Příběhy andělů

Z mimozemské krásy tvor do zrcadla hledí. Zrcadlo je popraskané, chybí v něm mnoho částí, hyzdí jej řada rýh. V zrcadle tvor se jeví. Ošklivý je, napouchlé jsou mnoho jeho částí, jiné zase chybí úplně.

Duchovno mu chybí.

Mimozemšťan naň hledí a hruď jeho tíží žal. Žal z nekonečných hlubin času. Žal z nekonečného pohledu na naši rasu.

Kdy se zvednete? ptá se toho obrazu. Kdy si přestanete hrát s hlínou materialismu, se smrtícími zbraněmi?

Kdy zvednete se k duchovnímu poznání? Kdy navštívíte naše světy plné krásy?

Kdy?

Silná pěst uhodí do rozpraskaného zrcadla. Obraz pozemšťana přikrývá krvavé barvy tón.

My všichni jsme z jednoho stvoření, z jednoho zplození, v jednotě se uchovávající do jednoho ve  smrti navracejíc se. Proč to nemůžete pochopit?

Ruka opět uhodí do zrcadla a krev v ní se smísí se klem v puklinách. Obraz pozemšťana se rozčeří a na jeho místo se zjeví obličej zemské vědmy a světice.

Teprve teď nastává zemský čas. odpoví tvorovi. V planetě Zemi jsou všichni spojení s popraskanými rýhami zrcadla, které od věky věků tvoří zdejší lidský svět. Že je to jejích vlastní zrcadlo, zrcadlo jejích snů, tužeb a přání, to lidé ještě nevědí. Že oni samotní jsou správci svojí budoucnosti, to se teprve dozvědí. Zrcadlo mění každého tvora, jenž se v Zemi převtělí, ohýbá ho a z vesmíru jej vydědí. Bez spojení člověka a jeho zrcadla však není světa lidského. A proto je zrcadlo třeba opravit. Našimi společnými silami v našem světě v tomto čase plném slz.

Ale bolí to i nás, toto vaše stvoření! vykřikne mimozemťan. Proč? Proč proléváte tolik slz? Proč tolik bojujete? Za co a s čím?

My bojujeme za vás i za sebe. Však v pokřiveném světě plném slz, naše vlastní rány jak bumerang se vrací znovu k nám a zraňují naše srdce, rozbíjejí naše sny a přání mění v popel a prach. Tak ten svět nepevný a z písku stvořený je, v stínu neustále živořit nás nechává. Kdo pozvedne svou hlavu opět k nebesům, když nohy noří se mu do nepevného bláta a stahují ho dolů do stínů a strachu, do temnoty jeho vlastního zapomnění?

Kdo nalezne tu odvahu jít vstříc své vlastní smrti a proměně?

Kdo?

Zrcadlo popraskané pod dechem oné vědmy ztuhne a jeho rozlámané části se pomalu začínají znovu spojovat. Že je člověkem stejným jako já a ty, to nevíš. Že žila mnoha zemskými životy, to se teprve dozvídáš. Že jest člověkem mocným, to je jisté. Že prodlévá v onom světě plném slz, to každý ocení.

Anebo ne?

Otázkou zůstává, kdy ty sám nalezneš odvahu, podívat se do svého niterného zrcadla?

Otázkou zůstává, kdy ty sám zvedneš oči k nebesům?

Až teprve, když každý z nás opraví své vnitřní zrcadlo, až když bude schopný snést svůj obraz v něm, podívat se hluboko do sebe sama…

Až teprve tehdy, bude náš svět spasen.

Protože náš svět je zrcadlovým odrazem nás samotných.