Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tělo a duše

13. 5. 2010

Muž, mastné rozčepýřené vlasy odstávají do všech stran. Propocený nátělník se lepí na hubené tělo. V matném světle bakelitové koupelny, v zrcadle plném šmouh strhaná tvář na sebe hledí. Černé oči odrážejí smutek, únavu, nepoznanou bolest, nejasný stesk.

O duši jsem slyšel, svou duši jsem hledal, s duší jsem jedním chtěl být.

O lásce jsem slyšel, lásku hledal, ženu jsem poznal a ztratil ji.

O štěstí jsem slyšel, své štěstí hledal a nemohl ho najít ve světě plném slz.

Šeď ocelové oblohy plné smogu do plic se vkrádá a dech v těle odumírá. Šeď betonových zdí v mírných barevných odstínech svírá člověka v studených útrobách. Šeď všedních dní naplněných úřednickým papírováním svírá rozum, vymývá mozek. Pokožka neznající slunce uzavřená v smogu zakouřených budov z růžové šedou se stala, šedivá šeď ji dostala. Je všude, nelze ji uniknout.

Nneeeeeeeeeeeeeeeeee!!!!!!!!!!!!!

A hlava muže narazí silou do zrcadla. Zrcadlo praskne, pukliny mnoha střepů deformují obraz člověka v něm. Po skle začíná pomalu stékat jasně rudá krev, jediná barevná věc ve světě plném zdí.

Kdesi jinde uprostřed zářivých hvězd nádherný tvor po palubě krystalické lodi pluje. Všechno jeho okolí nádhernou krásu vyzařuje. Láska je všude, s láskou se rodí každý nový den. S láskou se snoubí každá činnost, každý vjem. A všechno svítí, jemně vyzařuje svůj barevný sled energií. Jako jemná oblaka svitu vlní se v provoněném vánku rostliny plné života. Na každém stonku pestrý květ, tu zvonek, tam růže plátky chvějivé. Kde všechno láskou jest, tam s láskou vše se pohybuje, roste, do nádhery Božské jsoucnosti spěje.

A tam s lehkostí sobě vlastní po měkké trávě, z níž krystalky vůně stoupají, kráčí krásy plný, šťastný cherubín. Pokožka jemně průsvitná, vyzařovaným světlem se slabě leskne. Krásné linie rýsují obličej plný poklidu a štěstí. Velké oči, v nichž sama nádhera se skví, svítí vlnou nadčasového vědomí.

To vědomí vidělo zrod hvězd, to vědomí hvězdou se stalo. To vědomí sílu srdce za svou vlastní přijalo. To vědomí svatým se zrodilo, stalo, stává se a jako svaté vzestoupí i poklesne.

A pak v nádherných těch očích, jenž viděly galaxie vzestup, jejich skon i bytí, tam bolest hluboká se objeví. Odkud přichází, kde je její stín, kde její světlo, počátek i konec? Kde?

Aaach! Mé srdce obrací se v popel, má láska přijde v prach! Ach, kde jsi? Kdes mé srdce? Lásko má?

Něžnou rukou perleťovou tuniku si na hrudi chytí a v pěst ji mačká, v pěst! Ach, jak stůně jádro jeho Bytí! Ach, jak praskne jeho duše, v střep se mění, hyne teď!

To bolí, ach to bolí? Mé srdce, kde jsi? Má lásko nádherná!

Kde?!

Kkddeeeeeeeee??!!!!!

HK!

Vzlyk stoupá, v hrdle v sten se mění, cosi v něm skomírá a v jeho božském bdění.

Nedá se nic dělat, musí jíti. Musí jíti tam, kde v šedi vadne jeho jas, kde v šedi hyne jeho srdce, kde jádro jeho bytosti, láska v něm v prach jest zrozená.

Pokoj temný v nočním tichu se utápí. Za ulepeným oknem hvězdné nebe skrze lampy ulic tu a tam prosvítá. Na posteli postava stinná bez přikrývky nesvlečená spí a její rozum v hlubinu nevědomosti se utápí. Zda ví, že duch v něm pláče? Zda ví, že srdce jemu hyne?

A pak z chvějivého prostoru zhmotněná silueta vyzařujíc jemný lásky svit se zjeví. Vše kol její postavy se jemně přeuspořádává, v krásný elixír Boha sebe mění. Však láskyplný nádherný ten tvor bolestí a smutkem bledne, temný mrak halí jeho očí svit. Ale když upře zrak ten svůj na postavu na matraci spící, rozzáří se znovu jeho tvář nepopsatelným svitem lásky nehynoucí.

Ach, mé srdce, zde tě mám. Lásko má, můj živote, mým snem jsi, mé jádro nádherné.

Dojde svým krokem lehkým napůl v prostoru plujícím k oné postavě a něžně ji zalehne, svým hvězdným tělem místo deky přikryje.

Jejich obličeje vedle sebe nachází se, jejich srdce tak blízké sobě jsou. Tvor vztáhne ruku a jemně pohladí mužův líc. Jeho překrásné zářivé oči se pomalu naplňují křišťálovými slzami.

Já jsem tady, ale ty mě nevidíš. Jsem s tebou, avšak ty mě neslyšíš. Tebou jsem, s tebou v Jednotu se nacházím, avšak ty to netušíš. Mé srdce žije v tobě, však ty jej v temnotu utápíš. Miluji tě, avšak v temnoty stín jdeš, z mého vědomí se ztrácíš.

Miluji tě! Avšak tys mne zavrhl, že jsem iluzí jen pouhou tvrdíš.

MILUJI TĚ!!!!!!!!!!!

Proč to netušíš????!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Z krásného hrdla jemný vzlyk se uvolní. Hlava padá, k neoholené líci člověka se toužebně tiskne.

Tělo a duše,

člověk a anděl

jedno jsou.

Spojení a rozdělení,

hluboko propojení,

vědoucí i nevědomý…

 jedno jsou.

Po spícím obličeji z masa a kostí začínají ve spánku stékat dva prameny slaných hořkých slz. Na jedné straně se slzami hvězdnými jejich proud se spojuje. Na straně druhé do jemné dlaně hvězdného anděla stékají.

My jsme spolu. Svatý i zatracený, lhostejný i milovaný. My jsme spolu. Nikdo nás nedovede rozdělit, neb není síly, jenž by toto dokázala.

Když božské jádro, srdce anděla do těla lidského je přenesené, když v něm anděl žije, když božská síla jejich existenci stvořila a jejich Bytí spojuje, nic je nedovede z Jednoty odtrhnout.

Jen strach, jen šeď studeného světa toto popírá, toto zavrhuje, toto odmítá. Jen lež soudobé zaslepenosti dál než na nos si nevidí. Proč?

Co si vybíráš, to tebou proudí. Buď bolest, strach nebo láska v životě tvém se projevuje, s tebou v Jednotu se snoubí.

Avšak běda, tvá duše andělská s tebou v srdci vždy tě doprovází. Buď plakat, žalem pukat ji zanecháš, nebo s ní se v lásce spojíš…

…v Jednotu s Ním vzejdeš, Jím budeš, Jím se staneš…

…Andělem začneš být.

 

 §§

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

vse je jak ma byt

Caraca,13. 9. 2012 13:00

Dekuji svetlo mich snu, nadherne jsi to napsala.. tva laska byla pro me skalou pevnou v tom sedem mori <3

Jé, díky za pochvalu

Samael,29. 9. 2010 17:06

Občas mám dobrý den, tak se mi daří i hezky psát. Ale koneckonců, je to všechno pravdivé. A asi proto, že se toto doopravdy děje, i když o tom nevíme, ba to popíráme, musí to k nám občas promlouvat tímto způsobem.
Čauky!

tééééééééééééééééééédddaaaaa

Veronika,29. 9. 2010 14:56

Děkuju:) překrásný, asi mě v poslední době fakt všechno rozbrečí:)) jak někdo může něco tak nádhernýho napsat?:))