“.
„Tak dobře. Teď se k nim dostáváme. Neomlouvej se. Tyto otázky lidé kladou už stovky let. Kdyby byly tak hloupé, nebyly by znovu a znovu opakovány každou generací. Přistupme tedy k první otázce.
Stanovil jsem zákony, které vám umožňují mít - vytvářet - to, co chcete. Tyto zákony nemohou být porušovány ani ignorovány. Těmito zákony se řídíte i teď, když čtete tuto knihu. Nemůžete se neřídit zákonem, neboť tak to funguje ve vesmíru. Zákonům se nemůžete vyhnout; nemůžete žít mimo ně.
Každou minutu svého života žijete uvnitř zákona - a všechny své zážitky jste tak vytvořili.
Bůh je váš partner. Máme věčnou smlouvu. Já jsem vám slíbil, že vám vždycky dám to, o co požádáte. Vy jste slíbili, že budete žádat; že pochopíte celý tento proces. Už jsem vám tento proces vysvětlil. A udělám to znovu, abyste tomu rozuměli.
Jako lidé se skládáte ze TŘÍ ČÁSTÍ. Skládáte se z těla, mysli a ducha. První část je fyzická, druhá nefyzická a třetí metafyzická. Je to Boží trojice, která má mnoho jmen.
To, co jste vy, jsem já. Projevuji se jako trojjedinnost. Někteří teologové tomu říkají Otec, Syn a Duch svatý.
Vaši psychiatři uznávají tento triumvirát a hovoří o vědomí, podvědomí a nadvědomí.
Vaši filozofové tomu říkají id, ego a superego.
Vaši vědci tomu říkají energie, hmota a antihmota.
Básníci hovoří o mysli, srdci a duši. Myslitelé Nového věku hovoří o těle, mysli a duchu.
Čas se rozděluje na minulost, přítomnost a budoucnost. Nemohlo by toto rozdělení odpovídat podvědomí, vědomí a nadvědomí ?
Také prostor se rozděluje na tři části: tady, tam a prázdnota mezi tady a tam.
Tento „meziprostor“ je obtížné popsat. Jakmile jej začnete definovat, stane se tím, co je „tady“, nebo tím, co je „tam“. Přesto víme, že tento „meziprostor“ existuje. Je tím, co udržuje „tady“ a „tam“ na svých místech - stejně jako věčný okamžik udržuje „předtím“ a „potom“ na místě.
Tyto tři aspekty jsou vlastně třemi energiemi. Můžete jim říkat myšlenka, slovo a činnost. Všechny dohromady produkují výsledek - který se ve vašem jazyce nazývá pocit nebo zážitek.
Vaše duše (podvědomí, id, duch, minulost atd.) je součtem všech pocitů, které jste kdy měli. Vaše vědomí těchto pocitů se jmenuje vzpomínka. Máte-li vzpomínku, říkáte, že si na něco vzpomínáte. Že něco dáváte dohromady.
Když dáte dohromady všechny své části, vzpomenete si, čím skutečně jste.
Tvůrčí činnost začíná myšlenkou, ideou nebo představou. Všechno, co vidíte kolem sebe, byla kdysi něčí představa. Ve vašem světě neexistuje nic, co by nejdřív neexistovalo jako čistá myšlenka.
To platí i o vesmíru.
Myšlenka je první úrovní tvůrčího aktu.
Pak přichází slovo. Všechno, co řeknete, je vyjádřená myšlenka. Myšlenka je tvůrčí a vysílá tvůrčí energii do vesmíru. Slova jsou dynamičtější (někdo by řekl více tvůrčí) než myšlenky, protože mají jiné vibrace. Ovlivňuji vesmír silněji.
Slovo je druhou úrovní tvůrčího aktu. Pak přichází činnost.
Činnost jsou slova v pohybu. Slova jsou vyjádřené myšlenky. Myšlenky jsou nahromaděné energie. Energie jsou uvolněné síly. Síly jsou existující prvky. Prvky jsou části Boha nebo jsoucna.
Bůh je počátkem všeho. Koncem všeho je činnost. Činnost je poznáním Boha.
Myslíte si o sobě, že nejste dost dobří, dost krásní, že jste příliš hříšní na to, abyste byli součástí Boha. Tak dlouho popíráte to, čím jste, že jste to zapomněli.
To není náhodná shoda okolností. Všechno je součástí Božího plánu - neboť byste nemohli vytvářet to, čím jste, kdybyste tím už byli. Nejdříve jste museli popřít (zapomenout) spojení se mnou, abyste to mohli plně prožít tím, že to vytvoříte. Neboť vaším - i mým - největším přáním je, abyste poznali sami sebe jako součást Boha, jíž jste. Proto v každém okamžiku poznáváte a vytváříte sami sebe. Stejně jako já. Skrze vás.
Uvědomujte si tuto spolupráci. Chápete její důsledky ? Je to posvátná spolupráce - skutečně posvátné společenství.
Váš život „se rozběhne“, jakmile se k tomu rozhodnete. Ještě jste se nerozhodli. Protestujete a odkládáte. Nyní přišel čas, abyste vytvořili to, co vám bylo slíbeno. Abyste to mohli udělat, musíte slibu věřit, a prožívat jej. Musíte prožívat slib Boží.
Bůh říká, že jste jeho potomci. Jste stvořeni podle jeho obrazu. Jste Bohu rovni.
A tady se asi zarazíte. Jste schopni přijmout slovo „potomek“ nebo „obraz“, ale zaráží vás, když jste považováni za rovné Bohu. To se vám zdá příliš. Příliš odpovědné. Neboť jste-li rovni Bohu, znamená to, že se vám nic neděje - že všechno vytváříte. Nemohou již existovat oběti ani lotři - pouze výsledky vašich myšlenek.
Říkám tohle: všechno, co vidíte ve svém světě, je důsledkem vašich představ a myšlenek.
Chcete, aby se váš život opravdu „rozběhl“ ? Změňte svou představu o životě. O sobě samých. Myslete, mluvte a jednejte jako Bůh, kterým jste.
To vás samozřejmě oddělí od mnoha - od většiny - ostatních lidí. Budou říkat, že jste šílení. Budou říkat, že se rouháte. A nakonec vás budou mít plné zuby a pokusí se vás ukřižovat.
Ukřižují vás nikoli proto, že si budou myslit, že žijete ve světě přeludů (většina lidí vám dovolí vaši osobní zábavu), ale proto, že dříve či později budou k vaší pravdě přitahováni druzí - neboť pochopí, že poskytuje naději.
A v tomto okamžiku lidé zasáhnou do vašeho života - neboť je začnete ohrožovat. Neboť vaše prostá pravda nabízí víc krásy, víc pohodlí, víc pohody, víc radosti a lásky než všechno, co by si oni mohli vymyslit.
Kdyby tuto pravdu přijali, byl by to konec jejich způsobu života. Byl by to konec nenávisti a strachu a fanatismu a války. Konec odsuzování a zabíjení ve jménu Boha. Konec názoru, že moc je pravda. Konec mocenské politiky. Konec věrnosti a vazalství ze strachu. Konec světa, který jste dosud vytvářeli.
Proto se připravte. Neboť vás budou urážet a ponižovat, plivat na vás a nadávat vám; potom vás všichni opustí a nakonec vás budou žalovat, soudit a odsuzovat - od chvíle, kdy přijmete svůj posvátný úkol - to jest realizaci svého já.
Proč to tedy dělat ?
Protože vás už nezajímá uznání druhých. Protože nejste spokojeni s tím, co vám to přineslo. Nejste spokojeni s tím, co to dalo druhým. Protože chcete skoncovat s bolestí, skoncovat s utrpením, skoncovat s přeludy. Protože máte plné zuby světa v jeho současném stavu. Protože hledáte nový svět.
Přestaňte jej hledat. Začněte jej tvořit.“
Můžeš mi vysvětlit jak ?
„Ano. Nejdřív se musíte vrátit ke své první myšlence. Představujte si, čím byste byli, kdybyste ji prožívali každý den. Představujte si, jak byste myslili, co byste dělali a říkali a jak byste reagovali na to, co dělají a říkají druzí.
Vidíš rozdíl mezi touto představou a tím, co si myslíte, co děláte a říkáte dnes ?“
Ano, to vidím.
„To bys měl vidět, neboť víme, že dnes neprožíváte svou nejvyšší vizi. Když jste si uvědomili rozdíl mezi tím, kde jste, a tím, kde chcete být, začněte se měnit - vědomě měnit - začněte měnit své myšlenky, slova, činy, aby odpovídaly vaší nejkrásnější vizi.
To bude vyžadovat nesmírné duševní a fyzické úsilí. Budete muset sledovat každou svou myšlenku, slovo i čin. Budete se muset neustále rozhodovat vědomě. Tento proces je nesmírným krokem k vědomí. Jestliže na sebe vezmete tento úkol, brzy zjistíte, že jste žili polovinu svého života nevědomě. To znamená, že jste si neuvědomovali, jaké myšlenky, slova a činy volíte, dokud jste nepoznali jejich výsledek. Když jste jej pak poznali, popírali jste, že má něco společného s vašimi myšlenkami, slovy a činy.
Tohle je výzva k ukončení nevědomého života. Tohle je úkol, k němuž vás vyzývá vaše duše od počátku času.“
Takový druh duševní kontroly je pravděpodobně velmi vyčerpávající –
„To je možné, dokud se to nestane druhou přirozeností. Ve skutečnosti je vaší druhou přirozeností. Vaší první přirozeností je být bezpodmínečně milující. Vaší druhou přirozeností je vyjadřovat svou první přirozenost, svou pravou přirozenost vědomě.“
Promiň, ale není možné, že by tento druh ustavičné editace udělal z člověka hlupáka ?
„Nikdy. Udělal by z něho jiného člověka. Ne však hlupáka. Byl Ježíš hlupák ? To si nemyslím. Byl Buddha nudný ? Lidé se shromaždovali a vyhledávali jeho společnost. Žádný člověk, který dosáhl mistrovství v čemkoli, není hloupý. Takový člověk je možná neobyčejný. Mimořádný. Nikdy však hloupý.
Chcete, aby se „váš život rozběhl“ ? Od této chvíle si začněte představovat, jaký byste chtěli, aby byl. Odstraňte každou myšlenku, slovo nebo čin, který nesouhlasí s vaší představou.
Napadne-li vás nějaká myšlenka, která se neshoduje s vaší nejvyšší vizí, ihned začněte přemýšlet o jiné. Řeknete-li něco, co se neshoduje s vaší nejvyšší vizí, snažte se něco takového už nikdy neopakovat. Uděláte-li něco, co neodpovídá vašemu nejlepšímu záměru, už nikdy to neopakujte.“
Tohle všechno jsem už slyšel a vždycky mě to rozzuřovalo, neboť mi to připadá nečestné. Když jsi nemocný jako pes, nesmíš to přiznat. Když jsi na mizivě, nesmíš to říci. Když jsi rozrušený, nesmíš to vyjádřit. To mi připomíná jeden vtip o třech lidech, kteří přišli do pekla. Jeden byl katolík, druhý žid a třetí byl stoupenec Nového věku. Ďábel se výsměšně zeptal katolíka, „Jak se ti líbí ten žár ?“ „Nabízím jej jako oběd,“ odpověděl katolík. Pak se ďábel zeptal žida, „A jak se ten žár líbí tobě ?“ „Co jiného bych mohl očekávat než větší peklo ?“ Nakonec ďábel přistoupil ke stoupenci Nového věku. „Žár ?“ zeptal se zpocený stoupenec. Jaký žár ?“
„To je dobrý vtip. Ale já neříkám, že bychom měli své problémy ignorovat nebo předstírat, že neexistují. Říkám, že bychom měli poznat situaci a pak ji pravdivě popsat.
Jste-li na mizině, tak jste na mizině. Je zbytečné to popírat. Jak svou situaci prožíváte, to však záleží na vašich myšlenkách - „Být na mizivě je špatné,“ „To je hrozné,“ „Jsem špatný člověk, neboť dobří a pracovití lidé tak nikdy nedopadnou,“ atd. Jak dlouho zůstanete na mizině, to záleží na vašich slovech - „Jsem na mizině,“ „Nemám ani halíř“ atd. Vaši dlouhodobou realitu vytváří vaše reakce na danou situaci.
Musíte si uvědomit, že žádná situace ve vesmíru není ani „dobrá“ ani „špatná“. Prostě je taková, jaká je. Proto přestaňte hodnotit.
Dále si uvědomte, že všechno je dočasné. Nic nezůstává stejné, nic není statické. Záleží na vás, jakým směrem se situace obrátí.“
Promiň, ale opět tě musím přerušit. A co takový člověk, který je sice nemocný, ale má víru, která přenáší hory a proto si myslí, říká a věří, že se uzdraví... ale za šest týdnů zemře. Jak se to slučuje s tímto pozitivním myšlením a jednáním ?
„Dáváš mi těžké otázky. To je dobře. Nespoléháš jen na mé slovo. Později se na něj však budeš muset spolehnout - protože zjistíš, že o tom všem můžeme diskutovat věčně, dokud nám nezbyde nic než „to vyzkoušet nebo to popřít“. Tak daleko jsme se však ještě nedostali. Proto pokračujme.
Ten, kdo má „víru, která přenáší hory“, a kdo zemře o šest týdnů později, přenášel hory šest týdnů. To pro něho mohlo být dostatečné. Je možné, že se poslední den rozhodl, „Už toho mám dost. Jsem připraven vydat se na jinou cestu.“ Nemusíte o jeho rozhodnutí vědět, protože vám o něm nemusel říci.
Vytvořili jste společnost, která nepovažuje za dobré, když někdo chce umřít - když se někdo smíří se smrtí. Protože sami nechcete umřít, neumíte si představit, že by někdo umřít chtěl, ať už je v jakékoli situaci.
Je však mnoho situací, kdy je lepší umřít než žít. Věřím, že byste si to uměli představit, kdybyste o tom jen chvíli přemýšleli. Tyto pravdy vás však nenapadnou - nejsou tak samozřejmé - když se díváte na někoho, kdo se rozhodl umřít. A umírající člověk si to uvědomuje. Cítí, zda s jeho rozhodnutím druzí v místnosti souhlasí.
Všimli jste si někdy, jak někteří lidé čekají, až se vyprázdní pokoj, a teprve pak umřou ? Někteří musí říci svým milovaným, „Tak už jdi, opravdu. Jdi si dát něco k jídlu.“ Nebo, „Jdi si odpočinout. Já jsem v pořádku. Uvidíme se zítra.“ A když pak strážce odejde, odejde i duše z těla střeženého.
Kdyby takový člověk řekl příbuzným a přátelům, „Já už chci umřít,“ ti by to skutečně slyšeli. „Prosím tě, nemluv tak,“ „Tak to opravdu nemyslíš,“ „Drž se,“ nebo „Prosím tě, neopouštěj nás.“
Lékaři jsou školení k tomu, aby udržovali lidi naživu, nikoli k tomu, aby jim usnadňovali důstojně umírat.
Pro lékaře nebo zdravotní sestru je smrt neúspěchem. Pro přítele nebo příbuzného je smrt katastrofou. Pouze pro duši je smrt úlevou - vysvobozením.
Největší dar, který můžete dát umírajícímu, je nechat ho zemřít v pokoji.
Často se stává, že umírající člověk, který říká, že bude žít, věří, že bude žít, a dokonce se za to modlí, změní na úrovni duše své rozhodnutí. Nyní je čas opustit tělo a osvobodit duši. Když se duše takto rozhodne, tělo nemůže udělat nic, aby to změnilo. V okamžiku smrti poznáme, kdo z triumvirátu těla, mysli a duše všechno řídí.
Celý život se ztotožňujete se svým tělem. Někdy se ztotožňujete se svou myslí. V okamžiku smrti však poznáte, čím skutečně jste.
Jsou také chvíle, kdy tělo a mysl neposlouchají duši. I to vytváří situaci, kterou popisuješ. Nejobtížnější je slyšet svou vlastní duši. (Jen velmi málo lidí to dokáže).
Často se stává, že se duše rozhodne opustit tělo. Tělo a mysl - služebníci duše - to slyší, a začíná proces vyprošťování. Mysl (ego) to však nechce přijmout. Konec konců je to konec její existence. Proto mysl dá příkaz tělu, aby se smrti bránilo. S tím tělo souhlasí, neboť také nechce umřít. Tělo a mysl jsou povzbuzovány okolním světem - světem, který samy vytvořily.
V této chvíli záleží na tom, jak vážně chce duše opustit tělo. Jestliže to nepovažuje za tak naléhavé, může říci, „Tak dobře, ještě chvíli tu s vámi zůstanu.“ Jestliže si však jasně uvědomí, že zůstat v těle neodpovídá jejím vyšším cílům - že se nemůže dále vyvíjet skrze toto tělo - pak odejde a nic jí v tom nezabrání - a nikdo by se ani neměl pokoušet.
Duše si jasně uvědomuje, že jejím cílem je evoluce. Nezajímá ji vývoj těla a mysli. To pro ni nemá žádný význam.
Duše si také uvědomuje, že opuštění těla není žádná tragédie. Někdy je pro ni tragické zůstat v těle. Proto musíte pochopit, že duše se dívá na smrt jinak než tělo a mysl. Samozřejmě že i na život se dívá jinak - a to je příčinou nespokojenosti a úzkosti ve vašem životě. Nespokojenost a úzkost pocházejí z toho, že neposloucháte svou duši.“
Jak můžeme nejlépe poslouchat svou duši ? Je-li duše šéfem, jak můžeme zaručit, že dostaneme všechna její memoranda ?
„Především si musíte jasně uvědomit, co duše chce - a musíte ji přestat odsuzovat.“
Odsuzuji snad svou duši ?
„Všichni to neustále děláte. Právě jsem ti ukázal, jak se odsuzujete za to, že chcete umřít. Také se odsuzujete za to, že chcete žít - skutečně žít. Odsuzujete se za to, že se chcete smát, že chcete plakat, že chcete vítězit, že chcete prohrávat - a zejména za to, že chcete zakusit lásku a radost.“
To děláme ?
„Z nějakého důvodu se domníváte, že odpírat si radost je božské - že neuctívat život je nebeské. Říkáte si, že odepření je dobro.“
Chceš říci, že to je špatné ?
„Není to ani dobré, ani špatné, je to prostě odpírání. Dělá-li vám dobře, když zapíráte sami sebe, pak je to ve vašem světě dobré. Nedělá-li vám to dobře, pak je to špatné. Většinou se nemůžete rozhodnout. Odpíráte si to či ono, protože si myslíte, že se to od vás očekává. Pak si říkáte, že jste udělali něco dobrého - ale jste překvapeni, že se necítíte dobře.
A proto musíte přestat zapírat sami sebe. Uvědomte si, co chce vaše duše, a řiďte se podle toho. Řiďte se tím, co chce vaše duše.
Vaše duše chce prožívat nejkrásnější lásku, jakou si umíte představit. To je její touhou. To je jejím cílem. Duše chce cítit. Nechce jen vědět. Všechno už ví, ví to však rozumově. Duše chce zakoušet sama sebe, chce prožívat svou zkušenost.
Nejkrásnější je pocit jednoty se vším, co existuje. Duše touží po tomto návratu k Pravdě. Chce prožívat dokonalou lásku.
Dokonalá láska je pro city tím, čím je bílá barva ve vztahu k ostatním barvám. Mnoho lidí si myslí, že bílá je nepřítomností barvy. Tak tomu není. Bílá obsahuje všechny barvy. Je všemi existujícími barvami.
Právě tak láska není nepřítomnosti emocí (nenávisti, hněvu, chtíče, žárlivosti, chamtivosti), je souhrnem všech emocí. Láska je vším.
Aby duše mohla zakusit lásku, musí zakusit všechny lidské pocity.
Jak mohu mít soucit s tím, čemu nerozumím ? Jak mohu druhému odpustit něco, co jsem nikdy nepoznal v sobě ? V tom vidíme jednoduchost i nesmírnou nádheru cesty duše. Konečně si uvědomujeme, jaký má duše cíl:
Cílem lidské duše je zakusit všechno - aby se stala vším.
Jak může být duše nahoře, když nikdy nebyla dole, jak může být napravo, když nikdy nebylá nalevo ? Jak může být teplá, když neví, co je chlad, jak může být dobrá, když popírá zlo ? Je jasné, že si duše nemůže vybrat, čím bude, pokud neexistuje něco, z čeho by si mohla vybrat. Aby mohla prožívat svou nádheru, musí vědět, co nádhera je. To nemůže poznat, jestliže neexistuje nic než nádhera. A tak si uvědomí, že nádhera existuje jen v prostoru toho, co není nádherné. Proto duše nikdy neodsuzuje to, co není nádherné - ale žehná tomu, neboť v tom vidí část sebe samé, část, která musí existovat, aby se jiná její část mohla projevit.
Úkolem vaší duše je dovést vás k tomu, abyste si vybrali nádheru - abyste si zvolili to nejlepší z toho, čím jste - a abyste neodsuzovali to, co si nezvolíte.
To je úkol na několik životů, neboť jste zvyklí odsuzovat, místo abyste žehnali tomu, co si nezvolíte.
Ve skutečnosti děláte něco ještě horšího - snažíte se poškodit to, co si nezvolíte. Snažíte se to zničit. Jestliže s něčím nebo s někým nesouhlasíte, začnete ho napadat. Setkáte-li se s náboženstvím, se kterým nesouhlasíte, prohlašujete je za špatné. Setkáte-li se s myšlenkou, která protiřečí vaší, zesměšňujete ji. Setkáte-li se s myšlenkou, která nesouhlasí s vaší, odmítáte ji. V tom se mýlíte, neboť vytváříte jen polovinu vesmíru. A nemůžete rozumět ani své vlastní polovině, jestliže jste odmítli druhou.“
To vše je velmi hluboké - a děkuji za to. Nikdo mi to nikdy neřekl. Alespoň ne tak srozumitelně. A snažím se to pochopit. Opravdu se snažím. A přece je to obtížné. Zdá se mi, že říkáš, že bychom měli milovat „nesprávné“, abychom mohli poznat „správné“. Chceš snad říci, že musíme obejmout ďábla ?
„Jak jinak ho vyléčíte ? Samozřejmě že skutečný ďábel neexistuje - ale odpovídám ti řečí, kterou hovoříš.
Léčení je proces, při kterém přijímáte všechno, ale volíte to nejlepší. Rozumíš tomu ? Nemůžeš se rozhodnout, že budeš Bohem, když neexistuje nic, z čeho by sis mohl vybrat.“
Zadrž ! Kdo řekl, že bych chtěl být Bohem ?
„Nejkrásnějším citem je dokonalá láska, že ano ?“
Myslím, že ano.
„A znáš lepší definici Boha ?“
Ne, to neznám.
„Vaše duše hledá tento nejkrásnější pocit. Chce zakusit dokonalou lásku - chce jí být.
Duše je dokonalou láskou - a uvědomuje si to. Chce však víc než si to pouze uvědomovat. Chce ji skutečně prožívat.
Samozřejmě že chcete být Bohy ! Čím jiným byste podle tvého názoru chtěli být ?“
Nevím ? Nejsem si jist. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel tímto způsobem. Zdá se mi to poněkud bezbožné.
„Není to podivné, že neshledáváš nic bezbožného na tom, když se snažíte být jako ďábel, ale snaha být jako Bůh vás uráží.“
Moment ! Kdo se snaží být jako ďábel ?
„Vy všichni ! Dokonce jste si vymyslili náboženství, která vám říkají, že jste se narodili v hříchu - že jste hříšníci od narození - abyste mohli přesvědčit sami sebe o svém vlastním zlu. Kdybych vám však řekl, že jste se narodili z Boha - že jste při narození Bohy a Bohyněmi - že jste čistou láskou - odvrhli byste mě.
Celý život se snažíte přesvědčit sami sebe, že jste špatní. Nejen o tom, že jste špatní vy, ale také o tom, že je špatné to, co chcete. Sexualita je špatná, peníze jsou špatné, radost je špatná, moc je špatná, hojnost je špatná - hojnost čehokoli. Některá vaše náboženství vás dokonce učí, že tancovat je špatné, poslouchat hudbu je špatné, uctívat život je špatné. Brzy začnete věřit, že je špatné usmívat se a smát se, že je špatné milovat.
Ne, příteli, mnoho věcí ti nemusí být jasných, ale jedno ti jasné je: to, po čem toužíte, je většinou špatné. Poněvadž si myslíte, že jste špatní, proto jste se rozhodli, že se zlepšíte.
To je v pořádku. V každém případě je to stejný cíl - existuje však rychlejší a kratší cesta.“
A jaká ?
„Přijetí toho, čím jste dnes.
To udělal Ježíš. Je to cesta Buddhy, cesta Krišny, cesta všech velkých Mistrů.
A každý Mistr má totéž poselství: Co jsem já, to jste vy. Co mohu udělat já, to můžete udělat i vy. Všechny tyto věci a mnohem víc budete dělat i vy.
A přesto neposloucháte. Zvolili jste si mnohem obtížnější cestu člověka, který se považuje za ďábla, člověka, který se považuje za zlého.
Říkáte, že je obtížné jít cestou Krista, řídit se učením Buddhy, nést světlo Krišny, být Mistrem. Ale já vám říkám: je mnohem obtížnější popírat to, čím jste, než to přijmout.
Jste dobro a milosrdenství a soucit a porozumění. Jste klid a radost a světlo. Jste odpuštění a trpělivost, síla a odvaha, jste pomocníci v době nedostatku, utěšovatelé v době smutku, léčitelé v době zranění, učitelé v době zmatku. Jste nejhlubší moudrost a nejvyšší pravda; největší klid a nejkrásnější láska. To všechno jste. A v některých okamžicích života si to uvědomujete.
Rozhodněte se, že si to budete uvědomovat stále.“
zdroj: www.skola-esoteriky.cz
