Jdi na obsah Jdi na menu
 


Uvnitř vesmírných lodí - George Adamski - Konec

27. 3. 2009

(16)

NEOČEKÁVANÝ DOVĚTEK

25. dubna 1955

Právě když se stránky této knihy tiskly, událo se něco tak důležitého, že jsem se rozhodl rychle to poslat svým nakladatelům, aby to k mé knize bylo připojeno. Včera, 24. dubna 1955, bylo u mne na Palomarských terasách po celý den opět mnoho nedělních hostů, kteří mě zaměstnávali od rána až do noci. Když jsem je pozdravil a bavil se s nimi, náhle jsem stále více a více cítil, že jsem v duchu volán k blízkému setkání se svými přáteli z vesmíru. Bylo už pozdě, když odešli poslední dva návštěvníci. Odebral jsem se do svého pokoje a pokoušel se usnout, ale marně. V průběhu další hodiny bylo nutkání, abych vstal a jel do města, tak silné, že jsem musel vyrazit.

Během dlouhé jízdy do města mě napadlo, že mi snad bude splněno přání, které jsem vyslovil při našem posledním setkání. Tehdy jsem se ptal, jestli by mi dovolili udělat uvnitř lodě fotografické snímky, abych tak opatřil další důkazy jak pro pochybovače, tak i pro ty, kdo věří. Naznačili mi, že to není tak jednoduché, jak si myslím, a jeden kosmický bratr řekl větu, jejíž pravdivost jsem nakonec musel uznat:

„I kdyby se nám podařilo snímky udělat, pochybuji, že to přesvědčí nevyléčitelné pochybovače, neboť lidé Země mají falešné představy o ostatních planetách a poměrech, které na nich panují.“

Přesto jsem v sobě stále choval naději, že mé přání bude jednou splněno.

Šel jsem na obvyklé místo a potkal tam muže, který mi byl při našich dřívějších setkáních již představen. Byl poslán místo jednoho bratra, který se vrátil na svou domovskou planetu. Bez zbytečného zdržování jsme nasedli do auta a jeli do pouště, na místo, kde na nás čekal scout jako při předešlých setkáních.

Když jsme vstupovali do malého letounu, podíval jsem se na hodinky. Bylo přesně 2,30 ráno. Pilot mne pozdravil a ptal se mne, zda jsem si přinesl fotoaparát. Ano !  Mám ho s sebou !  Byl to malý Polaroid, který jsem si koupil před krátkým časem. Pilot si ho prohlédl. Ještě nikdy podobný fotoaparát neviděl a ptal se mne, jak se s tím zachází.

„Rozhodli jsme se uskutečnit toto setkání, abychom ti splnili přání udělat snímek uvnitř lodě.“ řekl. „Nemůžeme ti však zaručit výsledek, a to z důvodů, které pochopíš později. Pokusíme se udělat snímek lodě a tebe, jak jsi uvnitř. Bylo by to jednoduché, kdybychom mohli použít své vlastní fotografické metody. Ale tím bychom ti neposloužili. Naše fotoaparáty a filmy jsou dokonale magnetické a vy na Zemi nemáte žádné přístroje, abyste mohli zachycené obrazy vyvolat. Musíme tedy použít tvůj. Uvidíme, co s ním půjde dělat.“

Vysvětloval jsem, jak se s kamerou zachází. Byl jsem tím tak zaujatý, že jsem vůbec necítil žádný pohyb scoutu. Teprve slova pilota „Jsme tu !“ mě uvedla zpět do skutečnosti.

Vzhlédl jsem a viděl, že se dveře scoutu otevírají. Pak jsem ke svému překvapení zjistil, že jsme přistáli na plášti jedné malé vesmírné lodě. Říkám malé, protože nebyla tak velká jako ty, ve kterých jsem byl předtím. Otvor, kterým malý scout vjíždí do nosné lodě, byl zřetelně viditelný. Ale můj přítel ze scoutu vystoupil a pokynul mi, abych jej následoval. Šli jsme po povrchu mateřské lodě, minuli jsme veliký příjezdový otvor a zamířili k otvoru menšímu, který se před námi samočinně otevřel. To mne také velmi překvapilo, neboť jsem vůbec netušil, že se ve vesmírných lodích takové vchody nacházejí. Ukázalo se, že je tam výtah a já ke své velké radosti poznal v muži, stojícím na plošině, Ortona. Na jeho vyzvání jsem za ním vstoupil. Muž, který mne dopravil na mateřskou loď, se vrátil zpět ke scoutu ke svému společníkovi, kterému jsem přenechal fotoaparát.

Výtah byl úplně stejný jako ve velké lodi ze Saturnu (popsal jsem ho v osmé kapitole). Jeli jsme směrem ke středu lodě, kde se nacházela celá řada okének – volských ok, nyní dobře viditelných po obou bočních stranách lodě. Zde se výtah zastavil a my jsme vystoupili. Orton mi vysvětlil, že on se nyní postaví k jednomu otvoru a já ke druhému a onen muž, který mne sem dopravil, se ze scoutu pokusí nás oba vyfotografovat. Scout se poněkud vzdálil od mateřské lodě.

Zjistil jsem, že okna mateřské lodě jsou zdvojená; vnitřní sklo bylo od vnějšího vzdáleno asi 180 centimetrů. Stáli jsme za vnitřními okny a já byl zvědav, zda se mým fotoaparátem podaří udělat skrze takovou vrstvu skla dobrý snímek.

Je velice těžké odhadnout ve velkém prostoru velikost a vzdálenost. Po ruce totiž není nic, s čím by se to, co se odhaduje, dalo srovnat. Stále se mi zdálo, že scout je od mateřské lodě vzdálen asi 30 metrů.

Z kupole na špičce scoutu vyzařoval směrem k velké lodi světelný paprsek. Chvílemi byl tento paprsek velmi intenzívní, potom zase slábl. Jak je na snímcích vidět, zkoušeli intenzitu světla, která byla potřebná k tomu, aby byla vidět mateřská loď a zároveň aby světlo proniklo dvojím sklem okének a ozářilo Ortona i mne.

Během celého procesu bylo světelné a magnetické záření, vycházející z mateřské lodě i ze scoutu, sníženo na minimum. Později jsem se dozvěděl, že oba muži, kteří nás fotografovali, museli na čočku kamery přiložit nějaký druh filtru, aby ochránili film před magnetickými vlivy, vycházejícími z mateřské lodě. Byl to jenom první pokus a jak snímky zřetelně ukazují, vyzkoušely se různé vzdálenosti od lodě a různá intenzita osvětlení.

Musím se přiznat, že jsem si neustále vyčítal, že jsem si s sebou do města, kam jsem se vydal tak narychlo, nevzal další filmy. To bylo pro moje bratry dost těžkou překážkou, protože měli pro svoje pokusy, které museli nejdříve provést, dost málo operačního prostoru. Při práci s mou kamerou oba muži důkladně prostudovali její výsledky. Možná že při nějaké další příležitosti a při použití lepšího aparátu by mohli dosáhnout výsledků lepších.

Uběhl nějaký čas, než ze scoutu přišel signál, že se vrací do mateřské lodě. Díval jsem se, jak výtah vyjížděl až ke stropu. Otevřely se vnější dveře a po chvíli se výtah vrátil a zastavil opět v naší úrovni. Na plošině stál pilot scoutu s mou kamerou v ruce. Když k nám došel, oznámil nám, že se jim snímky sice zdají málo zdařilé, ale že přece jen určitého úspěchu dosáhli. Pak poněkud ztlumili osvětlení mateřské lodě a pořídili zde další snímky.

Očekával jsem špatný výsledek, avšak tím, co jsem viděl, jsem byl příjemně překvapen. Pak jsme všichni tři šli do přední částí lodě. Najednou jsem viděl, jak před námi ustoupila stěna a objevil se otvor, připomínající tunel. Za tunelem byla menší místnost se dvěma piloty, kteří seděli u kontrolních přístrojových desek.

Protože konec lodě byl průhledný a tabule v místností zářily, bylo tam hodně světla a moje naděje na pořízení dobrého snímku opět vzrostly. V prostoru, ve kterém jsme stáli, najednou zhasla všechna světla, takže tam byla úplná tma. Tyto pokusy však nevyšly, neboť v mateřské lodi bylo magnetické pole silnější než ve scoutu.

Něčemu jsme se při tom naučili. Bez filtračního systému pro naše filmy, dodnes nevyvinutého, není možné uvnitř lodě pořídit zřetelné fotosnímky. Když jsem se zeptal, zda by se s nějakou lepší kamerou s ostřejší čočkou podařilo dosáhnout lepších výsledků, dostal jsem odpověď, že nikoliv, a to díky druhu filmů, které používáme.

Muži pořídili dva snímky a v lodi se opět rozsvítila světla. Všichni tři jsme se vrátili k výtahu a vyjeli ke stropu lodě. Když se otevřel východ, opět jsem na plášti lodě uviděl odpočívající scout. Orton se dotkl mé ruky na rozloučenou a já i pilot jsme se vydali k letounu. Vstoupili jsme, dveře se zavřely a my se vydali na zpáteční cestu.

Nejsem schopen posoudit, jak daleko od Země jsme byli, ale čas od odchodu po návrat nebyl delší než dvě a půl hodiny.

Po přistání jsem se já a můj průvodce rozloučili s pilotem a odešli k místu, kde byl zaparkován vůz. Krátce před sedmou hodinou ráno mne můj společník vysadil z auta. Pozval jsem jej na kávu a snídani, ale on odmítl se slovy, že nemůže přijít pozdě do práce, kterou přijal na dobu, po níž se bude na naší Zemi zdržovat.

Nakonec bych chtěl říci, že vím úplně přesně, že se objeví snahy prohlašovat tyto fotografie za nepravdivé. To mně ale nijak netrápí. Každý člověk má právo věřit nebo nevěřit tomu, co říkám v této knize. Každý ať si však uvědomí, že svým osobním míněním nemůže na skutečnosti nic změnit. K potvrzení mých slov je pouze třeba zalistovat v historii. Zde zjistíme, že v každé časové epoše se masa duchovně přízemních lidí vždy spíš něčemu novému vysmívá, než aby uznala, jak málo ví o ohromujících skutečnostech nekonečného kosmu, čekajících dosud na své objevení. Bratřím z jiných světů, lidským bytostem jako jsme my, jsem vděčný za všechno, co mi ukázali a o čem mne poučili. Svým bratrům na Zemi pak o tom podávám zprávu, neboť mnoho z nich je nové pravdě otevřeno. Tím jsem si jist.

Pochybovači však musí jako vždy čekat, až se objeví i pro ně naprosto přesvědčující důkazy, že vesmírný prostor je již dávno prozkoumán národy jiných planet, národy, které jsou ve svém pokroku daleko před námi.

DODATKY

 

 

 

(17)

 

BIOGRAFICKÁ SKICA AUTORA

Georgi Adamskému, narozenému 17. dubna 1891 v Polsku, nebyly ještě ani dva roky, když se jeho rodiče vystěhovali do USA a usadili se v New Yorku. Jeho dětství se sotva lišilo od dětství mnohých jiných dětí z emigrantských rodin. Jeden rozdíl tu však přece jen byl. Rodiče George měli neobvyklý a hluboce náboženský vztah k zázrakům Stvoření, jak se projevují v nesčetně rozmanitých formách přírody. Proto také chlapec chodil do školy jen krátce a převážně byl vzděláván privátně. Tak mladý George vyrůstal v obdivu a posvátné úctě před každým jevem přírody až do jinošského věku. V takovém světě, který je ve mně, myslil si chlapec, by pro lidi mělo být lehké žít ve vzájemné harmonii. Velmi brzy začal pátrat po důvodech, proč se uskutečnění jeho modelu světa zdá být nemožné. Velmi brzy také počal poznávat pomíjivost zákonů, stanovených lidmi, zákonů diktovaných geografií, měnícími se potřebami a často tvořených jen pro prospěch těch, kteří jsou u moci. Poznával však také nepomíjivost zákonů přírodních. Zdálo se mu, že poučení, které lze čerpat z historie, si lidé vůbec neberou k srdci. Lidé této Země jednotlivě i jako celek – jak se zdá stále kráčejí ve starých kolejích, které vedou k nepřetržitému opakování neblahých poměrů. Myšlenky tohoto druhu mladého Adamského nikdy neopouštěly. Brzy věděl, že jeho životním úkolem bude, aby se navzdory omezení, ve kterém žije, dozvěděl o tom vše, co jen bude možné. Doufal, že se získaným poznáním pak bude moci být svým spolubližním alespoň trochu v jejich hledání pravdy nápomocen.

Naštěstí tento mladý muž nezahořkl, i když špatné sociální poměry jeho rodičům neumožnily, aby mu zaplatili vzdělání. které by odpovídalo jeho otevřenému duchu a ctižádostí.

Naopak, sám si našel práci, aby rodičům pomohl hradit všechny výdaje na rozrůstající se rodinu. Jeho univerzitou byl svět. Zde dostával vzrušující lekce, ať byl kdekoliv a ať s kýmkoliv rozprávěl.

V roce 1913 vstoupil Adamski do armády a sloužil u XIII. kavalerie na mexických hranicích. V roce 1919 se s armádou se ctí rozloučil. Mezitím se o vánocích 1917 oženil s Mary A. Shimberskou.

Pět roků vojenské služby ještě zvýšilo Adamského touhu rozšířit vlastní vědění, aby mohl lépe sloužit lidem. Ale brzy poznal, že ještě dlouho nebude vědět dost k tomu, aby sám mohl být učitelem. A proto po mnoho let putoval Spojenými státy, vzdělával se a zároveň si příležitostně vydělával na živobytí. Ukázalo se, že tento způsob poznávání byl pro Adamského velmi dobrý. „Studoval“ tak problémy a učil se překonávat přicházející zklamání, která ostatně potkávají v hojné míře každého člověka. Adamski nebyl ani fanatik ani pošetilý horlivec. Optimální míra trpělivosti, soucitu a radostné mysli, která pro něj byla charakteristická zejména v zralém věku, jistě přispívala k tomu, že si vždy získal důvěru svých spolupracovníků.

Teprve ve svých čtyřiceti letech Adamski putování ukončil a trvale se usadil v Laguna Beach v Kalifornii. Byl to jeho první opravdový domov. Zde pak většinu času trávil studiem vesmírných zákonů a později jim začal i vyučovat. Počet jeho studentů brzy dosáhl několika set. V té době byl Adamski vyzván, aby uspořádal přednášky v celé jižní Kalifornii a jeho vystoupení pak byly vysílány rozhlasovými stanicemi KFOX v Long Beach a KMPC v Los Angeles.

Jeden ze studentů daroval Adamskému patnácticentimetrový teleskop Newton - Reflex a Adamski pak trávil spoustu času studiem oblohy. On i jeho studenti pořídili bezpočet fotografických snímků vlastnoručně vyrobenými přístroji. Právě v tomto období se Adamskému podařil první snímek vesmírného plavidla; tehdy ovšem ještě nevěděl, co to je. Snímek byl předložen mnoha astronomům, ale nikdo jej nedokázal identifikovat. Objekt byl příliš daleko, aby se na něm daly rozeznat podrobnosti. Vědci nabídli mnoho vysvětlení, ale žádné z nich nebylo uspokojivé.

V roce 1940, když se schylovalo k námořní válce, vystěhoval se Adamski a několik studentů, kterým to dovolovaly poměry, z Laguna Beach do jedné osady na silnici směrem k pohoří Palomar. Osada se jmenovala Valley Center a noví přistěhovalci se s nadšením pustili do budování malé farmy. Doufali, že bude natolik výnosná, aby je uživila. Když se později Amerika zapojila do války, sloužil Adamski v protivzdušné obraně.

V roce 1944 byl zemědělský podnik ve Valley Center prodán. Adamski se s několika lidmi, kteří u něho během válečných let zůstali, přestěhoval na jižní svahy hory Palomar, asi 10 kilometrů od jejího vrcholu a 17,6 kilometru od místa, kde stojí největší teleskop na světě, který však v té době ještě nebyl dobudován. Zde společně začali znovu obdělávat panenskou půdu a stavět malá přístřeší. Postavili zde také malý dům, který sloužil jako kavárna a bistro pro turisty. Správcem a majitelem se stala jedna ze studentek, paní Alice K. Wells, avšak na práci v podniku se podílel každý člen Adamského společnosti. Protože v té době se díky přísným úsporným opatřením velmi těžko sháněl stavební materiál, museli samozřejmě vystačit s tím, co bylo po ruce.

Adamski koupil teleskop 37,5 cm a zřídil malou observatoř, která mu umožnila pozorovat oblohu po celé dlouhé hodiny, a to i za špatného počasí. Původní teleskop 15 cm byl nainstalován venku. Adamski tak mohl pokračovat ve svém astronomickém studiu. Mnoho lidí, kteří ho navštěvovali, projevovalo o jeho práci zájem a on s nimi rád o svých pozorováních hovořil.

V roce 1946, kdy v hojné míře padaly meteority, pozoroval Adamski s několika přáteli dramatickou událost, o níž se tehdy ještě nevědělo, co vlastně znamená. Pozorovali totiž letoun doutníkového tvaru, který nehybně visel ve vzduchu, poměrně nízko nad zemí. Pro všechny to byl zcela neznámý objekt, nikdo neměl o jeho původu ani ponětí.

Adamski se před tím již mnohokrát vyjádřil o možnosti existence lidského života na jiných planetách, ale tehdy si ještě myslel, že vzdálenosti mezi námi a našimi nejbližšími nebeskými sousedy jsou příliš velké, než aby bylo možno uskutečňovat jakýkoliv fyzický interplanetární kontakt. Až v následujícím roce (1947) obdržel důkaz, že se mýlil. Se svou ženou a několika známými Adamski déle než hodinu pozoroval celou formaci mimozemských letounů, které se nehlučně a v pravidelné linii jeden za druhým pohybovaly šikmo po obloze od východu na západ.

Protože tuto událost zaregistrovaly i jiné skupiny lidí na nejrůznějších místech Spojených států, mnoho z nich v následujícím týdnu přišlo za Adamským, aby si s ním porovnali svá osobní pozorování. Nikdo z nich nevěřil, že by tyto manévry byly provedeny pozemskými letadly, takovými, které se v té době vyráběly.

Další Adamského zážitky tohoto charakteru byly zpracovány v knize „Létající talíře přistály“, kterou Adamski vydal společně s Desmondem Lesliem. Události, k nimž došlo po vydání této první knihy, jsou popsány zde.

Charlotte Blodget

(18)

ZMÍNKA O ADAMSKÉHO MIMOŘÁDNÉ ŽIVOTNÍ ČINNOSTI

George Adamski uspořádal v USA a na svých turné po Americe, Novém Zélandu, Austrálii, Indii a Evropě mnoho přednášek, které doprovázel promítáním filmů. Rovněž poskytl mnoho rozhovorů, při nichž osobně informoval více než 100 000 lidí, a jeho projevy v rozhlase a televizi oslovily na třech kontinentech více než 42 milionů lidí.

Byl jsem osobně přítomen na filozofických přednáškách George Adamského v Caxton Hall (London 27. dubna 1959) a v Basileji (31. května 1959).

Jako nakladateli a vydavateli jeho knížek v německém jazyce a jako prezidentu DUIST mi Adamski věnoval svůj vlastní film, který jsem měl promítnout ve velkých německých městech, ale i v zahraničí, což jsem pak také udělal.

9. kapitola knihy „Kniha o Adamském“ od Grey Barkera na stránkách 133 a 174 obsahuje můj rozsáhlý referát, nazvaný „Adamski v Evropě“. V této knize se lze dočíst o všech nejzajímavějších faktech, včetně jeho návštěvy u královny Juliány, nebo u papeže Jana XXIII., při níž mu byla propůjčena zlatá medaile, a rovněž o ohlasech na jeho přednášky.

K obviněním, že to vše dělá pro peníze, se Adamski vyjádřil takto:

„Kdyby mi v celé této věci šlo jen o kšeft, pak bych mohl vydělat velké peníze. Noviny o mně jeden čas hodně psaly. Já jsem však jako jeden z prvních nastavil svou hlavu vůči útokům a dal celý problém k veřejné diskusi. Neměl jsem však chuť prostituovat tak mimořádně důležitý problém, jako je UFO.

V rámci tak závažného tématu jsem si také nemohl dovolit dělat fádní vtipy. Možná, že jsem lidem, kteří nemají před děním v kosmu žádnou úctu, zavdal příčinu k útokům.

Když to vše uvážím, nepřipadá mi těžké být shovívavý k těm, kteří se pokoušejí dostat mne do špatného světla. Většina výzkumníků UFO čeká na okamžik, až se otevřou bohatě naplněné archivy válečného letectva. Až do té doby bude laik odkázán na svůj vlastní rozum. Musí si udělat vlastní úsudek, podle míry čestnosti a důvěryhodnosti, jakou jednotlivým výzkumníkům připisuje. Z tohoto důvodu jsem se snažil být otevřený a rozebírat události až do nejmenších detailů. Nemám co skrývat. Moje motivy nemají temné pozadí. Pokoušel jsem se vypořádat s každou otázkou, která mi byla v souvislosti s mými skutečnými zkušenostmi kladena.“

Také se mohu krátce zmínit o proslulém případu Rodeffer z 26. února 1965 (Distrikt Washington) (GB s. 43). Adamski při návštěvě řekl manželům Rodefferovým dopředu o příletu výzkumné vesmírné lodě, a paní Madeleine Rodefferer (Karel Veit s ní hovořil telefonicky) pak skutečně mohla kamerou zachytit malý scout (který je nazýván typem Adamského) a nafilmovat jeho vzdušné manévry. Objekt se pohyboval velmi nízko nad parkem, téměř se dotýkal korun stromů, a jeho pohyby byly tak ladné, že se prostě tajil dech. Tento senzační film mělo možnost shlédnout více než tisíc účastníků 7. světového kongresu UFO, konaného v říjnu 1967 v kongresovém domě v Mohuči.

Cecil B. de Mille spolu s hvězdným kameramanem a fotografickým expertem Pev Marleyem říkají:

„Kdyby Adamského fotografie byly zfalšovány, pak by to byly ty nejzdařilejší falzifikáty, které jsme kdy viděli. Překonaly by dokonce i umění Houdiniho. Stíny na létajícím objektu a na zemi se tak shodují, že jakékoliv zfalšování je naprosto vyloučené.“

Ve 233. vydání UFO - Nachrichten z února 1976 jsme v textu i ilustracích přinesli důkaz o existenci „UFO ve tvaru zvonu“, tedy známý tzv. Adamského typ, který mohl být vyfotografován nezávisle na sobě na všech kontinentech. Vědí o tom miliony lidí.

Ve vydání č. 269 UFO - Nachrichten bylo obšírně popsáno první setkání s mimozemšťany. Když později mimozemšťané oslovili Adamského, řekli mu:

„Mimo tvého setkání s námi se na vaší Zemi uskutečnilo mnoho dalších podobných setkání. Některá ještě před tím, než jsme navázali kontakt s tebou, některá proběhnou později. K setkáním došlo téměř ve všech dílech světa. Jenomže tvé setkání bylo první, o kterém byla podána zpráva způsobem, přístupným pro mnoho lidí. Přesto, že se taková setkání uskutečňovala a byly o nich podány i zprávy, které však nikdy nesměly vyjít na veřejnost, jen málo lidí se o svých zážitcích odvážilo vyprávět. Obávali se, že by jim to nikdo nevěřil.“

Když Adamski po svém prvním vesmírném letu v roce 1955 popsal tzv. „světlušky“ a také Zemi z pohledu z vesmíru a mluvil o ní jako o modré planetě, řekli ti, kdo přece ví všechno lépe, že sovětské a americké sondy mohou tato tvrzení vyvrátit. Ale stal se pravý opak. Když americký astronaut John Glenn vylétl do vesmíru, potvrdil nejen výskyt oněch „světlušek“, ale i modrou barvu planety. Název „modrá planeta“ se pak stal všeobecně uznávaným pojmem (viz kniha prof. Haberse „Naše modrá planeta“). Název vešel do povědomí všech expertů, prostých lidí a dokonce školních dětí.

Bylo by třeba uvést ještě stovky a stovky dalších faktů, aby byla velkolepá osobnost Adamského a zároveň i jeho publikace dostatečně charakterizována. Ale toto budiž přenecháno studiu a vlastnímu zpracování těmi, kdo se o takové věci zajímají.

Třicetiletá přípravná práce DUIST umožnila relativně lehčeji proniknout do výzkumu vesmíru a do ufologie. Je také velmi potěšující, že naše kosmické vědomí bylo podpořeno a dosáhlo vyššího stupně.

George Adamski krátce před svou smrtí řekl:

Vývoj pravdy nemůže nikdo zastavit. To, co dneska ví jenom málo lidí, bude za několik let mnoho lidí považovat za samozřejmé, a bude to, jak doufám, mládež, která se bude věnovat bádání, rozšiřovat pokrok a budovat lepší svět.

Krátká řeč, kterou jsem pronesl při příležitosti jeho úmrtí dne 23. dubna 1965 ve Washingtonu D.C., a také výňatky z naší vzájemné korespondence z padesátých let jsou uvedeny na stránkách knihy Gray Barkera (od strany 161) jako historické dokumenty.

Karl L. Veit

 

 

 

 

(19)

 

VÝŇATEK Z PŘEDNÁŠKY FREDA STECKLINGA

(z magnetofonového záznamu pořízeného v USA)

„Dámy a pánové !  Je pro mne velkou ctí a radostí, že jsem opět po tolika letech v Německu a že zde mohu mluvit na téma, které mi tak leží na srdci. Téma zní: Existují inteligentní bytosti ve vesmíru, na jiných planetách ?  Je možné, že nás tyto živé bytosti navštěvují na Zemi se svými vesmírnými loďmi ?

Doufám, že moje přednáška, filmy a diapozitivy vám alespoň trochu umožní nahlédnout do této tak různorodé oblasti.

 

 

MÉ PŘÁTELSTVÍ S GEORGEM ADAMSKIM A OSOBNÍ ZKUŠENOSTI

Žiji již 23 roků v Americe a naše rodina spolu hovoří převážně anglicky. Proto jsem v němčině vyšel trochu ze cviku.

Jednoho dne, bylo to v roce 1963, jsem právě vycházel se svou ženou a se synem z jednoho obchodního domu. Tu jsme spatřili podivný letící objekt ve výšce asi 5 000 metrů nad městem. Objekt byl kulatý, podobal se zvonu, měl kovově modrou barvu a dole na podvozku tři podivné koule. Tehdy jsem ještě podobné vzdušné plavidlo neznal, a tak jsem si ho hned vyfotografoval. Přesto, že jsem se zajímal o létání a již jako mladík v roce 1956 v Německu plachtil na ostrově Juist, a třebaže i dnes hodně létám motorovými letadly v Americe, ještě nikdy jsem něco podobného neviděl. Na ulici s námi bylo hodně lidí, kteří objekt pozorovali. Byl tam také přítomen reportér amerických novin Daily News. Ten o tom druhý den napsal článek.

Mým nejbližším činem byla návštěva kompetentních úřadů, které jsem chtěl informovat a zároveň zjistit, odkud tyto objekty přicházejí. Válečné letectvo americké armády mi napsalo dopis, že tzv. UFO mohou být přirozeně vysvětleny až asi na 12 % případů a že tyto jevy pro USA neznamenají naprosto žádné nebezpečí.

Z Pentagonu mi bylo přislíbeno, že mi v obálce pošlou mnoho informací, avšak tato obálka nikdy nedošla. Asi o tři měsíce později jsem navštívil knihovnu kongresu Spojených států ve Washingtonu, abych se o problému dozvěděl něco více. Mezi odbornými knihami jsem hledal brožury o UFO. Našel jsem jich mnoho, především pak knihu pana Adamského, protože jsem začal hledat od písmene A.

Hned, jak jsem otevřel knihu „Uvnitř vesmírných lodí“, jsem našel snímky stroje, který vypadal přesně tak, jako ten, který jsem vyfotografoval já. A tak jsem byl přirozeně přesvědčen, že něco takového existuje a že fotografie, které pořídil pan Adamski a uveřejnil ve svých knihách, jsou pravé.

Pan Adamski byl první, kdo zjistil tři základní věci:

(1)

Interplanetární lodě existují a lze je fotografovat.

(2)

Také jiné planety jsou obydleny stejnými lidmi, jako jsme my. Mají své základny na Měsíci.

(3)

Mimozemšťané využívají přírodní zákony, které my ještě využívat neumíme, a vlastní filozofii, o které nám pan Adamski řekl mnoho ve svých knížkách.

 

 

ČETNÁ POTVRZENÍ PRAVDIVOSTI ADAMSKÉHO VÝZKUMŮ

Nyní jsem se dal do systematického výzkumu, abych zjistil skutečnou pravdu. Při tom jsem dospěl k závěru, že Adamski měl za úkol, aby upozornil lidstvo této planety na přicházející období letů do vesmíru a že inteligentní život na Zemi se nevyvinul náhodou, nýbrž že tento zázrak života je rozprostřen po celém kosmu, stvořený kosmickou Inteligencí podle přísných přírodních zákonů, které ovládají a řídí celý vesmír. Jeho zážitky a jeho učení přijaly miliony lidí s otevřeným srdcem. Avšak mnoho jiných lidí s omezenou představivostí odkázalo tento problém do sféry fantazie. To je také pochopitelné, neboť mnoho lidí na této Zemi se pevně drží ustálených šablon, kterými se nechají ovládat.

Během své tříleté spolupráce s panem Adamskim jsem v něm poznal člověka, který je pln vědění, trpělivosti a moudrosti. Tedy který má kvality, jež velmi mnoha lidem na Zemi ještě dnes chybí.

Při hledání důkazů jsem došel k následujícímu:

Americké válečné letectvo v „Reportu 14“, vydaném projektem „Modrá kniha“, připustilo, že dne 20. listopadu 1952 byly piloty válečného letectva spatřeny v okolí Desert Centre v Kalifornii UFO, a dodává, že tento „Reporter“ může být poskytnut komukoliv, kdo o to požádá. To je důkaz ze strany válečného letectva, že skutečně ke kontaktu došlo.

Contidental – UFO - Magazine (= důvěrné zprávy) byla v roce 1981 uveřejněna zpráva o UFO, které vypadají přesně tak, jako ty, které vyfotografoval pan Adamski před 20 až 25 lety. Tyto zprávy se datují z let 1965 až do dnešních dnů. V časopise je uvedeno, že MIM - Studios v Hollywoodu Adamského fotografie znovu zkoumají. Na přístrojích, které mají cenu mnoha milionů dolarů, se v laboratoři zjistilo, že jeho fotografie nejsou zfalšovány. Hluboká ostrost fotografií Adamského nemohla být jenom napodobeninou.

Kromě toho existuje ještě případ geologa Fritze von Nest. V roce 1968 tento geolog prováděl určitá měření ve státě Utah. Při tom se mu podařilo zachytit na třech fotografiích objekt, který vypadá přesně jako ten, který vyfotografoval pan Adamski.

Zajímavé na tom je, že pan Nest existenci života v kosmu ani UFO nevěřil a že v předchozích letech spolupracoval s Dr. Menzelem, který před 30 lety prohlásil UFO za klam.

Nyní pan von Nest položil fotografie svému příteli Dr. Menzelovi na psací stůl. Jistě si umíte představit, jak byl Dr. Menzel překvapen, když tyto důkazy uviděl.

 

 

PO SMRTI GEORGE ADAMSKÉHO

 

Když jsem měl před třemi lety přednášku v Japonsku, dostal jsem darem knihu „Ultrarelativita“ od Dr. Seikeho. Dr. Seike v této knize psal, že japonská vláda nařídila zahájení prací na elektromagnetických vynálezech k ovlivnění přitažlivé síly a že objekty, které zachytil na fotografiích pan Adamski, jsou elektromagnetické letouny. To rovněž potvrdil inženýr a vědec Leonard Cramp v Anglii.

Angličan John Searl, jak je známo, postavil model elektromagnetického vozidla a nechal jej létat. Podle zpráv, které jsou o tom k dispozici, střílela na tento model anglická armáda, ale střely byly odraženy. Také to je důkazem, že podobné stroje existují a fungují a že pan Adamski má ve svých tvrzeních pravdu.

 

 

 

 

(20)

 

VÝŇATEK ZE ZPRÁVY VĚDECKÉ SKUPINY NASA

A Z DOKUMENTŮ LETECTVA

Devadesátý Kongres Spojených států svolal vědce a za zavřenými dveřmi se jich tázal:

„Je možné, že UFO přicházejí z našeho solárního systému ?“

Odpověď zněla: „Přirozeně, neboť až do dnešních dnů nemáme důkazy o tom, že by na planetách našeho Slunečního systému nemohla žít pokročilá civilizace. Když je Mars blízko Země, přibývá vždy výskytů UFO.“

Další otázka: „Když máme návštěvníky z vesmíru, proč u nás nepřistanou ?“

Odpověď: „Jenom v roce 1954 bylo zaregistrováno 200 přistání.“

Jistě je možno si dobře představit, kolik vesmírných lodí přistálo na naší Zemi až do dnešních dnů.

Z hlášení válečného letectva v Colorado Springs se dozvídáme, že kadeti měli výuku o tom, že UFO velmi pravděpodobně přicházejí z jiných planet a že jsou řízeny inteligentními bytostmi nebo dálkově, a že problém UFO je znám již od biblických dob. To je důkaz, jak vlády berou tento problém vážně.

Od roku 1959 až do roku 1972 pracoval u NASA francouzský vědec Maurice Chatelain a byl odpovědný za rozhlasový kontakt s vesmírnými loděmi. V jeho poslední knize „Naši předkové přišli z kosmu“ je uvedeno, že američtí astronauti byli na své cestě na Měsíc doprovázeni objekty UFO. Potvrdil také výrok Adamského, že totiž náš Sluneční systém má 12 planet a že Nicola Tesla (zabýval se výzkumem střídavého proudu), Ital Marconi a Američan Westinghouse navázali již v roce 1928 rozhlasové spojení s inteligentními bytostmi, což však zůstalo do dnešních dnů utajeno.

Astronaut Gordon Cooper pronásledoval v roce 1966 jako pilot válečného letectva stovky UFO, které letěly ve skupinách nebo tiše stály a ukázaly se asi ve výšce 20 km na jižním nebi v Německu. V tom roce jsem zde byl naposledy. Z jedoucího vlaku se mi tehdy mezi Manheimem a Frankfurtem podařilo vyfotografovat na úzký film skupinu objektů doutníkového tvaru. Můj syn mi při tom přidržoval okno.

Z NASA byly postupně vypouštěny zprávy, které se až dosud držely v tajnosti ze strachu, aby mezi lidmi nevypukla panika. Z téhož důvodu museli astronauti zamlčet své zkušenosti s UFO při cestě na Měsíc.

Astronauti Apolla 12 zachytili na Měsíci na fotografiích jednu kovovou kopuli a několik létajících talířů. Velmi udiveni na Zemi nahlásili, že měsíční vzduch je sice řídký, ale dostačuje k tomu, aby v něm mohl například létat hmyz. Přístroje z Apolla 12 a 14, které byly na Měsíci ponechány, zde skutečně naměřily řídkou atmosféru. Mimo to zde byla zaregistrována voda a oblaka o průměru 15 km. Astronaut Borman říká:

„To, co jsem viděl ze svého okna, vypadalo jako oblaka.“

Bylo zde také zaznamenáno magnetické pole a vulkanická aktivita.

Apollo 11 oznamuje:

„Nenašli jsme Měsíc jako totálně mrtvé těleso, sterilní, holé a opuštěné, nýbrž jako dynamické a krásné.“ (Citát z knihy „Stopy lidské nohy na Měsíci“.)

Proč se krátce po přistání Apolla 11 čtyři důležití výzkumníci vzdali své práce ?  Byli to Bill Hess a geologové Albert King, Dr. Bell a Dr. Weiss. Můžeme jen předpokládat, že nechtěli být zodpovědní za to, že musí veřejnosti zatajit mnoho nových poznatků, které byly při tomto letu získány. Rodefferim film je superdůkazem se čtyřmi svědky.

Vrcholný okamžik při získávání dokumentace o UFO nastal v roce 1965, několik dnů před smrtí Adamského. Skrze kontakty, které měl až do posledních dnů svého života, mu bylo sděleno, aby si připravil fotoaparát s filmem na den 26. února 1965, neboť v ten den mu bude umožněno vyfotografovat vesmírnou loď z bezprostřední blízkosti. Adamski byl hostem u paní Rodefferové, která pak film přijala, aby Adamski nebyl opět podezříván z falšování. Byl jsem u toho jako svědek a ihned jsem film odnesl k vyvolání. Film byl prozkoumán laboratoří Kodak v Rochestru a byl prohlášen za autentický. Byla zjištěna následující data: průměr 9 metrů, vzdálenost od objektivu 25 metrů, výška nad zemí asi 30 metrů. Vlivem silového pole, které loď obklopuje, dochází k optickému zkreslení obrazu. Ve vrstvách vzduchu se tvoří závoje s různou teplotou. Moje výzkumy mne pak přivedly do NASA. Nabídl jsem této organizaci Adamského filmy a také svůj film z vlaku v Německu. Oba jsme pak byli do NASA pozváni a byli tam i pánové z Pentagonu a amerického senátu. Výzkumníci a vědci z NASA s námi jednali s velkým respektem. Znali velmi přesně velikosti i způsoby pohonu těchto létajících objektů, nemuseli jsme jim vůbec nic vysvětlovat.

Na konci přednášky pan Steckling oba jmenované filmy promítl. Před tím však ještě vysvětlil, jak byly pořízeny diapozitivy z Měsíce, které měly jistě senzační obsah.

 

 

ODHALENÁ TAJEMSTVÍ MĚSÍCE

Pan Steckling si dal tu námahu, aby v dokumentačních sklepeních NASA v Houstonu podrobně prozkoumal mikrofilmy z Měsíce. Zapsal si čísla a poznávací značky těch snímků, na nichž rozeznal podivné struktury nebo objekty, které v něm vzbudily podezření, že nejsou přirozeného původu. Byly to zejména snímky z odvrácené strany Měsíce. Podle značek si pak u NASA vyžádal originální fotografie. Nejzajímavější z nich desetkrát až dvacetkrát zvětšil. Některé zvětšil spolu se svým přítelem majorem Petersonem v laboratoři dánského válečného letectva a některé sám ve své vlastní laboratoři v Americe. Je samozřejmé, že snímky při extrémním zvětšování poněkud utrpěly na kvalitě, avšak potvrdily, co až do dnešních dnů mohli badatelé a znalci Měsíce pouze tušit. Byl tam například vidět velký kráter, který byl přesně v polovině přepažen vysokou zdí. Jedna půlka kráteru byla černá a druhá se jevila jako světlá, ale byl na ní stín „přehradní hráze“; vypadalo to skutečně tak, jak se jeví pozemská přehradní nádrž letci. Další nepravidelné čtyř, pěti nebo šestiúhelníky se zaoblenými rohy byly černé, ale byly obklopeny dvojitou světlou konturou, jak je tomu u vodních nádrží, na které se díváme z výšky. Na některých obrázcích byly vidět pásy bílých oblaků, které částečně zakrývaly krátery, ale byly tam i malé kulaté mraky, námi nazývané beránky.

Voda na Měsíci ?  Pro jeho malou přitažlivost by již dávno zmizela z povrchu Měsíce do vesmíru. My však víme, že pod vrstvou prachu, silnou jeden decimetr, se na Měsíci nachází zmrzlá půda. Když se totiž astronauti pokoušeli pomocí elektrické sbíječky získat vzorek půdy, vždy jim sbíječka, pokud se ji nepodařilo ihned z vyvrtaného otvoru vytrhnout, zamrzla. V hloubce 10 metrů je totiž teplota minus 30o Celsia. Ledu je na Měsíci dostatek a my od geologa Farouka eI Baze z NASA víme, že tam určitě jsou i přírodní ledové jeskyně a že by nebylo těžké je uměle rozšířit.

Hruškovitý nebo vejčitý tvar Měsíce naší Zemi ukazuje stále jen svoji těžší část – tupý konec vajíčka. Na této straně, obrácené k nám, pravděpodobně nebude žádná atmosféra, neboť ta je z Měsíce „odčerpávána“ zemskou gravitací. Ovšem na druhé straně Měsíce musí síla zemské přitažlivosti přispívat k udržení molekul vzduchu a páry, a je přirozené, že nejlépe se to daří uvnitř kráterů. Proto se tedy zdá, že existence oblaků a vodních ploch na odvrácené straně Měsíce je možná. Na některých obrázcích odvrácené strany Měsíce jsou vidět rozsáhlé hnědé a zelené plochy. Tmavší místa nepříliš silně osvětlených svahů kráterů znamenají hustý porost keřů. Červenohnědé plochy nemusí znamenat podzimní zbarvení listí stromů, ale spíše výskyt určitého druhu červených keřů; i u nás mají některé ozdobné keře červenou barvu. Pravděpodobně je to způsob přizpůsobení se tepelným rozdílům.

Na jednom snímku je v oblasti okraje kráteru možno vidět obrovské koule v trojúhelníkové formaci, které vypadají jako naše antény satelitů a antény radarových kopulí na kopcích zemí za železnou oponou. Těsně vedle toho stojí velké cylindrovité objekty, podobné kulatým výškovým stavbám nebo třípatrovým tankerům rafinérií ropy. Na okrajích kráterů se nacházejí obrovské bílé haly, podobné našim bývalým hangárům pro vzducholodě. Jejich délka dosahuje jedné třetiny průměru kráteru, tedy například 21 kilometrů. Jsou tam ale také stavby ve tvaru polokoulí, rovněž bílé; podle stínu je možno rozeznat, že jde o zvedací plošiny. Mezi tím vším obrovské bílé vesmírné lodě doutníkového tvaru, mnohem větší, než jsou naše největší letadla. Toto musí vidět každý člověk sám, aby tomu uvěřil.

Musíme existenci těchto věcí na Měsíci vzít na vědomí a přemýšlet o nich. Neboť NASA nepřerušila svůj program Apollo proto, že na Měsíci již není možno odhalit nic nového, nýbrž, jak se pan Steckling dozvěděl – proto, že na něm bylo odhaleno příliš mnoho.

 

 zdroj: www.vesmirni-lide.cz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář