Jdi na obsah Jdi na menu
 


Malá vánoční povídka

19. 12. 2008

Sní, či bdí?

Autor: Broken
Vykoukla z okna. Padal sníh a foukal vítr. Cuchal jí vzpurné černé vlasy. I když 24. prosinec má být veselý a přítulný, Tereza se tak necítila. Dívala se na padající vločky sněhu. Světla lamp se odrážela ve velkých, tmavých očích.
,,Terezie, jdi dál od toho okna!" uslyšela za sebou hlas tety Budíčkové.
,,Ano." pípla nesměle. Rychle zavřela okno a zatáhla záclonu. Dětský domov "Rolnička", kde Tereza bydlela, byl tmavý a nevlídný. Terka se rozhlédla po pokoji. Pár špinavých postelí s tenkou přikrývkou, všude vrstva prachu. Proč, proč jen si pro ní nikdo nepřijel?
,,Už by tady měli být, určitě zabloudili ve vánici." zabručela teta. Obě totiž čekaly na menší eskortu, která měla Terezku odvést do jiného domova. Dětský domov Rolnička se zavíral. všechny děti jely do dětského domova "Legrace", který byl v tom samém městě. To by to ale nemohla být Tereza Slupková, aby jela s nimi! Bohužel, jako jediná byla přiřazena do domova "S láskou", který byl v úplně jiném městě.
Určitě mě tam s láskou nepřivítají, když jsem jim takhle zkomplikovala Vánoce! pomyslela si trpce Terka.
,,Ach jo, kdy už přijedou?" zamračila se paní Budíčková. Ztěžka sedla na rozviklanou židli, která byla pokryta prachem. Asi před deseti lety na ní sedávala a četla dětem pohádky. Pak dostala na starosti děti od 12 do 14 let. A zrovna skupinu, které se průšvihy doslova lepily na paty. To si paní Budíčková nezasloužila, ale trestala nepřiměřeně moc. Navzájem se s dětmi nesnášela.
Ta holka přidělává akorát potíže! pomyslela si rozmrzele a dívala se na štíhlou siluetu Terky.
,,Nemohly bychom si rozsvítit světlo?" zeptala se tiše dívka.
,,Odpojili elektřinu."
,,A svíčku?"
,,Začoudíme strop!"
,,Stejně to tu zbourají a postaví tady supermarket. Nemá cenu tu být po tmě. Jedna svíčka tomu neublíží." řekla přiškrceně Terka. Neměla vzpurnou povahu. Byla velice zakřiknutá, inteligentní a bez kapky sebevědomí. Děti jí měly za šedou myš. Malé děti si jí oblíbily, často jim četla pohádky. Vrstevníci na ní rádi schazovali průšvihy a utahovali si z ní. Starší jí nebrali na vědomí. A to doslova. Tereza všechno mlčky snášela, nikdo jí neměl doopravdy rád, vždyť malé děti měly rády skoro všechny! Když se musela učit a nemohla jim číst, šly za někým jiným bez mrknutí oka. Malí, roztomilí nevděčníci.
,,Zase začínáš, Terezo? Ta tvá vzpurná povaha je hrozná!" řekla teta a tím předvedla, jak málo všechny své děti znala. Tereza se schoulila na jednu z postelí. Na černou sukni se nabalil prach, ale Terka to nebrala na vědomí. Necítíla se pořádně dobře nikdy. Byla samotářská a vychovatelku z duše nesnášela. Bála se, že s ní nakonec oslaví Štědrý den.
,,Kde jsou? Už by tu měli dávno bát! nechce se mi trávit Štědrý den na tak hnusném místě!" nakrčila nos teta Budíčková, jakoby to tu zapáchalo jako týden staré zelí. Terka objala polštář. Musí se pokusit nějak s Budíčkovou vyjít, vždyť jí vidí naposledy v životě a jsou Vánoce!
,,Teto, myslíte, že přijedou ještě dneska?" zeptala se nesměle.
,,Doufám, že ano." nic víc neřekla. Terku už nebavilo dívat se po špinavé místnosti, kterou tak dobře znala. Vstala a opřela se o parapet. Dívala se z okna. Přímo před nimi byl velký panelový dům s mnoha poschodími. Terka zvědavě mhouřila oči, aby se mohla kouknout do oken sousedů. Věděla, že je to neslušné, ale nemohla si pomoct. Stejně se to nikdy nedozví.
Páni, tak takhle vypadají Vánoce v normálních rodinách? pomyslela si užasle, když spatřila jednu rodinku, která nezatáhla žaluzie ani závěsy. Jedli kapra, vesele se smáli, navlečení do svátečního oblečení. Terka si vzdychla. Najednou kdosi zaklepal na dveře.
,,Jdi otevřít, Terezie! A vyčisti si sukni!" řekla tetička Budíčková rozmrzele. Dívka šla rychlým krokem ke dveřím a cestou si uhlazovala sukni.
,,Přejete si?" usmála se vánočně na nějakého pána, když otevřela dveře. Mohlo mu být tak šedesát - možná že i sedmdesát.
,,Dobrý Štědrý večer, slečinko. Je tady paní Budíčková?" usmál se na staroušek a sundal si čepici. Tereza okamžitě kývla.
,,Ano, sedí u nás v pokoji. Potřebujete něco?"
,,Je to moje manželka. Zavedeš mě za ní?" starý pán se kysele usmál, jakoby ho netěšila skutečnost, že si kdysi paní Budíčkovou vůbec vzal.
,,Samozřejmě, pojďte za mnou, pane!" kývla Tereza. Ani na okamžik jí nenapadlo, že by mohl pán lhát a něco tady ukrást. Ale co by mohl vůbec krást v napůl vystěhovaném dětském domě?
,,Miluško, už je pozdě. Večeře je už hotová, pojď domů. Volali lidi z toho dětského domova, kam má tahle slečna jít. Prý přijedou tak za půl hodinky." řekl staroušek smířlivě.
,,Dobrá, půjdu s tebou domů. Ty tu počkej na ty lidi, až si tě odvedou. Budou tu každou chvíli. Ještě jim zavolám, aby věděli, že tu budeš sama." řekla paní Budíčková a bez sebemenších výčitek vstala, oblékla si kabát a odešla se svým manželem domů.
Sněžení se proměnilo v bouři a Terka v uzlíček nervů. Už to byla hodina, co její vychovatelka odešla. Neměli by tu už lidé z domova "S láskou" být?
Klid, klid, Terezo. Nezmatkuj, třeba jenom někde zabloudili! Určitě každou chvíli zaklepou na dveře! uklidňovala se Terka, ale marně. Hodina a čtvrt...Hodina a půl... Prudce vstala ze židle a přemístila se k oknu.Otevřela ho. Horní část těla vystrčila na chladný vzduch a zvedla oči k nebi, které bylo pokryto hvězdami.
,,Prosím, chci zažít krásné Vánoce! Prosím, jednou jedinkrát v životě chci mít krásný Štědrý večer." šeptala do ledového poryvu větru. V tu chvíli spadla hvězda.
,,Terezko, přeci nebudeš na tom mrazu! Pojď si sem sednout, pojď!" uslyšela milý hlas. Prudce se otočila. Neviděla však špinavou velkou ložnici, ale malou příjemně vypadající kuchyňku. Mluvila na ní jakási stará paní, která smažila na plotně kapra. Terka nasála vůni ryby.
,,Zavři okno, holčičko, ať tady není zima." obrátila se konečně stará paní. Terezce poklesla čelist. Byla to její babička!
No tak, Terezo, to je přeci hloupost, tvá babička je mrtvá! říkala si pro sebe. Její rodiče totiž zemřeli, když jí byl jeden rok. Potom až do pěti let bydlela u babičky, pak ale vydechla naposled i ona.
,,Babi!" vydechla dojetím a objala svou milovanou babičku. Vrásčité ruce jí pohladily po tváři jako kdysi.
,,Miláčku, nech babičku dovařit. Radši pojď, táta se už dosprchoval a ty ještě nemáš ani sváteční šaty na sobě!" řekla jakási žena, které Terka byla velice podobná. Její matka. Chytla jí za ruku a vyvedla z místnosti. Vedla jí teplou a čistou chodbou někam do patra.
,,Kam jdeme, mami?" zeptala se Terezka.
,,K tobě do pokoje, zlato, děláš, jako by jsi tu nikdy nebyla!“ usmála se její maminka roztomile a vešla do jednoho pokoje. Za sebou táhla svou dcerku. Terka se dívala po pokoji. Byl příjemný a dívčí. Bílé stěny, parkety, nábytek sladěný do světle hnědé a všude vládla zelená barva, kterou Terezka měla ze všeho nejradši.
,,Pojď, vezmeš si na sebe ty krásné šaty, jak jsme ti s tátou koupili před měsícem.“ Usmála se na Terku máma a z bílé skříně vytáhla krásné zelené šaty, které Terezka viděla v katalogu, který vytáhla její spolužačka ve škole. Hrozně se jí líbily.
,,Myslím, že se k tomu budou hezky hodit ty bílé lodičky, co myslíš?" usmála se mamka a vytáhla příslušné boty ze skříně. Terezka jen kývla.
,,Děkuju, mami." řekla s podivným leskem v očích. Její matka ale jen mávla rukou a odešla z pokoje. Tereza tomu nemohla uvěřit. Máma, táta, babička... Všichni žijí a chystají se na Štědrý den... Tereza tomu nemohla uvěřit.
Třeba je to jen moc hezký sen... Musím si to užít, dokud ještě spím. pomyslela si natěšeně a oblékla si zelené šaty a bílé lodičky. Podpatky jí dělaly značné problémy, ale brzy se na nich naučila chodit. Radostně seběhla dolů ze schodu, ani si nespletla cestu. Lákavá vůně ryby jí přivábila dobře.
,,Páni, moc ti tu sluší, princezno!" usmál se na ní táta a objal ji. Měl na sobě obyčejný oblek. Maminka byla oblečená do rudých šatů a černých lodiček a babička si na sebe vzala hezký šeříkově fialový kostým.
,,Děkuju, tatínku!" usmála se Terezka. ,,Mám vám pomoct s nandaváním jídla?" nabídla se mamce a babičce. Obě ženy ale zavrtěly hlavou. Po nandání jídla všude zhasli, jenom svíčku u stolu nechali rozsvícenou. Sedli si všichni najednou. A dali se do jídla.
Po jídle, které proběhlo mlčky, se táta usmál na všechny "holky" a hrdě prohlásil:
,,Když jsme dojedli, můžeme se podívat, jestli nám něco Ježíšek nepřinesl!"
Terka vstala jako první a hnala se do obývacího pokoje. Kupodivu věděla, kde ho hledat. Obývací pokoj byl prostorný a zároveň i útulný. Děvče se vrhlo na dárky jako vyhladovělý lev na mrtvou gazelu.
,,To je pro babičku...mamku...pro mě...táta...já...mamka..." Terka si dělala vedle sebe hromádku dárků pro ní a k tomu ještě podávala ostatním členům rodiny dárky. Nikomu to ale nevadilo, dokonce se Terčině lačnosti smáli.
,,Jako malá holka!" okomentovala Terezčino počínání mamka se smíchem.
Terezka nakonec dostala deset dárků: Bílé kalhoty, zelené tričko, knížku ,Alice a dóóóst dobrý mejdlo´, hru Monopoly, zelené tenisky, pár ponožek, kasičku na peníze, penál do školy, nový slovník a kredit do mobilu. Terezka byla šťastná.
,,Ale teď už do postele, broučku!" řekla babička a pomohla Terce nanosit všechny dárky do pokoje. Dívka si je hezky narovnala na skřínku, která stála nedaleko od postele. Až se vzbudí, tak je uvidí. Potom si Terka dala vanu s bublinkami. Tohle snad nikdy nezažila, v dětském domově měli jen sprchy a ještě museli být rychle umytí, aby uvolnili místo dalším lidem. Po teploučké koupeli si oblékla zelené pyžamo a šla popřát příbuzným dobrou noc. Pevně je objala a dala jim pusu na tvář. Přeci už je třeba nikdy neuvidí! Potom si lehla do postele a zhasla. Dívala se na kopu pěkných dárků. Potom usnula...
,,Hej, holka!" o pár minut později jí někdo klepal na rameno.
,,Ano?" zeptala se rozespale Terka.
,,Vzbuď se, Terezie, jedem do nového děcáku." řekl jí jakýsi chlap a vzal její kufřík věcí. Terka vstala z chudičké, špinavé postele a rozhlédla se po pokoji. Šedo, špína a prach. Žádný vkusný pokoj, jaký měla ve snu. Na sobě měla černo-šedo-bílou unifromu dětského domova. Žádné pyžámko. Šla ven za chlápkem v modré bundě, který jí probudil. Vlezla si do škodovky, ve které na ní čekal.
,,Nemohl jsem ten tvůj děcák najít. Přísahal bych, že když jsem tudyma před půlhodinou projížděl, tak taj byl takovej bílej barák s červenou střechou a byl obydlenej. Divný, co?" ušklíbl se chlapík za volantem.
,,Ano, opravdu divné." kývla Terka, ale myslela si opak. Co když to nebyl sen? Chuť kapra pořád cítila v puse a ona sama pronikavě voněla mýdlem. A konečky vlasů měla trošku navlhlé... Byl to tedy sen nebo skutečnost?
_________________
zdroj: http://saysimlish.lolforum.net/

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář