Ztracený svět bájných stvoření
18. 7. 2008
Ztracený svět bájných stvoření
Autor: KiQi
Zase a opět slyším ty kroky. Už si připadám jako blázen. Ležím na posteli, hlavu přikrytou polštáři a modlím se, aby to přestalo. Děje se to každou noc, ale jen když jsem tu sama. Jednou jsem to řekla rodičům a ty tu pak se mnou spali, ale nic se nedělo. Od té doby, vždy když se o tom zmíním mi řeknou, ať si přestanu vymýšlet, kdo by na té půdě, asi byl?
Nikdo mi nevěří, ale já vím svoje.
Nevydržím to a vstanu z postele, otevřu dveře vedoucí na chodbu a jdu přímo ke schůdkům vedoucím na půdu. Seberu všechnu odvahu a udělám jeden krok, druhý, třetí. Dodávám si odvahy. Už jsem na posledním schodu a pomalu posunuji ruku směrem ke klice. Zhluboka se nadechuji a mačkám kliku směrem k zemi. Dveře se s tichým zaskřípěním otevřeli, všude je tma. Rozsvítím si tedy a udělám krok kupředu. Po mé pravé ruce je o stěnu opřená baseballová pálka. Vezmu ji do ruky a pomalými krůčky se posouvám ke středu půdy. Najednou se dveře s prásknutím zavřou a kolem mě začne pableskovat modravá záře. Záře je tak oslnivá, že musím zavřít oči, aby mě neoslepila. S žuchnutím padám na zadek, ale nepadám na tvrdou, studenou zem na půdě, ale do měkké, trošku mokré, voňavé trávy. Otevřu oči a co vidím, mě šokuje. Jsem uprostřed nějakého paloučku. Je brzké ráno, na trávě je rosa a slunce mi svítí do tváře. Ptáčci začínají cvrlikat. „Kde to jsem?“ ptám se sama sebe, i když nahlas. „Jsi v našem světě, světě bájných stvoření.“ Odpovídá mi hlas, tak líbezný, jako rajská hudba pro mé uši. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikoho nevidím. „Kdo jsi? A kde jsi?“ ptám se trochu ustrašeným hláskem mně neznámém. „Mé jméno je Meresa a jsem elfka.“ Řekl hlas a z nedalekého, krásného, rozkvetlého stromu, kterého jsem si předtím nevšimla,ladně seskočila ona elfka. Byla krásná jako strom ze kterého seskočila, její oči, které jak bylo vidno nedůvěryhodně na mě hledící, ale přesto milé, sledují každý můj pohyb. Její ladnost, ještě více doplnila její rysy elfky. Ovšem nesmím zapomenout na ty úžasné, špičaté uši. Nikdy jsem nevěřila na takové tvory, ale obdivovala jsem jejich krásu na obrázcích. „Jak jsem se sem dostala?“ tuto otázku jsem položila už svým, známým, normálním hlasem.“No to také nevím, seděla jsem tu na Mirney, to jako na tom stromě, mluvila jsem s ní, když v tom tu začalo pableskovat modré, jasné světlo, a až ustalo, byla jsi tu ty.“
„No já si jen pamatuji, že jsem slyšela na naší půdě kroky a tak jsem tam šla, najednou se kolem mě objevilo to modré pableskující světlo a pak jsem se ocitla tu.“ Elfka se ke mně přiblížila, položila mi ruku na rameno a řekla: „Tak to tu nejsi první. Již pár lidí se tu před tebou takto ocitlo. Řeklo nám úplně to stejné, co ty. Neboj se, vrátili se odsud. Jen tu začali věřit na tyto tvory a přesvědčili se, že nesní a vrátili se tam odkud přišli.“ Řekla elfka a mě tato slova uklidnila, nevím jestli to bylo tím, že to říkala tím sametovým hláskem nebo tím, že se odtud dostanu.
Elfka tedy neváhala, vzala mě za ruku a už jsme si to poskakovali na druhou stranu paloučku, kde asi byly další stvoření tohoto zvláštního světa.
Šli jsme asi tak 10 minut, když tu se přede mnou najednou zjevila ohromující podívaná. Na trávě a v blízkém lese se to jen hemžilo různými rozmanitými tvory. Podle vzhledu jsem určila trpaslíky, lesní víly, elfy, fénixe, pegase, Druidy, gryfy, draky létající na nebi a také nádherné jednorožce. Bylo jich tu více, mnohem více, ale ostatní jsem nedokázala určit, přece jen jsem se těmito bytostmi moc nezabývala.
„Tak co líbí se ti tu? Krásní tvorové, že ano?“ zeptala se mě Meresa stojící po mém boku
„Ano, je to nádherné.“ Řekla jsem s výdechem, žasla jsem nad těmito tvory, jak něco tak krásného může existovat. Myslela jsem si to doopravdy? Existovat? Že bych už pomalu začínala věřit? Ale to je dobře, velmi dobře.
„Tak pojď, představím tě ostatním.“ Řekla Meresa a už mě vedla do středu, mezi ty krásné bytosti.
„Tak toto je Alaghias, můj přítel a budoucí manžel.“ Dívala jsem se na krásného elfa, měl krásné oči, v kterých by se každá dívka utopila. Krásné dlouhé, hedvábné, blonďaté vlasy. Na zádech měl v toulci šípy a přes rameno přehozený krásně vyřezávaný luk, s četnými ornamenty, že kdybych ho chtěla prodat, tak ne za míň jak miliardu.
„Těším mě!“ řekla jsem a Alaghias mi vzal ruku a políbil mi ji. Zřejmě jsem se začervenala, protože jeho pohled se stočil na mé tváře.
Potom mě Meresa představila ostatním… Trpaslíkovi Lotharovi, lesní víle Melanii, drakovi Steinovi, gryfovi Leminovi, půvabnému jednorožci Goldovi a dalším. Všichni mě uvítali s otevřenou náručí. Byla jsem v sedmém nebi. Bylo to jako sen, ale už jsem uvěřila, že je to reálné. Je to tak, tyto bytosti existují, jsou živé, akorát, že nežijí v naší dimenzi.
Vím, že mě někteří budou srovnávat s bláznem, ale já věřím a navždy budu věřit v bájné bytosti a jejich svět.
Najednou se kolem mě začalo tvořit, mně velmi známé, modré, pableskující světlo. Tentokrát, ale jeho záře nebyla tak silná, takže jsem mohla nechat otevřené oči a vidět všechny ty tváře a postavy stvoření, které už zřejmě nikdy neuvidím, ale budu v ně věřit.
„Nikdy na vás nezapomenu, přátelé. Vzpomínejte na mě v dobrém.“ Zavolala jsem na ně a na jejich tváři se rozjasnil ten nejkrásnější(u draků nejděsivější) úsměv,. Který si budu navždy pamatovat a Meresa na mě zavolala zpátky: „To víš, že nezapomeneme! Buď sbohem!“
S těmito slovy začala být záře zase velmi jasná. Zavřela jsem oči a doufala, že se vracím domů a ne, tentokrát k nějakým jiným, třeba pekelným bytostem. Když jsem dopadla na tvrdou, studenou, známou zem a otevřela oči, oddychla jsem si. Opravdu jsem seděla na zemi naší půdy. Bylo rozsvíceno. S úsměvem jsem zhasla, zavřela dveře, sešla po schodech, zašla do pokoje, sedla na postel, vyndala notes a tužku a pečlivě si zapsala, vše co se stalo. Nechci na to nikdy zapomenout. Tento ztracený svět Bájných zvířat, bude v mých vzpomínkách navždy. A ty kroky? Teď mi bylo jasné, že to bylo jen lákadlo. Od té doby, jsem je už nikdy neslyšela…
Proto nikdy neodsuzuj druhé, když věří v něco, v co ty nevěříš. Může se totiž pak ukázat, že to v co oni věří, je skutečné a ty budeš litovat toho, že jsi je odsoudil/a a oni měli přitom pravdu…
Nikdo mi nevěří, ale já vím svoje.
Nevydržím to a vstanu z postele, otevřu dveře vedoucí na chodbu a jdu přímo ke schůdkům vedoucím na půdu. Seberu všechnu odvahu a udělám jeden krok, druhý, třetí. Dodávám si odvahy. Už jsem na posledním schodu a pomalu posunuji ruku směrem ke klice. Zhluboka se nadechuji a mačkám kliku směrem k zemi. Dveře se s tichým zaskřípěním otevřeli, všude je tma. Rozsvítím si tedy a udělám krok kupředu. Po mé pravé ruce je o stěnu opřená baseballová pálka. Vezmu ji do ruky a pomalými krůčky se posouvám ke středu půdy. Najednou se dveře s prásknutím zavřou a kolem mě začne pableskovat modravá záře. Záře je tak oslnivá, že musím zavřít oči, aby mě neoslepila. S žuchnutím padám na zadek, ale nepadám na tvrdou, studenou zem na půdě, ale do měkké, trošku mokré, voňavé trávy. Otevřu oči a co vidím, mě šokuje. Jsem uprostřed nějakého paloučku. Je brzké ráno, na trávě je rosa a slunce mi svítí do tváře. Ptáčci začínají cvrlikat. „Kde to jsem?“ ptám se sama sebe, i když nahlas. „Jsi v našem světě, světě bájných stvoření.“ Odpovídá mi hlas, tak líbezný, jako rajská hudba pro mé uši. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikoho nevidím. „Kdo jsi? A kde jsi?“ ptám se trochu ustrašeným hláskem mně neznámém. „Mé jméno je Meresa a jsem elfka.“ Řekl hlas a z nedalekého, krásného, rozkvetlého stromu, kterého jsem si předtím nevšimla,ladně seskočila ona elfka. Byla krásná jako strom ze kterého seskočila, její oči, které jak bylo vidno nedůvěryhodně na mě hledící, ale přesto milé, sledují každý můj pohyb. Její ladnost, ještě více doplnila její rysy elfky. Ovšem nesmím zapomenout na ty úžasné, špičaté uši. Nikdy jsem nevěřila na takové tvory, ale obdivovala jsem jejich krásu na obrázcích. „Jak jsem se sem dostala?“ tuto otázku jsem položila už svým, známým, normálním hlasem.“No to také nevím, seděla jsem tu na Mirney, to jako na tom stromě, mluvila jsem s ní, když v tom tu začalo pableskovat modré, jasné světlo, a až ustalo, byla jsi tu ty.“
„No já si jen pamatuji, že jsem slyšela na naší půdě kroky a tak jsem tam šla, najednou se kolem mě objevilo to modré pableskující světlo a pak jsem se ocitla tu.“ Elfka se ke mně přiblížila, položila mi ruku na rameno a řekla: „Tak to tu nejsi první. Již pár lidí se tu před tebou takto ocitlo. Řeklo nám úplně to stejné, co ty. Neboj se, vrátili se odsud. Jen tu začali věřit na tyto tvory a přesvědčili se, že nesní a vrátili se tam odkud přišli.“ Řekla elfka a mě tato slova uklidnila, nevím jestli to bylo tím, že to říkala tím sametovým hláskem nebo tím, že se odtud dostanu.
Elfka tedy neváhala, vzala mě za ruku a už jsme si to poskakovali na druhou stranu paloučku, kde asi byly další stvoření tohoto zvláštního světa.
Šli jsme asi tak 10 minut, když tu se přede mnou najednou zjevila ohromující podívaná. Na trávě a v blízkém lese se to jen hemžilo různými rozmanitými tvory. Podle vzhledu jsem určila trpaslíky, lesní víly, elfy, fénixe, pegase, Druidy, gryfy, draky létající na nebi a také nádherné jednorožce. Bylo jich tu více, mnohem více, ale ostatní jsem nedokázala určit, přece jen jsem se těmito bytostmi moc nezabývala.
„Tak co líbí se ti tu? Krásní tvorové, že ano?“ zeptala se mě Meresa stojící po mém boku
„Ano, je to nádherné.“ Řekla jsem s výdechem, žasla jsem nad těmito tvory, jak něco tak krásného může existovat. Myslela jsem si to doopravdy? Existovat? Že bych už pomalu začínala věřit? Ale to je dobře, velmi dobře.
„Tak pojď, představím tě ostatním.“ Řekla Meresa a už mě vedla do středu, mezi ty krásné bytosti.
„Tak toto je Alaghias, můj přítel a budoucí manžel.“ Dívala jsem se na krásného elfa, měl krásné oči, v kterých by se každá dívka utopila. Krásné dlouhé, hedvábné, blonďaté vlasy. Na zádech měl v toulci šípy a přes rameno přehozený krásně vyřezávaný luk, s četnými ornamenty, že kdybych ho chtěla prodat, tak ne za míň jak miliardu.
„Těším mě!“ řekla jsem a Alaghias mi vzal ruku a políbil mi ji. Zřejmě jsem se začervenala, protože jeho pohled se stočil na mé tváře.
Potom mě Meresa představila ostatním… Trpaslíkovi Lotharovi, lesní víle Melanii, drakovi Steinovi, gryfovi Leminovi, půvabnému jednorožci Goldovi a dalším. Všichni mě uvítali s otevřenou náručí. Byla jsem v sedmém nebi. Bylo to jako sen, ale už jsem uvěřila, že je to reálné. Je to tak, tyto bytosti existují, jsou živé, akorát, že nežijí v naší dimenzi.
Vím, že mě někteří budou srovnávat s bláznem, ale já věřím a navždy budu věřit v bájné bytosti a jejich svět.
Najednou se kolem mě začalo tvořit, mně velmi známé, modré, pableskující světlo. Tentokrát, ale jeho záře nebyla tak silná, takže jsem mohla nechat otevřené oči a vidět všechny ty tváře a postavy stvoření, které už zřejmě nikdy neuvidím, ale budu v ně věřit.
„Nikdy na vás nezapomenu, přátelé. Vzpomínejte na mě v dobrém.“ Zavolala jsem na ně a na jejich tváři se rozjasnil ten nejkrásnější(u draků nejděsivější) úsměv,. Který si budu navždy pamatovat a Meresa na mě zavolala zpátky: „To víš, že nezapomeneme! Buď sbohem!“
S těmito slovy začala být záře zase velmi jasná. Zavřela jsem oči a doufala, že se vracím domů a ne, tentokrát k nějakým jiným, třeba pekelným bytostem. Když jsem dopadla na tvrdou, studenou, známou zem a otevřela oči, oddychla jsem si. Opravdu jsem seděla na zemi naší půdy. Bylo rozsvíceno. S úsměvem jsem zhasla, zavřela dveře, sešla po schodech, zašla do pokoje, sedla na postel, vyndala notes a tužku a pečlivě si zapsala, vše co se stalo. Nechci na to nikdy zapomenout. Tento ztracený svět Bájných zvířat, bude v mých vzpomínkách navždy. A ty kroky? Teď mi bylo jasné, že to bylo jen lákadlo. Od té doby, jsem je už nikdy neslyšela…
Proto nikdy neodsuzuj druhé, když věří v něco, v co ty nevěříš. Může se totiž pak ukázat, že to v co oni věří, je skutečné a ty budeš litovat toho, že jsi je odsoudil/a a oni měli přitom pravdu…
zdroj: www.piste-povidky.cz
Komentáře
Přehled komentářů
Tedy, moje povídka...to bych nečekala....
Obdivuji tvoji odvahu, že jsi jsem toto "individuální vytvoření" dal/a ....
Kdyžtak jsem na této adrese: www.kiqi.blog.cz ;)
Jé,,,moje povídka
Kiqi,10. 8. 2009 20:26