Příběhy andělů

Na obzoru hvězdných cest stál divný tvor. Jeho síla jest nevykonaná a jeho vynalézavost nepoznaná. Však čeká tam on na tebe.

Kde jsi? Copak jsi zapomněl? Já tvým jsem strážným snem, tvůj archanděl.

On bojuje s každým zlem okolo tebe. On tvou je silou. Ty jsi v něm. Jste jedno sémě.

Kol vrásčitého těla obrovského anděla mihnul se divný mrak. On směřoval k podobě lidské, jenž v síti duší, jménem Člověk pozemský, se nacházela.

Ach, a co nevidí oči toho anděla. On v mraku tom divná čerň stůně. Mží se tam a kmitá, smrad kol ní je, žádná vůně. I archanděl ten v dlouhých archívech svých hvězdných náhle nalézá jméno této černi. To Satan zve ji starý lid, to jeden ze zbloudilců dračích slojí, to temný šedý lid.

A míří ten drak k Zemi, ni Luciferem zve se, ni žádný Luciferův rod. Toť jen zbloudilců sémě, co neuctívá ni ženu, ni muže, ni vesmír kolem sebe ne.

I to ví ten archanděl v té chvíli, že Zemi jen tak neopustí. Však do Země se v světelném svém rouchu nedá vydat, polekal by se ten lidský zemský lid. A tak anděl převlékne své tělo, světelné za lidské vymění. A tak vydá se do světa toho, ochránit ten zemský lid.

§§§

Přistávací plocha byla připravená. Ačkoli drahé náramkové hodinky na rukou islámského předsedy Polajláhu hlásily dávno po půlnoci, muž neměl na spánek ani pomyšlení. Na čele se mu perlil slaný pot a v rukou nervózně žmoulal desky s dokumenty.

Nad hlavami přihlížejících se náhle objevilo jasné krvavě rudé světlo a zalilo je svou jasnou červení. Kulovitá loď s mnoha výstupky ne nepodobné račím klepetům zakroužila nad jejich hlavami a pak se pomalu spustila na přistávací plochu.

Předseda se narovnal v ramenou, vydechl téměř všechen vzduch z plic, aby si dodal odvahy, a pak  v doprovodu své vojenské ochranky vykročil směrem k lodi.

V tu chvíli se atmosféra na letišti rapidně změnila. Neznámý psychický tlak zaútočil na lidi takovou silou, že se jim téměř podlamovala kolena. Mnohám z nich se špatně dýchalo a neidentifikovatelný strach jim sevřel vnitřnosti. V lodi se objevil protáhlý otvor a vyšly z něj dvě hubené světle šedé až bílé postavy. Měly výrazné hákovité nosy, malá bezretná ústa a velké, avšak úzké oči. Čišelo z nich zlo.

Předseda si odkašlal, aby se uvolnil, ale jaksi mu to nešlo. Ve své hlavě uslyšel prudký ječivý hlas.

„Musíš nás poslouchat!“ozvalo se rozkazovačně. „Musíš nás ctít!“

„A-ano.“vykoktal ze sebe bezradně. Co jiného měl dělat? Bylo nad jeho síly jim vzdorovat.

Ovšem dostatek sil na tohle měl někdo jiný.

Postavy se přiblížili k lidem o něco více, avšak i tak zůstávaly ve značné vzdálenosti, jako by se štítily všeho kolem sebe. Jedna z nich zvedla prst a desky s dokumenty samy připluly do jejích rukou.

„Vaše papíry jsou primitivní.“zasyčel hlas v předsedově hlavě. „Toto nám není k ničemu. Poskytneš nám vzorek krve a tak zpečetíme ujednání.“

Předseda na prázdno polkl a začal mít nejasný dojem, že o tomto kdysi četl v koránu… o podpisu psaném krví. Avšak než si stačil plně uvědomit, co to činí, jeho hlava ho prudce rozbolela a jako by na něho spadla stotunová bomba, tak cítil se v ten ráz.

„Musíš nás poslouchat.“opakovalo to slova v jeho mysli.

„A-ano.“vykoktal sotva popadaje dech. „D-dám vám, co budete chtít.“

Další z bytostí vyndala spod šedého biomechanického obleku jakýsi kovový nástroj a dala muži pokyn, aby se přiblížil.

Předseda už už vykročil, ale kdosi z jeho ochranky se sklonil k jeho obličeji a v levém uchu mu zazněl melodický hlas.

„Nemusíš to dělat.“říkal jemně a soucitně. „Nemusíš nic, co nebudeš chtít ty sám.“

Ale musím. Pomyslel si předseda. Jsou mocnější než my, mohly by nás vyhladit, zničit!

„Ne, nemohli.“ozval se zas ten tajemný muž, jako by mu četl myšlenky. „Já jim to nedovolím.“

Předseda strnul překvapením a obrátil se k neznámému, přičemž úplně zapomněl na nějaké mimozemšťany. Uviděl vedle sebe velkého muže středních let se zářivě modrýma očima, nádhernýma jako měsíční svit a hustě kudrnatými temnými vlasy. Muž se na něho přátelsky usmíval, jako by na něho síla příchozích vůbec nemohla účinkovat.

„Kdo-kdo jste?“vyhrkl zaraženě.

„Jsem Gabriel, přicházím vám pomoct.“řekl prostě ten muž.

Přátelsky stiskl předsedovi rameno a tím jediným dotekem ho zcela uklidnil. Pak se obrátil k šedivým postavám a jeho pohled se rapidně změnil.

Jejich zraky se setkaly. Mimozemské bytosti se rozzlobeně roztřásly a neuvěřitelnou rychlostí vytáhly zpod obleků jakési podivné pistole. Zamířily jimi na Gabriela a krajinu prořízly dva nepříjemné skřípající svisty.

Gabriel jen mávl rukou a smetl šokové vlny z této reality. Pak otevřel ústa a vyndal z nich dlouhý stříbrobílý paprsek.

Bytosti bleskově zalezly do lodě, zavřely otvor a …..

V té chvíli se paprsek změnil v obrovský zářivý meč. Gabriel jím mrštil po lodi a vůbec mu nevadilo, že je obklopená ochranným polem.

Ozval se táhlý vysokofrekvenční zvuk a loď zmizela z našeho vesmíru. Jen toliko mu stačilo, aby je porazil a zbavil svět jejích přítomnosti. Věděl, že přijdou další, ale poradí si s nimi též.

Za jeho zády kdosi nervózně zakašlal a Gabriel k němu sklonil pohled.

„Vy-vy…“začal koktat předseda. „Vy jste taky z vesmíru?“

Muž se na chvíli zamyslel a pak souhlasně přikývl. „Ano, dá se to tak říct.“odpověděl s úsměvem.

!!!!!!!!!!!!!!!!

J