Příběhy andělů

J. Stuart ve své dokumentární knize Setkání s bohy popisuje zkušenosti mnoha osob, které si byly jisty, že za mimořádně záhadných okolností hovořily s mimo­zemšťany, jejichž fyzická podoba naprosto odpovídala pozemskému člověku. Podobné závěry uveřejnil T. S. South v publikaci Lidé odjinud, v níž uvádí, že mezi ná­mi žijí bytosti z jiných planet, jsou dokonce zapojené do občanského i politického života, a odlišují se od lidí především svými nevídanými a vysoce nadprůměrný­mi rozumovými schopnostmi. Podle J. Stuarta jsou na­víc tyto osoby nadány jasnozřivostí a schopností před­vídat budoucnost. Prvním proslulým mimozemšťa­nem byl podle tohoto autora i slavný jasnovidec Nostradamo.

Láma Care kdysi prohlásil, že lidi odjinud pozná na dálku, protože mají zcela odlišnou auru a rovněž po­znají, když jsou prozrazeni Care si byl jist, že za svého života potkal tucty takových osob, které dokázaly pře-transformovat svou fyzickou existenci v nic.

Komisař Thomas Monier z newyorské centrály pro vyšetřování vražd řešil v květnu 1989 velice obtížný úkol, který představovaly vraždy adolescentů v Brook­lynu. Všechny nesly týž rukopis, mládenci byli zaškrcení hedvábnou punčochou. Každých deset či čtrnáct dnů se udála jedna vražda, při níž vrah kromě punčo­chy nezanechal žádné stopy. Výběr obětí se navíc jevil jako nahodilý, takže mezi jednotlivými vražednými skutky nebyla žádná souvislost. Všichni vytipovaní pa­chatelé prokázali alibi, takže bylo téměř jisté, že se na cestu zločinu vydal dosud neevidovaný jedinec.

Komisař Monier byl zoufalý, hledal vlastně jehlu v kupce sena. Stejně dobře mohl vyjít ze své kanceláře na ulici, popadnout prvního nesympatického člověka za límec a obvinit jej z těchto strašlivých činů.

Policie vydala prohlášení pro veřejnost, v němž žá­dala občany, aby měli oči otevřeny a oznamovali na několik telefonických čísel všechny podezřelé okolnos­ti. Telefony se sice rozdrnčely, ale stopy vedly vždy do prázdna.

Podnikatelé z Brooklynu vypsali odměnu více než padesát tisíc dolarů pro toho, kdo oznámí okolnosti, jež povedou k odhalení pachatele. V červnu se staly další dvě vraždy. V červenci jedna, v srpnu dvě. Komi­sař Monier trávil v rozpáleném New Yorku veškerý čas a svoji rodinu odeslal na prázdninovou rekreaci na Floridu. Na krku měl případ už se sedmi záhadnými vraždami.

Devatenáctého srpna jej navštívil asi čtyřicetiletý muž s podivným pohledem, jak jej Monier později cha­rakterizoval. Většinu času, který spolu strávili, se muž usmíval a vypadal velice klidně a uvolněně, jako by posezení v centrále pro vyšetřování vražd pro něho ne­bylo ničím výjimečným. Neznámý se představil jako Clark, ale odmítl sdělit další údaje o své osobě. Řekl Monierovi, že mu podá informace o hledaném vraho­vi, avšak s podmínkou, že jeho osobně komisař ani ni­kdo jiný od policie nezavleče do vyšetřování či důkazo­vého řízení, dále nebudou nikdy pátrat po jeho totož­nosti a nechají ho z kanceláře svobodně odejít, aniž by se pokusili o jeho sledování. Clark se rovněž dopředu zřekl vypsané odměny a žádal, aby byla použita na hu­manitární účely. Monier s těmito podmínkami sou­hlasil.

Sám o tom později napsal: Clark mi sdělil že pacha­telem vražd je černoch, který se jmenuje Brown a bydlí na třiadvacáté ulici Doma prý má skříň s hedvábnými punčochami, které mu zbyly po neúspěšné kariéře ob­chodního cestujícího.

Policejní auta vyrazila na udané místo a ve druhém poschodí starého činžovního domu nalezli kriminalis­té sedmadvacetiletého Browna, který se ke svým či­nům nejen přiznal, ale poskytl proti sobě i nezvratné důkazy. Brown skončil v ústavu pro choromyslné a na základě dobrozdání psychiatrů nebyl nikdy postaven před soud.

Monier dodržel slib a po Clarkově totožnosti ani po místě jeho pobytu nijak nepátral.

Komisař pak odjel na dovolenou a celou záležitost pustil z hlavy. Jednoduše si myslel, že Clark Browna osobně znal, na základě nějakých konkrétních indicií pojal vůči němu podezření a chce kvůli případné mstě vrahových příbuzných zůstat v anonymitě.

Monier se vrátil z dovolené s čistou myslí v polovi­ně září. Na stole jej čekalo oznámení o povýšení i s fi­nanční prémií, která mu umožnila splatit hypotéku na rodinný dům o půl roku dříve. Byl spokojen.

Clark ho znovu navštívil 1. října s tím, že mu po­může vyřešit některé „pomníky", jak kriminalisté na­zývají vraždy, jež přes veškeré úsilí vyšetřovatelů zůsta­ly nevypátrány.

Pak ze sebe začal sypat podivuhodné informace o vraždě staré paní Newmannové, kterou kdosi nezná­mý zastřelil v nájemním domě v Devadesáté ulici z metrové vzdálenosti zásahem do čela. Clark oznámil, že vraždu spáchal ze zištných důvodů domovník v ob­jektu, v němž stará dáma bydlela, a pistoli zakopal a zabetonoval v podlaze sklepa. Výjezdová skupina za­tkla domovníka, vykopala pistoli a vraha usvědčila. Clark se spokojeně usmíval. Monier zíral. Bylo možné, že Clark znal osobně Browna, ale už velice málo prav­děpodobnou se jevila možnost, že by byl přítomen za­vraždění paní Newmannové a pozoroval domovníka, jak ve sklepě zakopává vražednou zbraň. Odkud čer­pal svoje informace?

Monier dodržoval dojednání a prozatím se Clarka na nic neptal. Nebylo toho zapotřebí, Clark vypovídal bez vyptávání a vždy sděloval pouze fakta, s nimiž mohli kriminalisté bez problémů pracovat.

Podivný svědek Clark objasnil obdobným způso­bem i vraždu paní Carpenterové, která se udála už před jedenácti lety. V tomto případě se velice divil její synovec, když kriminalisté vylovili vražednou zbraň ze dna močůvkové jímky jeho domu. Stejně se divil vrah Brook, když ho Clark usvědčil po devíti letech, uběhnuvších od zavraždění dvou nezletilých dívek, které pachatel přesvědčil, aby nastoupily do jeho vozu. V autě, které Brook mezitím už prodal a které odpočí­valo na vrakovišti, byly nalezeny stopy po krvi obou dí­vek i Brookovy krvavé otisky. Vrah spoléhal na to, že se s děvčaty seznámil náhodou, a proto se stopy po kr­vi ani nesnažil zakrýt. Až neuvěřitelná shoda okolností spočívala ve skutečnosti, že majitel vrakoviště chtěl Brookův starý vůz nazítří sešrotovat!

Během deseti dnů odstranil Clark sedmnáct „po­mníků" zasutých v zaprášených spisech newyorské policie, které ve všech případech představovaly neob­jasněné vraždy dětí a starých osamocených žen. Nikdy se však nezmínil o jiných vraždách, jejichž oběti byli muži či ženy v aktivním věku. Monierovi připadalo, že Clark usiluje pouze o odhalení a potrestání vrahů, kte­ří se svých zločinů dopustili na bezmocných a bez­branných obětech.

Sedmého října se komisař Monier Clarka zeptal:

„Pane Clarku, vy mi o sobě opravdu nikdy nic neřek­nete?"

„A co byste chtěl vědět, pane komisaři?" usmál se Clark.

„Řekněte mi něco, co by dokreslilo vaši identitu."

„Nemám žádnou identitu," odpověděl Clark vážně. „Podobné otázky jsou ovšem, pane komisaři, proti na­ší dohodě."

„Jak jste přišel k informacím, které znaly jen oběti a jejich vrahové?"

„Spokojte se s tím, pane komisaři, že jsem nadán jistou intuicí."

Když 7. října okolo čtrnácté hodiny opustil Clark úřadovnu kriminální policie a vyšel na ulici, odlepil se od stěny budovy inspektor Echeverría a kráčel za Clarkem. Sledovaný se neohlédl, Echeverría měl pod­rážky s mechovou gumou a držel si od Clarka dosta­tečně velký odstup. Ten se vymanil z uliček se spous­tou chodců a zamířil ke vchodu odlehlé stanice met­ra. Echeverría byl nucen prodloužit krok a ocitl se pět či šest metrů za Clarkovými zády, nechtěl-li připustit, aby mu Clark naskočil do podzemní dráhy a zmizel.

Společně sestoupili do metra a jeli na pohyblivých schodech. Mezi Clarkem a Echeverríou stála mladá žena s dítětem. Když sjeli až k nástupišti, odkud bylo slyšet hluk vlaků, žena s dítětem v náručí poděšeně vykřikla. Clark, který dosud stál před ní, totiž najed­nou zmizel.

„Kde je ten člověk?" podivila se poděšená žena a brala Echeverríu za svědka nenadálého zmizení muže, jenž stál sotva metr od ní. Před nimi se rozklá­dalo liduprázdné nástupiště s jediným mocným pod­pěrným sloupem. Echeverría sloup pro jistotu dva­krát obešel, ale Clarka nezahlédl. Přijel a vzápětí odjel podzemní vlak. Nastoupila žena s dítětem, nevystou­pil nikdo. Nástupiště zůstalo prázdné.

„Jak vám mohl zmizet, člověče?" durdil se komisař Monier. „Nechám vás suspendovat!"

„Jednoduše se propadl do země," řekl Echeverría, jenž měl dosud bezchybnou pověst zdatného stopaře.

Komisař mávl rukou a zatelefonoval do laboratoře. Přišel technik a vhodil na komisařův stůl hrst fotogra­fií. Skrytá kamera totiž fotografovala komisaře i Clarka z nejrůznějších úhlů po celou dobu jejich dvouhodino­vého rozhovoru. Komisař si byl jist, že na základě této fotodokumentace zmizelého Clarka nalezne, i kdyby byl schován pod zemí, a přijde na kloub i jeho neuvěři­telné jasnozřivosti či extranormální informovanosti.

Komisař popadl hrst fotografií a hbitě je rozestřel na svém obrovitém stole. Úžasem vykřikl. Bezvadně vyleštěné snímky byly dokonale ostré a zachycovaly každý detail komisařovy pracovny. Jen židle, na níž Clark přes dvě hodiny seděl, byla na všech fotografiích prázdná, přestože ji Clark ani na vteřinku neopustil. Je­diným mužem, jehož kamera zachytila, byl komisař Monier.

Clark se už víckrát neobjevil ani o sobě nepodal zprávu. „Pomníky" nevyřešených vražd se opět začaly vršit na Monierově stole. Čas běžel.

Komisař Monier bydlí nyní v New Jersey. Nad kr­bem domu, který si koupil na splátky, visí obrovitá zvětšenina černobílé fotografie, pořízená 7. října 1989 skrze jednosměrné zrcadlo kamerou policejního tech­nika, na níž si usměvavý Monier podává ve své kance­láři na rozloučenou ruku s Nikým.

Zdroj: www.skola-esoteriky.cz