Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hlas Boží

6. 3. 2009

Byla to konferenční místnost Tajného výzkumného střediska jisté téměř nikdy nejmenované mezinárodní organizace. Kolem kulatého stolu seděla řada velmi draze oblečených lidí s vážnými soustředěnými výrazy na tváři. Ze zvláštního, telefon připomínajícího zařízení se ozývaly úsečné požadavky:

„Potřebujeme 153 zemských lidských objektů pro náš genetický výzkum. Za poskytnutí jsme ochotni prozradit jednu z našich nových zbraňových technologií.“

Jeden z nejstarších a nejustaranějších pánů se jemně ošil a jeho hlas přerušil nastalé ticho.

„A musí jich být tolik?“zeptal se nejistě. „Náhlé zmizení 153 osob vzbudí najisto zájem médií a o ten my nestojíme.“

„Ta věc se netýká nás.“ozvala se úsečná odpověď. „Poraďte si sami.“

„No,“ozval se další z přítomných pánů. „Pokud je nutná malá oběť pro bezpečnost celého státu, pak se jistě najde cesta, jak vyhovět.“

„Vy nemusíte vyhovět.“zabzučelo znovu z přístroje. „My vezmeme si sami, co bude třeba.“

„Tak dobře.“souhlasil první ze zde přítomných pánů. „Můžeme přistoupit k hlasování.“

Toho dne neveřejná rada planety Země odhlasovala příjem technologie sady dálkově naváděných biologických střel za cenu 153 pozemských lidí, kteří měli být uneseni z planety a používáni coby výzkumná morčata Jehoviánské spojené federace vetřelců. Jak bylo možné, že toto nějaká vládní organizace odhlasovala, na to se zeptejte sami sebe a společnosti okolo vás.

°°°°

Pan Andersen měl té noci podivný sen. Ano,  i on byl jedním z těch mocných mužů, kteří prosazovali spolupráci s nízkými tvory a odmítli pomoc těch duchovně výsostných. Proč? Na to nechtěl ani pomyslet, protože by si musel přiznat, že sám je propadlý svému egoismu a nemá odvahu podívat se tváří v tvář pravdě. Ale brzy to bude muset udělat.

Zdál se mu tedy sen. Už ta skutečnost byla pro něj překvapením, protože usilovně razil názor, že sny existují jen u lidí chorého mozku a divného charakteru. Ale jeho sen měl svoje vlastní plány a svůj vlastní hlas a ten se nedal zastavit ničím, než vlastním přáním jen.

Zjevil se mu muž… ne, počkat! Nebyla to žena snad? Podivný to tvor. Nemohl přesně určit jeho pohlaví, ale krásný se zdál. Tak nádherný, že zář, která ho obklopovala, linula se všude a osvětlovala všechno, včetně Andersena samotného.

„Kdo jsi?“zeptal se nejistě muž. Už samotná přítomnost onoho tvora v něm vyvolávala řadu pocitů, tak silných, až si připadal, že omdlévá.

„Cožpak mne neznáš?“zeptal se ho tvor. „Cožpak jsi zapomněl?“

„Já…“zakolísal jeho tón hlasu. „Setkali jsme se snad na některé konferenci? Opravdu si nevzpomínám, budete mne muset omluvit.“

„Já? Musím? Vidíš mne na každém kroku. Jsem všude, kam se podíváš… a přesto mne nepoznáváš. Tvrdíš, že mě neznáš, ale já jsem v tobě! Hluboko uvnitř tam, kam ses nikdy neodvážil vejít! Proč?! Já se tě ptám, proč?!!

Zač zatratil jsi sebe i celý tento svět?!! Zač podepsal jsi smlouvu s ďáblem v sobě?!!

Sám nazýváš se tvorem dva krát rozumným a sama sebe neznáš?!!

Bůh k tobě mluví, Jediný! A ty jej nepoznáváš??!!!!!!!

Zač zatracuješ všechno kolem, zač zatracuješ sebe sama?!

ODPOVĚZ!!!!!!!!!!!!!“

Na to Andersen zůstal oněmělý civět. Ten hlas, to světlo! To nebyl hlas kde koho! To nebyl sen ledajaký! To nebyl tón, jemuž by se šlo vzepřít.

„Já-j-já…“ zajíkal se skoro němý.

„PROBUĎ SE JIŽ!!!!!!!!!!!!!!! Dlouhý věk jsi v temnotách vězel, dlouhý věk sis hověl v hloupostech a lžích. Však teď je čas probuzení tvého. VZBUĎ SE JIŽ!!!!!!!!!!!!!!!“

„Já-já… kdo mi dokáže, že jsi? Tohle je jen sen a já se probudím. To ty jsi lež, to ty jsi hlupák… já ne… já ne… JÁ NE!!!!!!“křičel jako smyslu zbavený.

Druhý se na chvíli zarazil a snad by vyšlehl z něj Boží hněv, však to se nestalo. Místo toho slzy z rudé krve zkrápěly ten obličej z nádherného svitu a promáčely bílý dlouhý háv na jeho těle.

„Tak ty Boha svého hlupákem zveš.“ozvalo se tiše jen. „Oh, jak hluboká lež chopila se ducha tvého a jak kamenné a tvrdé se tvé srdce stalo. Včera podepsal jsi smlouvu s Ďáblem z jiných světů, avšak věz, že má láska je k tobě nekonečná. Pro tebe sám sebe v oběť dám a propadnu se do toho světa lží. Budu vidět jako ty, cítit jako ty a trpět stejně jako ty. Pro tebe já Ďábla toho v Anděla přeměním. Pak mi snad uvěříš, že má moc je věčná a láska k tobě nezná mezí. Miluju tě, člověče ztracený.

Miluj mě i ty, pak budeš spasený.“

A s tím ona bytost odešla a Andersen se vzbudil. Byl potem orosený a srdce mu bilo, jako by z hrudi vyskočit se rozhodlo. Proč? Nač ten sen? Proč?!!

°°°°°°°

O rok později se Andersenovi narodila dcera. Bylo to překvapivé, neboť on i jeho žena už měli dvě téměř dospělé děti a čtyřicítka zaokrouhlovala jejích léta. Manželé byli proto trochu rozpačití, ale i šťastní. Muž se pyšnil svým potomkem a první, nač hned myslel, bylo, jak přepsat svou poslední vůli tak, aby jeho děti dostaly každý svůj spravedlivý díl rodinných peněz.

Když však dítě po několika dnech poprvé pohlédlo na jeho obličej, Andersen zjihnul a celým tělem mu projel náhlý třes. Jen ten jediný pohled dokázal, že se mu ruce rozklepaly a po zádech mu náhle stékal ledový pot. Proč?

Jeho manželka si raději vzala dítě k sobě a podivila se, co se to s ním děje. Ale muž nevěděl… anebo to věděl až příliš dobře a bál se to přiznat i sám sobě.

°°°°°°°°

Tak uběhlo sedm let. Andersen trávil s rodinou jen velmi málo času, protože peníze bylo třeba vydělat a následně utratit za věci, které měly perspektivu znovu vydělávat. Tak točil se celý jeho čas a na nic jiného, než na plané kšefty už nezbýval. V několika případech byly sepsány další smlouvy s vetřelci, ale o nich se nezmiňovali hlasující členové ani mezi sebou samotnými. Raději ne.

A pak stalo se, že jedné noci ucítil Andersen v domě divný nepříjemný pach. Hned nahmatal domácí telefon a pokusil se zavolat ochranku, ale nepodařilo se. Telefon neměl žádný signál. Teprve potom otevřel oči a spatřil nepříjemné krvavě rudé světlo za oknem. Jeho instinkty okamžitě zabubnovaly nebezpečí, ale už bylo pozdě.

K jeho posteli se blížila scvrknutá šedivá postava pod špinavým hnědým pláštěm a hypnotizovala ho svýma očima, až se nemohl ani hnout. Andersena se chopil děs. Byl tak obrovský, že už sám ho paralyzoval jako dřevěnou kládu. Co dělat mám? Co dělat mám?!!!

Náhle ucítil, jak ho podivná světlá záře zvedá z peřin a přes okno ho táhne pryč. Svět pod ním byl temný a spící uprostřed půlnočního ticha. Jeho strach však byl temnější a děs v něm řval a obklopoval ho chapadly hrůzostrašných představ.

Pak náhle omdlel.

°°°°°°°

Když se vzbudil, nacházel se v místnosti, tak jednotvárně šedé, že nebylo poznat, kde je strop a kde stěny nebo podlaha. Dvě bytosti vrásčitých hnědých tváří se k němu blížily a v rukou nesly ohyzdný šupinatý předmět s ocelovým hrotem na konci.

Zmocnil se ho tak obrovský děs, že cosi neurčitého zachrčel a pak se pokusil utéct. Nezafungovalo to. Mužíci ho chytili a zabodli mu jehlu do krční žíly. Chvíli sebou zmítal a pak ho droga opět paralyzovala. Pak jen vnímal, jako nesou jeho tělo špinavými šedými chodbami. Kam? Za jakým účelem? Lépe nevědět.

Ocitl se v rozlehlé hale, plné mnoha kovových stolů, na nichž leželi lidé. Řada bledých nahrbených bytostí, bez jakéhokoli výrazu se nad lidmi skláněla a používala podivné operační přístroje, jimiž je vyšetřovala. Andersen se omámeně nechal nést halou až k dalšímu z oněch stolů.

Položili ho na něho. Několik bledých se nad ním sklonilo a začali mezi sebou komunikovat pomocí různých tónů bzučení. Muž se vyděsil.

Sklonili se až k jeho očím.

Vyděsilo ho to ještě víc. Otočil hlavu a…

Jeho dcera!!!!

Jeho sedmiletá holčička tam byla taky!!! Proč?!!!!

Dítě si ho taky všimlo, ale na rozdíl do svého otce neprojevovalo žádný strach. Usmálo se na něho.

„Hhrrhaaaaaahraaahhaaaarraaahrrrraaaaa!!!!!!!!!!!!“ozval se z jeho hrdla nedefinovatelný řev.

Bytosti se zarazili. Bzučení v sále utichlo. Dítě využilo okamžik ticha a vstalo ze stolu.

V okamžiku se strhl povyk a bytosti se ho vynasnažili zadržet, ale…

Z holčičky vyšlehlo ohromné zlatobílé světlo a paralyzovalo je. Všichni lidé na všech stolech se jako na povel uzdravili od drog a experimentů a z jejích úst se sborově začaly ozývat první vzdechy.

Ne tak Andersen. Nevěřil svým očím, protože se jim bál uvěřit. Nevěřil svému srdci, protože se mu bál uvěřit. Nevěřil svým smyslům, protože by si tím musel přiznat, kým je a jak dosud po celý svůj život jednal.

„Pro tebe sám sebe jsem v oběť dal,“ozvalo se celým sálem. „ a stal se člověkem, rovným tebe. To proto, že tě miluji. Ty zaprodal jsi sebe i mne ďáblu a já ďábla pro tebe v anděla proměním.“

Jemný dětský hlas, jenž vydával ta podivná slova, se s tímto utišil. Jeho holčička pak přešla k jednomu z mimozemských strojů a bytost, která ho střežila, se maličko pohnula ve snaze vzdorovat. Bylo to však marné. Nikdo nezastaví Boží hlas a nikdo nedovede vzdorovat Božím záměrům. Dívka uchopila bytost za ruku a jemně ji pohladila.

„Tys stejně ztracená jako ten člověk ze Země. Buď mi sílou a já tě pozvednu. Buď mi srdcem  a já ho naplním něhou. Buď mi vůlí a já se stanu tvojí. Pak naplním tě láskou a ty se vrátíš mezi těmi, jež patří světlu a vzdorují temnotě.“

Bytost zjihla a cosi se v ní zlomilo.

Co? Proč? Horké slzy, které tryskaly z očí dítěte zkrápěly ten bledý obličej z cizích míst.

Holčička od ní převzala onen podivný jehlovitý předmět a řízla se jím do ruky. Pak trochu řízla i do bytosti a jejích rány přiložila k sobě. Tak krev jejích se začala míchat. Rudá s modrou, modrá s rudou zas... a zas...

Spojovaly se jedna s druhou.

„Heeennnnn!!“ zaznělo z dětských úst a několik přístrojů se divně rozezvučelo. Na obrazovkách se ukázaly dlouhé řady čísel, zatím co krev ze spojených ran pomalu kapala na citlivou podložku. Tak Bůh krvácel, aby zachránil své děti. Tak krvácí vždy jeho srdce, když odmítáme jeho slova... když odmítáme jeho slzy... když odmítáme jeho smích...

Pak se řady číslic ustálily a na obličejích mimozemšťanů se objevily nevěřícné výrazy. Na obrazovce byl vykreslen portrét bytosti jim velice podobné a v nich obsažené, avšak tak nádherná se zdála! Stejně tak, jako byli oni ubozí a holí ve svých DNA, tak ona byla krásná a plná všeho, co lze jen mít. Jejích příslibem anděla se zdála být.

Ty zaprodal jsi sebe i mne ďáblu a já ďábla pro tebe v anděla proměním.

To proto, že tě miluji.

Vedle obrázku vyselo několik dlouhých řetězců DNA a pod nimi podrobný návod, jak postupovat při vytváření nových potomků.

„Toť Dar můj vám všem.“promluvil Bůh ústy dítěte. „Odpouštím, čeho jste napáchali. Budete-li však páchat zlo dál, můj dar se z vašich přístrojů vytratí a vy přijdete o všechna data k vysvobození se z nesnází. Je to vaše volba a ta předchází vzestup i pád. Vy rozhodujete. Já vám daruji sám sebe.“

Tímto se hlas Boží odmlčel a místnost se rozzářila mohutným zlatobílým světlem. Zář omráčila všechny. Lidé i vetřelci se jeden po druhém skáceli k zemi, kde zůstali ležet v bezvědomí.

°°°°°°

Když se Andersen probudil, ležel ve své posteli a za oknem se červenal nesmělý úsvit. Jeho žena se k němu přitulila a zašeptala jako sama pro sebe.

„Bůh nás vybral za své rodiče. Buď vděčný jeho daru.“

Muž se zarazil, ale pak jako by toho už bylo na něho mnoho, jako by se v něm něco zlomilo. Z hrdla se mu ozval neustávající hurónský smích, který jeho ženu probudil úplně. Smál se a smál a nevěděl, kdy přestat.

Najednou bylo všechno jednoduché. Najednou přesně věděl, co bude dělat dál.

Hned další ráno začal pracovat na svém novém životě a s rozhodností a vůlí jemu vlastní se vrhl na projekt „BŮH“, jak ho sám pojmenoval krycím, nic méně vše obsahujícím jménem.

O pět týdnů později se přestěhovali na krásný malý ostrov kdesi u pobřeží Portorika. Koupil tam malý dům a pozemek, na němž byl rozhodnutý strávit zbytek života, bude-li to chtít Nejvyšší. Se svojí dcerou a nejen s ní zacházel s láskou a porozuměním a naslouchal jak mladým, tak i starým ve svém okolí.

Společnost svoji a další dceřinné společnosti zanechal v rukou lidí, o nichž věděl, že své pozice nezneužijí. Všechny ostatní převelel na pozice do krajů, o nichž věděl, že se tam dotyční rozhodně poučí o pravém smyslu života. Všechen osobní majetek věnoval charitě. Přišel na to, že ho prostě nepotřebuje.

O pět měsíců později vydal svoji první knihu, v níž vypovídal o všem, co se děje ve světě i mimo tento svět lidí. Odhaloval lidem pravdu, kterou mu dcerka sdělovala během dlouhých slunečních odpolední na pláži. Na lidech samotných už záleželo, zda si vyberou cestu pravdy nebo lži… zda bude jejích budoucnost světlá nebo plná temnoty.

 Bůh mu stál vždy po Boku. Každý den si uvědomoval víc a víc, jak je šťastný. Nebylo potřeba peněz, slávy, ani moci nad všemi. Jeho blízcí byli s ním. Jeho práce měla smysl. Jeho okolí bylo zdravé a šťastné.

A Bůh byl v něm. Ať už k němu přišel ve své snové zářivé podobě nebo jako holčička toužící po otcově pohlazení. Je to koneckonců jedno, protože On je ve všem, vně i uvnitř nás samotných.

Je v nás!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

pochopení

lenka,7. 3. 2009 19:44

Pořád se honím za penězi, aby děti měly všechno, já jsem pochopila že je to blbost, jsou už veliké, nevrátím to zpět, bolí mě to, chtěla bych to vrátit zpět, do jejich dětství, když byly malé a já jsem chtěla pryč od nich do práce, teď vím, že nemá smysl se vracet do minulosti, ale můžu jim dát lásku dál..scházet se s něma, být jim nablízku, ptát se jak se mají....to všechno dělám co nejvíc...to je pro mě pochopení článku .miluju je

Ano

Ezendiel,7. 3. 2009 13:36

je to tak jak pises,dufam ze to i sam tak pocitim nekdy, dufam ze brzo,zatim sem sam v takem temnu,kere si sam vytvarim.
Dekuju Ti opet a navzdycky

Ahoj, Ezendi

Samael,7. 3. 2009 13:29

To já sama nevím, zda to tak dělají anebo ne. Mě tohle prostě vyjevil Nejvyšší. Chtěli jsme to napsat a tak se i stalo. Nejspíš ta hlasování ve světě nefungují úplně takto, ale je to poměrně přesná alegorie toho, co se v řadě případech stává. Děti, které se ted rodí, jsou svaté a jsou nám posláni na pomoc. Já jsem jedna z dřívějších a můžu ti říct, že rodiče to vůbec nejsou schopny ani vnímat, natož to pochopit. Chovají se jako hluší a slepí. Ať už se jedná o bohaté nebo chudé, o jakékoli lidi ve světě, všichni mají svůj díl ignorance a touhy po hmotném majetku a zavírají oči před pravdou a Bohem v sobě.
Ďábel sám za nic nemůže, stejně jako nižší bytosti, oni jen dělají to, na co se jedině zmůžou. My jsme však tvory světla, jsme ze světla stvoření a spojování se s temnotou Ďábla, nebo jak je psáno v Bibli "obcování s Ďáblem" je proti naší přirozenosti a tudíž proti univerzálním zákonům stvoření. A to už nemluvě o revoltě proti Bohu a náš názor na to, že pokud vůbec existuje, pak nás zradil a je zlý a podobně. Toto je jedna z nejhorších věcí, co nás táhnou do temnoty zapomnění a o čem se nás snaží přesvědčit ta chiméra našeho ega... toto je ta lež revoltující proti Bohu a to nejhorší, čeho se dopouštíme ve svých myslích i životech.
On nás volá k sobě, ale my neslyšíme, proto se musí ozvat ještě hlasitějším hlasem. Posílá mnoho poslů světla a vychovává je dle své vůle. Je to přesně tak, jako v té povídce. Sám se podvoluje egu člověka a stává se jedním z nás, rovný nám všem ostatním. Z lásky k nám všem... a my ho leckdy stejně nevidíme a pro řev svého ega ani neslyšíme jeho hlas a myslíme si bláhově, že na nás zapomněl. Jenomže on nikdy nezapomíná...
Měj se! Ahoj!

jejda

Ezendiel,7. 3. 2009 11:42

Ahoj je to krasne,ten konec hlavne,ale zacatek to je strasny.Esto tak tak delaji? ja dufam ze uz ne