Příběhy andělů

JEV NA SLUNCI

29. června 1980 jsem pozval přátele na výlet do Bracci. S nimi přišla poprvé i Džiana. Věděl jsem, že nám bratři dají znamení své přítomnosti, a proto jsme se s Týnou dohodli, že pojedu napřed do hor; doufal jsem alespoň v krátké setkání.

Ve tři hodiny odpoledne jsme opustili dálnici na odbočce u Levanta a vydali se znovu na cestu do hor.

Po delší době jsme přijeli na místo mezi dvěma piniovými háji. Nechali jsme auta stát a pěšky jsme začali stoupat do prudkého svahu. Bylo tam velmi krásně a naše srdce byla radostně vzrušena.

Když jsme dorazili na vrchol, sedli jsme si do trávy a pustili jsme se do svačiny; očekávali jsme, že se naši kosmičtí bratři nějakým způsobem ohlásí. Za delší dobu, když se nic nedělo, jsem se vzdálil od ostatních a vystoupil ještě kousek výš. Mezitím jsem zpozoroval, že se na nebi tvoří nepravidelná oblačnost a slunce se skrylo za mraky. Mlha houstla a teplota začala rychle klesat. Začal jsem si dělat starosti kvůli mlčení našich bratří; neměli jsme s nimi žádný kontakt. Sestoupil jsem tedy znovu dolů k Týně a ostatním. Tam sice nebylo tak chladno, ale také žádné velké teplo, a vlhkost vzduchu byla nepříjemná. V tichosti jsem prosil bratry, zda by nám nemohli dát nějaké znamení své přítomnosti, ale jejich mlčení se táhlo až do pěti hodin do večera. Nemohl jsem pochopit, co se to tady děje, a začal jsem mít pochybnosti, zda jsem si snad některé jejich poselství špatně nevyložil. Ostatním jsem se omluvil a řekl jsem jim, že nevím, co si o tom mám myslet. Bratři mi nedali ani žádné upozornění, že by o těchto našich starostech věděli. Rozložila se mlha, a proto jsem navrhl, abychom se vrátili zpátky k autům a čekali na nějaké znamení.

Ještě jsem tento návrh ani nedořekl, když jsem telepaticky uslyšel důvěrně známý Rafaelův hlas, který mi řekl větu, již jsem od něho slyšel již víckrát: „Malověrníku !“ setřel mě s jistým nádechem dobrosrdečnosti v hlase. „Kvůli takové maličkosti hned věsíš hlavu. Ale počkej, mezitím vám pošleme trochu slunce !“

Po několika minutách se začala mlha rozplývat a slunce, prokukující skrze ni, ohřálo vzduch, takže teplota začala znatelně stoupat. Cítil jsem se skutečně být člověkem slabé víry a před ostatními jsem se přiznal ke své netrpělivosti.

Vystoupili jsme nahoru, až na místo, kde jsem před několika hodinami stál a čekal na bratry. Nebe bylo modré a tmavé mraky, kterých jsme si předtím tolik užili, rychle zmizely. Naše nálada se zlepšila; Niko se dokonce začal smát, asi z radosti nad tím, že bude moci něco tak neobyčejného zažít. Posadili jsme se do trávy. Obdivoval jsem krásnou krajinu porostlou píniemi a kapradím i stovkami dalších druhů rostlin a rostlinek. Tráva již nebyla tak svěží, jako na jaře, ale nebyla ještě zvadlá. Každý z nás pociťoval účast na tomto svátku přírody. Vtom zvolala Džiana: „Podívejte ! Slunce !“

Sluneční světlo kolem nás potemnělo. Kolem Slunce obíhala veliká koule, která se sama zdála být ve vířivé rotaci, a její krouživý pohyb vzbuzoval dojem, jako by se Slunce začalo točit kolem své vlastní osy. Ze začátku se mě zmocnil strach, ale pak jsem se uklidnil a přihlížel jsem tomuto divadlu, zatímco světlo, vycházející z těchto dvou zdrojů, zalévalo krajinu.

„Kdybyste se již dříve podívali směrem k Slunci,“ řekl Rafael prostřednictvím kosmického kontaktu, „byli byste nás již zahlédli dříve. Nyní vám ale chceme předat pozdrav našeho Otce, stvořitele Slunce, které daruje život Zemi přesně v souhlasu s jeho vůlí.“

Vyvedeni z míry jsme pozorovali neobvyklé divadlo a tu a tam zazněla užaslá poznámka. Niko s sebou měl sluneční brýle, a tak jsme se skrze ně pokusili pozorovat rotující glóbus. Skrze tmavá skla brýlí jsme mohli ještě zřetelněji vidět, jak se onen kotouč uprostřed slunečního disku rychle otáčel kolem vlastní osy. Po chvíli pozorování se zdálo, jako by samo Slunce začalo rotovat.

Když tento úkaz trval již delší dobu, sedl jsem si do trávy. Týna přišla ke mně a polohlasem jsme se bavili o tomto slunečním jevu.

„Slovo ‚apokalypsa‘,“ řekla, „mi nahání strach, přestože nám bylo všechno správně vysvětleno a bylo nám řečeno, že se nemáme čeho obávat. Důležité je především to, aby co nejvíc lidí pochopilo a uznalo, že se musí vzdát zla, aby mohli být zachráněni.“

Abych jí trochu dodal odvahy, řekl jsem: „Zůstaneme-li ve svém myšlení soustředěni na všechny ty nádherné věci ve Stvoření a zůstaneme-li spojeni s těmito zprostředkovateli lásky a záchrany, budeme schopni pomoci druhým i sami sobě.“

Džiana řekla, že věří na triumf Universální lásky, která je daleko silnější než všechno zlo. Niko zdůraznil, že je pro něj těžko pochopitelné, že někdo může spravedlnost nazývat trestem. A tak každý přišel s nějakým názorem.

Slunce pokračovalo ve své hře a kotouč, který se před ním točil, byl stále zřetelnější. Navrhli jsme, že bychom se mohli pomodlit. Džiana improvizovala jednu modlitbu na téma, které jí právě leželo na srdci. Děkovala Otci za to, že nám daroval život, Zemi, Slunce i naše vznešené a dobré bratry.

Týna jej prosila, aby lidský rozum byl osvícen světlem Universální lásky, aby všichni lidé na Zemi upustili od zla a tak aby mohla začít nová epocha míru.

Modlili jsme se Otče náš. Všichni jsme byli pohnuti a každý cítil ve svém srdci pozdrav lásky našeho Otce, který je tak velký a milosrdný. Pojednou zvolal Niko: „Podívejte se vedle Slunce !“ A skutečně. Nyní se roztočilo Slunce a kotouč, který se předtím před ním točil, se posunul na jeho okraj, stále však přitom zůstával na ohnivé ploše slunečního disku. Již nebylo dobře možné, tak jako před tím, setrvávat pohledem na této ohnivé kouli, ale přesto jsme ještě mohli tuto změnu pozorovat. Pak se onen rotující kotouč zcela oddělil od Slunce a obě tělesa se osamostatnila. Tím se vše zase vrátilo do svého původního stavu, včetně osvětlení okolní krajiny.

„To byl dar našeho nebeského Otce,“ zvolala Džiana. „Tato znamení by měla působit na lidi, aby se více nad mnohými věcmi zamysleli,“ řekla Týna. Naši přátelé nemohli plně pochopit smysl jejích slov, neboť jim nebylo vše tak podrobně vysvětleno jako nám.

Vrátili jsme se nazpět do údolí. Byla již noc a nebylo zrovna lehké najít místo, na kterém jsme odstavili svá auta.

NA PALUBĚ HVĚZDNÉ LODI

Na večer dne 27. července 1980 bylo sjednáno další setkání. Po krátkém povlovném výstupu nás světlo vycházející z létajícího disku upozornilo na přítomnost bratří z kosmu. Rafael nám přišel naproti a vedl nás k létajícímu disku, stojícímu na zemi mezi stromy. Otevřenými dveřmi se prodíralo ven oslnivé světlo, které osvětlovalo louku. Čta moje myšlenky, Rafael mě ujistil, že nebudu trpět závratí ani žádnými jinými nepříjemnostmi. Při pohledu zblízka dělalo toto kosmické vozidlo mohutný dojem. Tlumené světlo vystupovalo z celého jeho povrchu. Týna byla zjevně uchvácena. Rafael vstoupil do tohoto vozidla a dal nám rukou znamení, abychom ho následovali. Jako první vstoupila Týna, potom já a nakonec Paul, který byl též s námi.

Vnitřek kosmického vozidla byl překvapivě jednoduchý. Prostor, v kterém jsme se nacházeli, byl ozářen světlem vycházejícím, jak se zdálo, z celé plochy jeho stěn. Neviděli jsme žádný jiný zdroj osvětlení. Na stěnách kabiny pod velkou kopulí se nacházely čtyři světelné tabule, sahající od podlahy až ke stropu. Cítil jsem mimořádné pohnutí; všichni jsme byli zaliti tímto světlem. Vnitřní mír a zvláštní pocit svobody se mísily s vděčností vůči těmto bytostem, které nám umožnily něco takového zažít. Byl jsem hluboce pohnut.

Týna se bavila s Ortonem, zatímco Firkon něco vykládal Paulovi, který jej pozoroval užaslým pohledem. Řekl jsem Rafaelovi, že nedovedu vyjádřit své pohnutí.

Rafael se usmíval a díval se při tom na Paula, který mlčel a nabyl výraz člověka, který prožívá něco mimořádného a nechce velikost takovéhoto okamžiku narušit slovy.

Jedna z těchto světelných stěn byla pokryta barevnými liniemi a probleskovala na ní různobarevná světla. Jeden z bratří, který seděl naproti této stěně, vstal a šel nám v ústrety, aby nás pozdravil. Byl vysoké postavy, měl modrozelené oči a kaštanově hnědé vlasy měděného lesku, které mu spadaly až na ramena. Jeho vybraná dvornost na mne udělala dojem. Omluvil se nám a vrátil se opět na své místo před světelnou tabulí.

Dveře se zavřely a podlaha pod našima nohama začala lehce vibrovat.

„Stoupáme,“ řekl Rafael. „Brzo budeme na palubě hvězdné lodi.“

V rozsáhlém prostoru pod velkou kopulí, v kterém jsme se nyní nalézali, byly tři skupiny sedadel. Rafael nás vyzval, abychom se posadili, a sám též zaujal místo na jednom z nich. Ostatní bratři hovořili tlumeně s oním mužem, který se zdál být pilotem tohoto kosmického vozidla.

„Hvězdná loď,“ sdělil nám Rafael, „se nachází mimo zemskou atmosféru. K letu tam nebudeme potřebovat mnoho času.“

Přišli Orton s Firkonem a posadili se vedle nás. Poslední z nich vyjádřil svou radost nad tím, že nás mohou přivítat na palubě tohoto kosmického vozidla. Dobrosrdečně se usmál nad mým strachem před závratí. „Jak vidíš,“ řekl, „vede se nám všem dobře.“ Pak jsme se tomu oba smáli a já jsem jej při tom ujistil, že se skutečně cítím tak dobře, jak jsem se snad ještě nikdy v životě necítil. Týna vyjádřila svůj obdiv nad jednoduchostí a funkcí celého zařízení létajícího disku. Paul nám sdělil své pocity poté, co zjistil, že se již nacházíme v kosmickém prostoru. Myslil jsem právě na to, jak to bylo od bratří pěkné, že nám umožnili prožít takovéto dobrodružství, a to vše s takovou prostotou a zcela v přátelském duchu. Došel jsem k názoru, že to může být pouze výsledek velkého poznání a pochopení funkce celého Stvoření. Ztratil jsem pojem času. Tu projelo diskem lehké trhnutí.

„Jsme na místě,“ oznamoval nám Rafael. „Nyní vjedeme do mateřské lodi.“

Vstali jsme a dvířka se zcela nehlučně otevřela. Poté, co jsme vystoupili, vešli jsme do vysoké chodby. Její stěny se zdály být zhotoveny z taveniny skla a jakéhosi kovu. Byly částečně průhledné a vyzařovaly příjemné světlo, které vycházelo z celého jejich povrchu. Na konci chodby se samočinně otevřely dveře.

Vstoupili jsme do poměrně velkého sálu. Jeho stěny vypadaly stejně jako stěny na chodbě, byly však ještě více zality světlem a bylo možno pozorovat na nich zvláštní efekt - měl jsem u nich pocit jakési hloubky a průhlednosti. Celý prostor sálu byl naplněn barevným světlem, které se odráželo na všech předmětech, což vyvolávalo dojem, jako by vycházelo z nesčíslného počtu zdrojů, které však byly našim očím skryty. Toto osvětlení dávalo všemu, na čem naše oko spočinulo, příjemný nádech tepla a vznešenosti.

Týna chtěla pohladit tkaninu, kterou bylo potaženo jedno z křesel, která zde stála ve skupinách po celé místnosti. Firkon se na ni usmál, neboť v jejích myšlenkách četl otázku. Tato tkanina s jemným zlatým nádechem vypadala jako látka, ale její pevnost a poddajnost nebylo možné přirovnat k ničemu, co známe ze Země. „Máme vám mnoho co říci,“ řekl. „A náš čas je krátký.“ Všiml jsem si, že od doby, kdy jsme vstoupili na palubu hvězdného vozidla, zmizel u nás veškerý pocit času.

Rafael nás vyzval, abychom se posadili. Sedli jsme si na sofa, před kterým stálo pět křesel sestavených do půlkruhu. Na nich se usadili Rafael, Orton a Firkon. Pozoroval jsem strop. Zdálo se mi, že vyzařuje méně světla než stěny tohoto sálu. Sotva znatelná změna odstínu vyzařovaného světla dělala dojem, jako by strop v celé tloušťce byl zhotoven z tekutého materiálu. To vše působilo na pozorovatele velice příjemným a uklidňujícím dojmem. Vstoupili Kalna, Ilmut a Zůl, což u nás vyvolalo vlnu radosti. Zaliti tímto kouzelným světlem a oblečeni do šatů krásných barev zdáli se ještě mladší. Slavnostně nás pozdravili a posadili se k nám.

„Již dlouhou dobu jsme čekali na tento okamžik,“ řekl velice srdečně Rafael. Jeho hlas ještě zlepšil naši radostnou náladu. Týna, Paul, já i bratři a sestry, všichni jsme se usmívali a byli jsme pohnuti. Rafael na nás láskyplně hleděl a já jsem nemohl jinak, než obdivovat vybranou krásu květin, které stály ve vázách na stole po naší pravé ruce. Byly krásných barev a různých tvarů, okrouhlých, elipsovitých, kuželovitých a jiných. Na Zemi jsem nikdy neviděl jim podobné. Šířila se od nich velice příjemná vůně, která v nás budila hezké pocity.

„Universální láska je životem celého Stvoření. Tajemství zla spočívá ve ztrátě této lásky. Milovat znamená žít ve světle. Vnitřní slepota a nevědomost, zrovna tak jako zloba, jsou všechno následky nedostatku lásky. Božská bytost je láska a z ní vychází celé Stvoření.“

Těmito slovy začal Rafael mluvit o věcech, které upoutaly naši pozornost. „Zlo,“ pokračoval, „není v podstatě své bytosti nic jiného, než nedostatek lásky. Pro toho, kdo žije v lásce, není těžké kráčet nekonečnými cestami poznání, které vedou ke Stvořiteli. Být v jeho blízkosti je největší touhou každé stvořené bytosti. Tomu, kdo nežije v lásce a patří proto ke sféře zla, je nemožno nabýt tohoto poznání, a proto je pro něho o to těžší, ba nemožné, žít v lásce.

Bohužel je na Zemi velmi málo lásky a málo poznání. To je také důvod, proč lidé budou muset mnoho prodělat a vytrpět, než nastoupí svou cestu ke Stvořiteli, prameni všeho dobra. To vše bude sloužit tomu účelu, aby poznali a odhalili všechen klam, nepravost, chyby, omyly a lži, které vězí ve zlu.“

A potom řekl Rafael velikou pravdu: „Protože žijete v temnotě, děláte všechno složitě. Jednoduchost je jedna z velkých cest světla. Proto vám bylo řečeno, že na to, abyste mohli dobýt Nebe, je třeba stát se takovými, jako jsou děti. Co je velké a hluboké, je vždy krajně jednoduché.“

Nyní se chopil slova Orton a řekl: „Ukážeme vám mnoho věcí. Vše vám postupně vyložíme a vysvětlíme, abyste mohli být seznámeni s některými základními pravdami, které vám umožní poznat a pochopit některé vyšší skutečnosti. Potom s vámi uděláme prohlídku hvězdné lodi a na závěr uspořádáme menší slavnost.“

„Dívejte se tímto směrem,“ řekla Kalna a ukázala při tom na stěnu po naší levé ruce, naproti stolu s květinami. „Dávejte pozor na to, co zde uvidíte.“

Otočili jsme se a zaměřili jsme pohled do směru, kterým ukazovala. Světlo v místnosti zesláblo, což přispělo k vytvoření intimnější atmosféry. Týna a Paul nehnuli ani brvou. V prostoru před námi se začala tvořit mlha, která postupně houstla a ztrácela průhlednost. V tomto mlžném útvaru se začaly objevovat obrysy lidských těl. S úžasem jsme pozorovali tento neuvěřitelný proces, tyto útvary, které před námi povstávaly z ničeho. Postupně se před námi vynořily postavy muže, ženy a dítěte. Stály tu skutečně před našima očima, ale zároveň to vše připomínalo filmovou nebo divadelní scénu. V pozadí se z této mlhy začaly vynořovat stromy a pod nohama těchto tří postav tráva, květiny a v jejich nejbližším okolí nízké keře. Muž seděl na kameni. Žena stála v jeho blízkosti a měla na sobě svetr a kalhoty. Dítě čmáralo něco kouskem dřeva na zemi. Byla to scéna z přírody, snad nedělní rodinný výlet. Postavy těchto lidí, které jsme doposud viděli sice plasticky, ale jako v černobílé televizi, se nyní začaly vybarvovat. Současně se celá scéna prosvětlila. Světlo v místnosti ještě více potemnělo. Byl jsem stále více uchvácen tím, co jsem viděl. Vzápětí nato muž vstal a oslovil ženu, která byla zřejmě jeho manželkou. Dítě si žvatlalo samo pro sebe, aniž se staralo o rodiče, kteří byli v jeho blízkosti. Zaslechli jsme zvučný Ilmutin hlas, který nás na něco upozorňoval. „Rádi bychom,“ řekla, „vám prostřednictvím této manželské scény chtěli něco ukázat a s něčím vás seznámit. Dávejte dobrý pozor !“

Barvy postav lidí, rostlin i ostatních věcí v jejich okolí nejprve zesílily a pak začaly pozvolna blednout. Šaty těchto tří lidských bytostí se zároveň s procesem slábnutí těchto barev rozplynuly a před námi se vytvořily obrazy tří dobře rostlých těl muže, ženy a dítěte. Jemně růžové zbarvení těchto těl prostupovala jiná barva modravého odstínu. Z této modravé substance se začalo formovat další tělo, jehož obrysy se přesně kryly s oním prvním, ale přesto od něho bylo zřetelně odděleno. Tento proces se opakoval a ze substancí různých barev se vytvářela další těla, opět obrysově totožná s oním prvním, avšak jiné světelnosti. Všiml jsem si, že u těchto těl byla o to vyšší intenzita světelného vyzařování, oč hlouběji se těla nacházela v prostorovém znázornění. Předchozí méně zářivá těla však byla přesto dále dobře viditelná. ‚Napočítal jsem jich sedm. Poslední z nich bylo zcela bílé a vycházely z něho pulzující světelné záblesky, které rytmicky měnily svou intenzitu. Každým tímto světelným pulzem byla prozářena všechna zbývající těla, včetně posledního, jemně růžového.‘

„Pozorujte i rostliny a skály !“ řekla Ilmut. I u nich bylo možno pozorovat totéž. Všude bylo vidět hloubku života, bohatství barevných tónů i rytmické přechody z jednoho stupně do druhého a takovou symetrii forem, že jsem nevycházel z úžasu. Něco takového bych si nikdy nedokázal vymyslet.

„To vám umožňuje,“ řekla Ilmut, „vidět všechny různé dimenze životní síly v lidech, v rostlinném a minerálním světě. Těchto sedm dimenzí můžeme též rozdělit na tři navzájem si podobné skupiny bytí.“

Soustředil jsem pozornost na první tři těla, především na jejich hustotu a slabou intenzitu vyzařování, v čemž si byla všechna navzájem podobná. Tři následující těla měla vyšší intenzitu světelného vyzařování a zdála se být o to jemněji a přesněji vytvarována, o co hlouběji ležela v tomto prostorovém znázornění. Ono nejvnitřnější, bíle pulzující tělo, nabylo nyní neobyčejné zářivosti a vlny světla, které z něho vycházely, zřetelně prostupovaly všechna ostatní těla a cele je prozařovaly. Bylo mi jasné, že na Zemi nebylo možno proniknout do všech těchto tajemství života a že tato scéna mi umožnila vnímat věci, kterým bych v běžném životě, za normálního stavu vědomí, nebyl schopen porozumět.

„Ono vnější tělo,“ řekla Ilmut, „je tělo materiální. Ostatní těla nejsou vytvořena ze zmaterializované energie, nýbrž jsou to těla kosmická, neboli astrální, jak je nazývají učenci u vás na Zemi. V každém z těchto těl může člověk žít v různých světech a dimenzích, jakož i na výše vyvinutých planetách. Vnější tělo odumře a další, stojící pod ním, je připraveno zcela se přizpůsobit jeho novému energetickému okolí. To je to, co probíhá během takzvané smrti. Ve skutečnosti se zde však jedná pouze o zrození v novém těle, ve vyšší dimenzi, ve vyšším světě, jehož vývojový stupeň odpovídá vývojovému stupni tohoto těla. Protože dimenzí je velmi mnoho, existuje i více než pouhých sedm těl, která jsme vám zde ukazovali. Dělali jsme to proto, abychom vám usnadnili pochopit to všechno.“

Byl jsem zabrán do myšlenek nad těmito novými poznatky. Zaslechl jsem hlas Týny, která zvolala: „Krása toho posledního světelného těla je okouzlující !“

„Přáli jsme si, abyste právě tomu lépe porozuměli,“ vmísila se Kalna do rozhovoru a v jejím hlase byla znát spokojenost nad Týninou reakcí. „Ono zcela bílé tělo, které vysílá vlny životní energie do ostatních astrálních těl až k poslednímu, materiálnímu, je viditelné znázornění toho, co vy nazýváte slovem ‚duch‘. V Písmu je lidská bytost dělena na ducha, duši a tělo. Přitom pod pojmem ‚tělo‘ je třeba rozumět tělo hmotné, tedy smrtelné, pod ‚duší‘ těla astrální a pod pojmem ‚duch‘ onu důležitou část lidské bytosti, která je nesmrtelná a která nikdy nezemře, protože je sídlem života a vědomí.

„Duch,“ pokračovala Ilmut, „může žít v nekonečném prostoru vesmíru nad nebeskou hranicí. Do té doby však, dokud má zábaly z astrálních těl, je nucen žít ve světech, čili sférách, odpovídajících vývojovému stupni posledního vnějšího těla.“

Dále vysvětloval Firkon: „Bratři z esenciálního vesmíru, jako jsme my, mají již své poslední, nejvyšší tělo, tak vyvinuté, že žijí ve sférách nadkosmického prostoru omniversa. Bratři z tohoto vesmíru, v písmech často nazývaní ‚andělé‘ nebo ‚pán‘, mohou konat cesty do ostatních kosmických dimenzí a když je třeba, oblékají na sebe i kosmická těla. Bratři a sestry, kteří ještě nejsou tak daleko, aby se mohli osvobodit od kosmických těl a přestoupit hranici, za kterou začíná nekonečný prostor světla, mají možnost podnikat cesty do světů ležících pod sférou, která odpovídá dosaženému stupni jejich vývoje. To mohou konat samostatně, pomocí dosažených znalostí, v souhlase s úkoly, které si sami dávají nebo které jim byly uloženy. Na to, aby se mohli dostat výše, tak jak se to stalo dneska vám, musí se zcela svěřit do vedení těch, kteří již překročili tuto nebeskou hranici a mají znalosti, které jim umožňují nechat je pohybovat se ve světech, které leží nad sférou vývoje, jíž dosáhli.“

„Pak tedy,“ přerušil jej Paul, „vás můžeme nazývat vesmírnými bratry, zatímco ty, kteří se ještě neosvobodili od svých kosmických těl, můžeme zvát našimi kosmickými bratry.“

„Zcela správně,“ odpověděl Orton. „Naše vědění je duchovní a v tom je zahrnuto i vědění kosmické. Na druhé straně existují bratři, kteří vlastní veliké kosmické vědění, ale jsou chudí ve vědění duchovním. Správné je působit na kosmické síly prostřednictvím duchovní nebo též takzvané mystické síly, což znamená, zcela se vložit do rukou Stvořitele, který působí skrze své děti světla. Kdo působí pouze skrze kosmické síly, nemá žádnou záruku, že jedná správně a bez negativních následků. Jestliže ale působí společně s těmi, kteří jsou ve světle, pak náleží k duchovním sférám, které disponují mystickými silami a je jim tudíž vlastní mocný a nehlučný způsob jednání Stvořitele; stává se tak zprostředkovatelem universálního plánu lásky a záchrany skrze Božskou prozřetelnost a nehrozí mu, že se dopustí chyb a omylů. Nikdo se nemůže chlubit znalostmi, které leží za hranicemi vývojového stupně, jehož dosáhl.“

Rafael obrátil opět naši pozornost na to, co se odehrávalo před námi v barevné mlžné substanci. V té se nyní objevily tři lidské postavy, nacházející se v jakési zahradě. Muž a žena se hádali. Všiml jsem si, jak muž kolem sebe rozhazuje rukama, tak jak tomu bývá v zápalu takovéto hádky. Slyšeli jsme jeho hlas. Vyčítal své ženě nějaké věci, které se týkaly dítěte, o čem však přesně hovořil, tomu jsem nerozuměl. To, jak se zdálo, si vůbec nevšímalo ostré výměny názorů rodičů a hrálo si klidně dál.

„Pozor !“ řekl Rafael. „Nyní budete svědky působení hněvu na jemnohmotná těla a na duchovní tělo těchto lidí.“ Muž káral ženu ostrými slovy a obviňoval ji, že nedobře plní nějakou povinnost vůči dítěti. Byl rozčilený. Jeho žena se zdála být zasažena jeho slovy. Na prostorovém znázornění postavy muže jsem mohl vidět, jak se obrysy jeho těl zdeformovaly, jako by byly zasaženy hrubou silou. Harmonie jejich linií byla porušena. Z duchovního těla, které potemnělo a ztratilo své sněhobílé světelné vyzařování, vycházelo něco jako potrhané cáry energie, které prostupovaly všechna ostatní těla, u kterých se při tomto procesu měnila jejich světelnost, kompaktnost a tvar.

Muž nyní křičel a žena plakala. Bílé vyzařování jeho duchovního těla se stalo špinavě tmavohnědým. Celá jeho bytost byla proniknuta touto ošklivou barvou a celá jeho postava se jakoby scvrkla a zdeformovala. Pouze materiální tělo, přestože bylo nádobou, ve které se odehrávaly všechny tyto procesy znetvořující krásu všech ostatních těl, bylo tím jen nepatrně poškozeno. A nyní jsme byli svědky, jak z těla tohoto muže vycházejí vlny této neuspořádané životní energie, šíří se ve stále se zvětšujících kruzích do okolního prostoru a pronikají do těl jeho ženy, která následkem tohoto působení též ztratila na objemu, započal proces jejich deformace a přirozená intenzita jejich vyzařování poklesla.

„To co zde vidíte,“ vysvětlil nám Rafael, „probíhá v každé lidské bytosti, jejíž vědomí se oddá hněvu. Jeho životní energie potemní a změní se její kvalita. Z duchovního těla postupuje toto roztříštění životní síly do ostatních těl a prostupuje je po řadě všechna, až nakonec pronikne i do onoho posledního, materiálního. Že všechna trpí v důsledku takovéhoto vyzařování nemusím snad již dodávat. Životní energie každé jednotlivé bytosti je v neustálém spojení s životními energiemi všech ostatních bytostí jeho druhu a pomáhá a prospívá jim, jestliže žije dobře a spořádaně, a naopak jim škodí, jestliže žije špatně a neuspořádaně. U všeho stvořeného probíhá neustálá výměna těchto životních sil. Vše je životní realita, a o co jemnější je tato životní realita, o to více je v ní života. V myšlenkách, v jejich formách a ve všem, co nazýváte fantazií nebo představivostí, je takový stupeň reality a výrazové síly, kterou hmota nikdy nemůže mít. Chci tím říci, že každý člověk, který je ještě vázán na hmotu, by užasl, kdyby mohl poznat těžkopádnost a odvislost zmaterializované energie, na rozdíl od životních vlastností a schopností svého ducha s jeho myšlenkami, pocity a zážitky. Protože však jeho duch doposud všechny tyto skutečnosti zří skrze brýle hmotnosti, vytváří se u něho iluze, z jejíhož pohledu se hmota zdá být něčím skutečným a ona jemná skutečnost jako bezpodstatná a prázdná.“

Zatím pokračoval záchvat mužova hněvu a ona ‚nákaza‘ znečištěnou energií zasáhla nyní i dítě, které, jak se zdálo, do této doby nevěnovalo roztržce rodičů žádnou pozornost. I rostlinný svět, proniknut vlnami tohoto vyzařování, ztratil harmonii svých životních procesů. Totéž se odehrávalo v okolním minerálním světě, v půdě a ve skalách. Nakonec jsme se i my cítili být zasaženi těmito vlnami znečištěné energie, vzbuzujícími nevolnost.

„To je hrozné !“ řekla Týna. „Hrozné !“

Rychlost veškerého dění v této scéně se pojednou zvýšila a po chvíli se opět vrátila do svého původního tempa. Muž něžně objal ženu, která si osušovala slzy. Děcko bylo mezi nimi a pobaveně se usmívalo. Těla těchto tří osob i minerálního a rostlinného světa se opět vrátila do původního stavu. Vlny světla a barev daly těmto postavám novou harmonii a životní sílu. Vrátila se nám dobrá nálada i pocit štěstí po tom, co z nás zcela vyprchala hrůza z toho všeho, co jsme zde viděli a zažili.

Scéna postupně potemněla, shluky mlžné substance opět zešedly a nakonec zcela zmizely. V místnosti se znovu rozsvětlilo. Rafael a všichni ostatní se na nás usmívali jako při opětovném setkání po bolestném odloučení. V hlavě mi proběhl celý obraz naší cesty ze Země až do této hvězdné lodě, v které jsem se nyní s Týnou, Paulem a ostatními bratřími a sestrami nacházel.

Rafael se opět ujal slova: „Kdyby všechny děti našeho Božského Otce použily danou jim svobodu na to, aby šly nekonečnými cestami Otcovy lásky, a kdyby se nechaly vést výlučně jeho universálními zákony, pak by nebylo nutné sestupovat až do těchto dimenzí, v kterých je celé bytí velmi omezené ve srovnání s nekonečnými možnostmi ve vesmíru nad nebeskou hranicí. Protože se však jedno z jeho dětí stalo rebelem, kterému se podařilo přesvědčit své příznivce, že mohou Otci vypovědět poslušnost a žít a jednat i bez něho, bylo v důsledku této pýchy nutné, aby tyto děti zažily na vlastní kůži zlo. Protože Otec věděl, že další děti budou následovat tento špatný příklad, stvořil kosmické dimenze s omezenými hranicemi a možnostmi, totiž kosmos. Tyto astrální a hmotné světy jsou sice rovněž velmi krásné, neboť jsou též dílem jeho božských rukou a zračí se v nich všechny krásy a harmonie světů nebeských, ale přece jen jsou ve svých možnostech a hranicích omezenější. Mnoho jeho dětí zde propadlo pokušení postavit na místo všezahrnující lásky svůj egoismus, na místo dobra zlo, sadismus na místo štěstí z radosti svých bratří. Šly cestami zla místo cestami dobra, nenávist postavily na místo lásky, slepotu na místo pravého poznání, které daruje život. Proto totiž byla stvořena hmota, aby duch a vědomí, které jsou v ní uzavřeny, byly pod ochranou jejího valu. Mohli jste si všimnout, že materiální tělo bylo ze všech nejméně citlivé a že všechny poruchy, které vznikly v jemnohmotných tělech, zachytilo a brzdilo. Kdyby tyto Boží děti neměly toto materiální tělo, ani tělo astrální, působilo by jim vše negativní, co je obsahem jejich vědomí i podvědomí, daleko větší bolest a utrpení. Je velmi důležité, aby se člověk během svého života přesvědčil o neužitečnosti a škodlivosti zla, neboť, pakliže se to nestane, je po opuštění svého hrubohmotného těla a přechodu do vyšších dimenzí bytí vystaven působení všeho negativního, co nevymýtil během svého pozemského života ze svého vědomí, a to mu způsobí daleko větší utrpení, než tomu bylo na Zemi. Je nezbytně nutné, aby se člověk učil chápat lásku a dobrotu nebeského Otce, který ve své lásce nevzal svým nevěrným dětem svobodu, nýbrž jim umožnil přesvědčit se o škodlivosti všeho jejich jednání v prostředí, jehož ochranným působením je utrpení sníženo na snesitelné minimum. Utrpení samo o sobě je lékem, bolest je hlasem Otce, volajícího své děti nazpět k sobě; utrpení je očištění a láska. Běda, kdyby nebylo utrpení do té doby, než se poslední dítě vrátí k svému Otci! Mohli jste účinek bolesti sledovat na chování onoho muže, kterého jste viděli v předešlé scéně. Pochopil, že své ženě ublížil a že při tom vznikla škoda i na jemné duši jeho dítěte. Bolest, kterou při tom pociťoval, byla živá energie, která se uvolnila z jeho ducha a která jeho bytosti opět vrátila ztracenou harmonii a znovu uvedla do pořádku jeho životní energie i životní energie jeho družky a dítěte.“

„Jakmile se dobro a láska znovu stanou vlastností pozemských dětí,“ řekla Kalna něžným hlasem, „pak vyprodukuje váš duch životní energie úžasné intenzity, které dají světlo vašemu rozumu a teplo vašemu srdci. Blahodárná síla, která pak z nich bude vyzařovat, vyléčí a přivede zase do pořádku všechny duchovní, duševní i tělesné znetvořeniny, které vznikly v předešlých dobách. Skrze toto působení ztratí i zvířata svou jedovatost, zrovna tak rostliny a minerálie. Nemáte představu, do jaké míry vaše vědomí a myšlení ovlivňuje všechny životní procesy v přírodě, která vás obklopuje. Všechny bytosti, které dosáhly vědomí své vlastní existence, ovlivňují rozhodujícím způsobem kvalitu a formování životního prostředí, ve kterém žijí. Všechno je živoucí skutečnost, i hnutí vaší mysli, všechna vaše přání, myšlenky a pocity i vaše vášně. Zlehčovat nebo zcela vylučovat tyto pravdy a skutečnosti znamená prodloužit vaši cestu o další mnohá tisíciletí. Každé Otcovo dítě pochopí samo, na základě vlastního poznání a z vlastního popudu, že jediná pravá cesta je cesta dobra a že cesta zla je cestou lži a klamu. Budeme vám stále na této cestě nápomocni, tak dlouho, dokud se Otec nebude moci těšit z návratu svých dětí, které u něj opět nabyly důvěru, které opětují jeho lásku. Neboť on je jediným Stvořitelem, Bohem a Nejvyšší láskou. Každá myšlenka má svoji vlastní formu, barvu, vůni, tón a smysl. To platí pro všechno, co žije v lidském duchu. Děti našeho Otce mohou stvořit ráje anebo také nekonečná pekla. Otec se stále bude snažit strhnout svoje nevěrné děti zpět k sobě a my budeme nadále jeho věrnými dětmi a spolupracovníky, tak dlouho, až se všichni přesvědčí o skutečném stavu věcí.“

Firkon se mi podíval do očí a při tom jsem si všiml, že v mých myšlenkách četl otázku, kterou jsem právě chtěl položit. „Ano,“ řekl vážně a pevně. „Otcovy děti, které nyní dělají falešné pokusy, pochopí chyby, které dělaly. Ty způsobí na Zemi tolik bolesti, že i slepým se otevřou oči a hluchým se znovu navrátí sluch. Jejich srdce se uvolní z tisícileté strnulosti a jejich rozum bude opět prahnout po světle. Pak bude náš Otec společně s nimi slavit svátek, jakého ještě v dějinách Stvoření nebylo, protože ztracený syn se konečně opět vrátí nazpět do otcovského domu.“

„Je psáno, že jenom syn temnosti půjde do záhuby. To nekonečně rozesmutňuje srdce našeho Otce a i nám to působí velkou bolest. Tito tvrdošíjní lidé nebudou schopni tuto lekci pochopit, nebudou však již moci více škodit. Pro ně nepřinese tento plán záchrany a lásky žádné ovoce. A my se nemůžeme postavit na místo našeho Otce. A proto běda těm, kteří pokoušejí jeho nekonečnou dobrotu, milosrdenství a spravedlnost. Naši tvrdošíjní bratři nemají přitom nikdy zapomenout, že pro ně vždy, v každém okamžiku, existuje odpuštění, spravedlnost a láska. Budou však muset trpět v míře, odpovídající neuvěřitelné zatvrzelosti jejich srdce.“

„Všechno, co se během tisíciletí událo na Zemi,“ dodal smutným, ale pevným hlasem, „celé ty dějiny krve, utrpení a nespravedlnosti, budou sloužit jako odstrašující příklad, aby hřích byl viditelný ve všech svých hrůzných podobách. Hřích již téměř dosáhl hranice, kterou Otec určil. Nepřipustí už dál, aby někdo trpěl, a každý dostane odplatu podle svých skutků.“

Týna pozorně a vážně naslouchala. Paul při tom zvědavě pozoroval Rafaela.

„Nyní,“ řekla Ilmut, „bychom vám chtěli něco ukázat.“ Světlo opět zesláblo. Šedá mlhovitá substance se rychle zbarvila a před sebou jsme uviděli dítě, jehož materiální tělo bylo těžce postižené. Naproti tomu jeho jemnohmotná těla zářila v tak nádherných barvách a v takovém stupni harmonie, že Týna vykřikla nadšením. Křiklavý rozdíl mezi těmito těly ve mně vzbuzoval až nevoli. Vnitřní krása tohoto dítěte zcela zastiňovala útrpný dojem, který vzbuzoval jeho zevnějšek.

„Jestliže lidské vědomí jako dárce energie a života již neplní svou úlohu a naopak způsobí takovéto hrůzy a utrpení,“ řekla Ilmut, „pak jsme to velice často my, kteří se rodíme do těchto těl. Nic nevíte o tom, že jsou to většinou andělé, kteří trpí v těchto znetvořených tělech a nemocných mozcích, do kterých vstoupili, aby splnili vyšší a důležitý úkol ve prospěch svých pozemských bratří.“

Odmlčela se. Byl jsem otřesen tím, co jsem zde viděl a slyšel. Moje láska k těmto bratřím a sestrám neznala hranic. Z duchovního těla tohoto dítěte se šířila záře nepředstavitelné krásy. Toto světlo pronikalo všechna ostatní těla a šířilo se dále do okolního prostoru.

„Toto jsou plíce vašeho světa,“ řekla. „Až to všechno jednou pochopíte, nenajdou se již lidé, kteří by Boha obviňovali z toho, že stvořil bytosti, které musí trpět, nýbrž dají vinu jedině zlobě a špatnosti svého tvrdého srdce, a budou chválit ty, kteří, ač nevinní, raději s pokorou nesli vaše bolesti jenom proto, aby vás mohli zachránit. Jaký by jinak měla smysl prolitá krev mučedníků a všechny činy lásky za všech dob ? Jaký smysl by mělo všechno, co na sebe vzal ten, který zemřel na kříži, aby vám postavil před oči celou pravdu a aby vám předal největší učení lásky, které kdy bylo na Zemi zvěstováno ? Hodina pravdy se blíží a jakmile se zvedne závoj zapomenutí, který byl nutný na to, aby bolest byla držena v snesitelných mezích, pak každý pozná, jestli se na Zemi narodil pro to, aby byl spasen, nebo aby zachránil ostatní poté, co sám dosáhl spasení. Neboť i andělé, když se narodí na Zemi jako lidé, musí být nejprve sami zachráněni, a pak teprve nabudou síly zachraňovat druhé, plníce tím své těžké poslání.

Někteří z nás dávají přednost utrpení v trýzněném těle, než aby vás nechali vychutnat všechny následky zla. Je psáno, že nemáte soudit. Proto nesuďte, nýbrž zůstávejte v lásce, neboť to je jediná záruka vítězství dobra nad zlem. Svěřte se do rukou Boha, svého Otce, a jeho věrných dětí, které v lásce pracují pro vaše dobro. Buďte dobří a prostí !“

Ilmut se odmlčela. Mlžná substance ztratila svoje barvy, rozplynula se, a tím zmizel i obraz dítěte. Světlo opět zalilo sál. Řada jasných a zřetelných myšlenek mi probíhala hlavou.

Rafael nás požádal, abychom ho následovali. Orton a Firkon šli s námi. Prošli jsme různými odděleními tohoto ohromného světelného domu, vzbuzujícího úžas. Byli jsme vedeni do dalšího sálu, v kterém jsme dostali výborně chutnající nápoj. Potom nám Kalna zazpívala píseň a naslouchali jsme hudbě, která nás pohnula až k slzám. Naše duše byly naplněny radostí, mírem a jistotou, že láska našich bratří k nám je bezmezná. Potom nás doprovodili nazpět chodbou do létajícího disku, který nás měl dopravit na Zemi. Našimi průvodci během letu byli opět Rafael, Orton a Firkon.

„Přijde čas,“ řekla Kalna, zatímco Ilmut se na nás usmívala, „kdy se nebudeme muset loučit. Všichni pozemští bratři, kteří budou chtít, budou s námi moci podnikat cesty do kosmu. Bude na to stačit pouhé přání a především musí být dětmi lásky našeho nebeského Otce. Společně navštívíme nové světy a nová nebe. Převezmeme úkoly lásky a poznání ve prospěch našich bratří a sester, kteří chtějí jít cestou rychlého vývoje. A pak budeme stát tváří v tvář našemu Otci, neboť společně překročíme nebeskou hranici. Můžete si být jisti,“ zakončila Kalna své ujištění, „že toto je pravda.“ Rozloučili jsme se obětím. Zaujali jsme svá místa v létajícím disku, zatím co jsme na sebe nechali působit světlo, vyzařované stěnami jeho kabiny, které nás svým účinkem připravovalo na vstup do pozemské atmosféry. Naše srdce však zůstalo ve světelné lodi, se všemi jejími kouzly, barvami a vzácnými vůněmi. Létající kotouč s námi přistál na místě, na kterém jsme před šesti hodinami do něj vstoupili. Bylo asi šest hodin ráno.